Rodištěm slavného hudebníka je Slánsko, konkrétně Zlonice, které už dříve proslavil muzikant z nejznámějších, Antonín Dvořák. Tady se 11. února 1905 Eduard Ingriš narodil. Tatínek, výtečný houslista a původně vojenský kapelník, pracoval později na železnici, díky čemuž se rodina často stěhovala.

Nakonec Ingrišovi zakotvili v Praze, kde od dětství velmi muzikální Eduard docházel po dva roky zpívat k benediktinům do Břevnovského kláštera. V Praze také absolvoval gymnázium a později učitelský ústav.

Podle přání rodičů se přihlásil na Karlovu univerzitu, řady přírodovědců však brzy opouští a přestupuje na konzervatoř, kde studuje u Bohuslava Foerstera a Vítězslava Nováka. V té době zpívá tenorové party v divadle Aréna na Slupi, v němž posléze působí i jako kapelník. Kromě hudby je další Ingrišovou vášní film a fotografování, a těmto koníčkům se věnuje, jak jen může.

Trampské poklesky

Stává se také členem trampské osady Margon ve Svatojánských proudech, kam jezdí do svého srubu Nemuzikantská bouda. Dnes byste ovšem Margon hledali marně, celá osada už dávno zmizela pod hladinou Slapské přehrady.

Ve třicátých letech vznikaly ve jménu morálky nejrůznější protitrampská opatření, z nichž nejproslulejším byl tzv. Kubátův zákon s kuriózním zákazem pobývání partnerských dvojic pod stanem bez oddacího listu.

Reakcí na to byla trampská opereta s výstižným názvem Trampské milování, jejíž libreto sepsal tehdejší ředitel divadla Aréna. Hudbu dodal Ingriš a dílo bylo na světě, a to spolu s Niagarou, nejznámější jeho skladbou, zařazenou dnes do zpěvníků pro základní školy. Píseň inspirovaná příběhem indiánky Lelawaly z kmene Seneců měla obrovský ohlas ihned při premiéře, kdy ji poprvé roku 1931 zpívala mladá Ljuba Hermanová.

Ingrišovy půlhodinky

Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Z operet nejznámější Rozmarné zrcadlo se hrálo po dobu pěti let s neuvěřitelnými 1600 reprízami. Ingriš se objevuje jako autor i dirigent na většině tehdejších pražských scén. Osvobozené divadlo, Alhambra, Divadlo Járy Kohouta, Vinohradské i Stavovské divadlo.

Mezi přáteli pak najdeme Járu Ježka, Voskovce s Werichem, Ference Futuristu, R.A. Dvorského i Vlastu Buriana. Jeho nahrávky vycházejí na gramofonových deskách i tiskem, a rozhlas vysílá pravidelné "Ingrišovy půlhodinky.

Za druhé světové války se na krátkou dobu stává vězněm gestapa, v letech poválečných jej zase nastupující komunistická garnitura označuje za "autora pokleslé buržoazní kultury, nevhodné pro pracujícího a  pokrokově smýšlejícího občana".

Neuvěřitelná dobrodružství a světová sláva

Ingriš se tedy rozhoduje pro odchod z republiky. Koncem sedmačtyřicátého roku se vydává se dvěma kufry a padesáti dolary do Buenos Aires, kde má slíbené místo ředitele opery. Během cesty jej však v brazilském Riu dostihuje zpráva o Vítězném únoru v Československu, čímž se jakožto občan nově vzniklého komunistického státu dostává do velmi svízelné situace. Argentina mu odmítá udělit vízum a nechtějí mu prodloužit ani brazilské.

Opatřuje si tedy falešné doklady a lodí se vydává na dobrodružnou plavbu proti proudu Amazonky, kde se živí coby klavírista a pomocník v kuchyni. Přes Kordillery se dostává do Limy v Peru, která se stane jeho domovem na dobu příštích čtrnácti let. Nezahálí ovšem ani zde. Zakládá české divadlo, řídí symfonický orchestr, vyučuje děti z místní baťovské kolonie. Vydává dvě alba nových písní, a svou skladbu Peru, mi amor dokonce věnuje manželce peruánského prezidenta, za což získává občanství.

A také cestuje. S kamerou i fotoaparátem vyráží na výpravy po Amazonce, k jezeru Titicaca i do záhadného Machu Picchu. V roce 1949 se v Kordillerách setkává s Hanzelkou a Zikmundem, aby jim pomohl při natáčení Ostrovů miliónů ptáků.

Zúčastňuje se fotografických soutěží, kde předstihuje dokonce profesionály a získává rovnou sedm prvních cen. Jeho snímky otiskují časopisy Life a Time. V neposlední řadě se stává oficiálním portrétistou Manuela Prady, tehdejšího peruánského prezidenta.

V letech 1951-54 pracuje jako kameraman pro argentinské, brazilské i americké společnosti. Z té doby pochází několik pěkných historek. Při natáčení snímku Sabotaje en la selva (Sabotáž v džungli) se "za zvuku Ingrišovy kytary" seznamuje známý představitel westernových hrdinů John Wayne se svou třetí manželkou.

Filmová série Adventure is my business mu pro změnu přináší napadení pumou a prohlášení za mrtvého. Tuto nepravdivou informaci omylem pustil do světa zraněný pomocník, marně hledající Ingriše v místní nemocnici. Zpráva dokonce pronikla i do tehdejšího Československa díky Svobodné Evropě, která do svého vysílání zařadila rovnou i vzpomínkovou půlhodinku jeho nejznámějších skladeb.

A když v padesátých letech hledá Ernest Hemingway v Peru záběry pro snímek Stařec a moře, přeje si speciálně Eduarda Ingriše jakožto poradce pro filmové natáčení.

V roce 1954 se Ingriš seznamuje s norským mořeplavcem Thorem Heyerdahlem, jehož teorie o migraci původních Peruánců na ostrovy Polynésie jej natolik nadchne, že se rozhodne ve svých téměř padesáti letech osobně ji potvrdit. Vyráží tedy na balzovém voru Kantuta do vod Pacifiku, a to hned dvakrát. První výprava končí neúspěchem v mohutném vodním víru. Také s následující cestou jsou problémy.

Kvůli nedávnému úmrtí dalšího mořeplavce, Francouze de Bisschopa, zakazuje peruánská vláda Ingrišovi vyplout, a vyrazit smí teprve na zákrok prezidenta Prady. Tentokrát se po čtyřech měsících úspěšně dostává až do Francouzské Polynésie. Migrační teorie je potvrzena, cesta zdokumentována. Později přichází od Heyerdahla nabídka na účast ve slavné expedici Ra. Ingriš musí s politováním odmítnout, neboť tou dobou je už ženatý a čeká rodinu.

Nominace na Oscara

Od roku 1962 žije trvale ve Spojených státech, kde také poznává svou budoucí ženu, emigrantku a rodačku z Brna. Nina Karpuškinová je o 26 let mladší než Ingriš, který jí prý svůj skutečný věk prozradil až těsně před svatbou. Manželství je však šťastné a spolu se synem cestuje dvojice po USA i Kanadě s přednáškami a promítáním Ingrišových filmů. Ten se přitom nepřestává věnovat muzice, a jeho hudba k filmu The Gallant One z roku 1964 získává dokonce nominaci na Oscara.

Nakonec se rodina natrvalo usazuje v domě u jezera v kalifornském South Lake Tahoe, jímž znějí staré trampské písně, nezdolný Ingriš vyučuje hru na klavír, a manželé se setkávají s krajany, mimo jiné také s Waldemarem Matuškou, který část své autobiografické knihy Tisíc mil, těch tisíc mil... věnuje právě svému zdejšímu příteli.

Eduard Ingriš, muž, kterému k osmdesátým narozeninám poslal blahopřání americký prezident Ronald Reagan, se ještě dočkal Sametové revoluce, domů se však už nepodíval. 12. ledna roku 1991 umírá v nevadském Renu. Jeho popel je převezen do rodných Zlonic, kde se o pár dní později koná poslední rozloučení v chrámu Nanebevzetí Panny Marie. O tři roky později je ve Zlonicích otevřena Ingrišova pamětní síň jakožto součást Památníku Antonína Dvořáka.

Po smrti svého manžela nabídla paní Nina Ingrišovu pozůstalost České republice. Archiv byl ovšem obrovský, vždyť talentovaný autor měl na svém kontě šedesát operet, operu i symfonii, tisícovku písní, třináct dokumentárních a čtyři celovečerní filmy, a samozřejmě velké množství fotografií.

Zájem projevilo pouze zlínské muzeum. Převozu dvaačtyřiceti beden fotografického a filmového materiálu, not i deníkových záznamů se s pomocí tehdejšího ministra kultury Dostála ujal cestovatel Miroslav Zikmund, který si s Ingrišem dlouhá léta dopisoval. Dnes jsou tedy jeho archiválie uloženy v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

K sepsání pamětí vyzýval Eduarda Ingriše také Josef Škvorecký. Bohužel zůstalo pouze u několika nedokončených začátků. A tak si o plavbách slavného rodáka můžete přečíst alespoň v knize M. Náplavy Plavby sebevrahů či ve stručné biografii, vydané zlínským Klubem Hanzelky a Zikmunda ke stému výročí narození. Anebo si zazpívejte některou z původních Ingrišových písní, vydaných Českým rozhlasem na CD s přiléhavým názvem Chci věčně vzpomínat.