První, co upoutá oko příchozího, je působivý zámek v dominantní poloze nad městem, tyčící se na místě kamenného hradu z dob Přemyslovců. Roku 1249 jej daroval budoucí český král Přemysl Otakar II. Jindřichovi z Lichtenštejna. Tím začala třísetletá lichtenštejnská éra.

Na Mikulově pobýval i další český panovník Václav IV., to když se vracel z vídeňského zajetí, z něhož mu právě Lichtenštejnové pomohli uniknout. K hradu náleží nezbytná "bílá paní", a není jí kupodivu nikdo jiný než známá Perchta z Rožmberka. Ta se sice zjevovala jako dobrý duch na jihočeských zámcích, v Mikulově však prožívala dlouhá léta nešťastného manželství s Janem z Lichtenštejna, a právě z "Nykšpurku" psala po třicet let své prosby o pomoc a zastání.

Mikulov | zdroj: Helena Kalendová

Zachovaných 32 dopisů vypovídá o neutěšených poměrech mikulovského dvora, panovačné tchyni i necitelném muži, ponechávajícím manželku s nedostatečným věnem v hmotné nouzi:

"Milý bratře Jindřichu, prosím tě, rozpomeň se probůh nade mnou a pošli mi peníze, ať své dluhy zapravím. Jsem třicet kop grošů dlužna, a od něho nikde nic nemajíc; slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A napomínati ho nesmím, aby se nepohněval. Já jsem napsána v krčmě i v masných krámech jako nějaká žebračka a již mi za to hanba, komu jsem co dlužna. Můj milý bratře, vzpomeň na tu lásku, již tak dobře znáš, kterou jsem k tobě nade všecky živé lidi měla a mám."

Bílá paní, která umřela na mor

Nebohá Perchta se dokonce obávala o život. Situace se stala natolik neúnosnou, že zřejmě zasáhl i král Jiří z Poděbrad. Snad právě díky jemu mohla Perchta odejít za dcerou do Vídně, kde ovšem roku 1476 po několika letech umírá na mor, pravděpodobně při ošetřování vídeňských nemocných.

V polovině 16. století prodávají zadlužení Lichtenštejnové své panství za 60 tisíc tolarů uherskému šlechtici Ladislavu Kereczenyiovi, končícímu v tureckém zajetí. A pro Mikulov začíná nová doba, ditrichštejnská. Císař Rudolf II. věnuje město Adamovi z Ditrichštejna, jehož potomci zde setrvávají až do roku 1945.

Největší rozkvět zažívá mikulovské panství za Adamova syna, knížete Františka z Ditrichštejna, kardinála a biskupa olomouckého. "Moravský král" 17. století, narozený v Madridu, rádce čtyř habsburských panovníků, si zvolil Mikulov za sídelní město. Přes vysoké postavení zůstal prý laskavým člověkem, snažící se být dobrým pánem svým poddaným a zajímající se o chudé a potřebné.

Kulturní centrum Moravy

Právě kardinál Ditrichštejn vytvořil z Mikulova duchovní a kulturní centrum tehdejší Moravy. Založil kapucínský a piaristický klášter s gymnáziem, přemístil do města biskupskou mincovnu. Jeho dílem je i první moravská loreta (kopie italské "Svaté chýše") a poutní místo Svatý Kopeček, na němž dal vybudovat křížovou cestu s kostelíkem sv. Šebestiána, zvonicí a kaplí Božího hrobu.

Místo je dějištěm každoročních mariánských zářijových poutí, pořádaných od roku 1865 až dodnes. Procesí poutníků vynáší na Kopeček zázračnou sošku Černé Madony mikulovské, jejíž sláva v době baroka překročila i zemské hranice.

Mikulov | zdroj: Helena Kalendová

Další mikulovskou dominantou je Ditrichštejnská hrobka, kdysi svatoanenský kostel s loretánskou kaplí, po zničujícím požáru města přeměněný na rodovou pohřební kapli. Nachází se zde 45 rakví s ostatky Ditrichštejnů. A srdce Františka Josefa, kontroverzního příslušníka rodu, jehož sedící sochu od Emanuela Maxe spatříte na nádvoří.

Napoleonovy návštěvy

Jihomoravské město nebylo ušetřeno válečných pohrom. Samozřejmě od Švédů, kteří jej roku 1645 dobyli. Koncem 18. století tudy procházejí ruské jednotky generála Suvorova. A hned dvakrát se v Mikulově objevuje Napoleon Bonaparte. V prosinci 1805 jedná na zámku o rakousko-francouzském míru po bitvě u Slavkova, podruhé tu 15. září 1809 přespává na cestě do Brna.

O pět let později se v zámeckých zdech objevují další dvě korunované hlavy, ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém, to když je František Josef Ditrichštejn hostí při cestě na Vídeňský kongres, svolaný k vyřešení poměrů v Evropě po napoleonských válkách. Konečně roku 1866 je na zámku podepsáno tzv. Mikulovské příměří po rakouské porážce v bitvě u Sadové.

Židovské centrum na Moravě

Mikulov měl také svoje ghetto. Zdejší židovská čtvrť po tři sta let patřila mezi největší a nevýznamnější židovské komunity na Moravě. První usedlíci přicházejí po vypovězení z Vídně a Dolních Rakous vévodou Albrechtem roku 1421, další pak za Ladislava Pohrobka, jenž vykazuje Židy z moravských královských měst.

V polovině 16. století je Mikulov zvolen sídlem moravských zemských rabínů, sídlících v něm až do poloviny století devatenáctého, kdy po získání občanské rovnoprávnosti počíná židovské obyvatelstvo odcházet do větších měst.

Z několika set objektů se dodnes zachovala barokní synagoga, hřbitov a okolo padesáti domů, upravených povětšinou do původní podoby a sloužících coby stylové restaurace a penziony. Celým areálem vede naučná stezka.

Zdejší židovský hřbitov s několika tisíci renesančních, barokních a klasicistních náhrobků je největším po pražském a kolínském. Nejstarší a rovněž nejnavštěvovanější částí je tzv. "rabínský vršek" s náhrobky zemských rabínů, na něž se přijíždějí podívat i zahraniční návštěvníci.

Mikulov | zdroj: Helena Kalendová

Mnozí z mikulovských rabínů byli skutečně proslulí, především údajný tvůrce Golema rabbi Löw neboli Jehuda Löw ben Becalel, působící v Mikulově přes dvacet let jako v pořadí druhý zemský rabín. Ostatně podle pověsti prý bájný Golem nespočívá na půdě pražské Staronové synagogy, ale kdesi v Mikulově.

Z významných světských osobností zdejšího ghetta jmenujme alespoň tvůrce dotykové abecedy pro hluchoslepé Hieronyma Lorma (1821-1902). Přestože se do řad takto postižených sám zařadil, když v šestnácti letech ztratil během několika dní sluch a později i zrak, psal povídky, básně a divadelní hry, a působil coby novinář a filozof, jehož hlavní dílo nese překvapivý název - "Bezedný optimismus".

A přece jen to víno...

A nakonec to nejproslulejší – víno. Mikulov s okolím patří k tradičním vinařským centrům. Vinnou révu přinesli do zdejšího kraje Římané se svými legiemi, tábořícími kdysi v místě vodní nádrže Nové Mlýny. Vápencová pálavská oblast, patřící k nejteplejším místům jižní Moravy, je pro pěstování vinné révy více než vhodná. Převažují bílé odrůdy, zabírající osmdesát procent místních vinic.

Okolím prochází několik vinařských stezek, to pro nadšence, chtějící spojit ochutnávku kvalitního moku se zdravým pohybem. V městě samotném, konkrétně na zámku, pak najdete nejen vinařskou expozici Regionálního muzea s obřím sudem, proslulou raritou z roku 1643 a kapacitou přes tisíc hektolitrů, ale především množství vináren, vinoték a vinných sklípků doslova na každém kroku.

Zájemci mohou navštívit podzimní "Pálavské vinobraní", konající se pravidelně o druhém zářijovém víkendu, anebo zvolit o něco dříve letní "Festival Národů Podyjí" s pestrým výběrem zajímavé hudby a specialitami národních kuchyní.