Gotické tvrze jsou raritou Kestřan. Mají zde rovnou dvě vedle sebe, navíc ve velmi dobrém stavu. Na místě dnes zchátralého zámku stávala kdysi třetí, obklopená jako ostatní vodním příkopem.

Coby první z Kestřanských, starého vladyckého rodu erbu býčích rohů v modrém poli, je roku 1315 zmiňován Albert z Kestřan. Toho roku věnoval louku píseckému klášteru, který dle nedoložené legendy měl založit právě jeho rod.

Kestřanští vydrželi až do konce 15. století, kdy je střídají významnější Švamberkové, páni erbu labutě. Panství po částech skupuje Jindřich ze Švamberka, zřejmě kvůli zvláště vhodným podmínkám pro rybníkářství. Však také chov ryb spolu s pivovarnictvím tvořil nezanedbatelnou položku ve švamberském podnikání, a na hodovních tabulích mívaly chutné štiky a kapři důležité místo.

Unikátní korespondence

Pan Jindřich byl známým gurmánem nejen v tomto oboru, ale též v oblasti dobrého pití, ostatně shánění dostatečných zásob červeného i bílého vína, zvláště pak sladkého "malvazí", bylo častým námětem jeho zachovaných dopisů.

Z těch lze vyčíst nemálo zajímavostí nejen o věcech státnických či diplomatických, ale též osobnější povahy. Čilá je korespondence s matkou Konstancií Šlikovou. "To vieš, synu milý, žeť já vždy teplú světničku musím mieti," žádá syna o vápno a šest vozů hlíny k postavení komínu na svém statku.

Ač je to víska, mají Kestřany rozhodně co nabídnout | zdroj: Helena Kalendová

Zanedlouho upomíná o vymáhání zapůjčeného rodinného klenotu: "Synu milý, zdá se mi tak, že bys mi ten kamen mohl bez mé práce a starosti dobře zase zjednati, abych já své zase jměla, muoj kamen.“

Zda Jindřich "kamen" úspěšně na příbuzných vymohl, nevíme, zato purkrabí informuje: "Paní stará chce, abych jí dal 2 čbery ryb. Já neviem, kde jich vzieti, leč Vaše Milost rozkáže, který rybník spustiti". Paní matka pak chlácholí již poněkud rozčileného syna: "I protož v tom, synu milý, nestýskej sobě, žeť tak často tebe starám a prosím, neboť se nemám ke komu utéci než k tobě..."

Kestřanský pán byl zřejmě považován za štědrého muže, kterého lze žádat o pomoc v nesnázích. Když manželčin bratranec pociťuje nedostatek zajíců na panství, samozřejmě prosí Jindřicha: "Bude jich co zbito, že mi jich něco dáte". Švagr Šternberk žádá o povolení lovu v Jindřichově revíru, k čemuž by si rád zapůjčil i jeho úředníky, a Přibík z Dlouhé Lhoty prosí o jelena na svou svatební hostinu.

Ovšem pan Jindřich rozhodně neměl na starosti pouze kvalitu vína či ztracené matčiny šperky. Byl totiž významným šlechticem své doby, pohybujícím se i na královském dvoře. Jeho ženou byla neteř královny Johany a panství se zdaleka neomezovalo jen na Kestřany.

Jindřich spravoval rodové sídlo Krasíkov a především důležitý Zvíkov, svou hlavní rezidenci s šedesáti dvořany a služebníky, plus čtyřicet těžkooděnců a pěších, vázaných vojenskou službou na hradě. Horní tvrz, své kestřanské sídlo, podstatně zvelebil a rozšířil, takže ještě dnes zde najdeme výstavný sál i kapli sv. Maří Magdalény s dochovanou sklípkovou klenbou.

Dolní, tzv. Barochovská tvrz byla menší a mladšího data, vystavěná zřejmě až pravnuky Alberta, prvního majitele Horní tvrze. Později přestavěná a využívána coby pivovar a sýpka, sloužila dokonce chvíli jako kravín. Přesto se dochovala krásná gotická obytná věž i hradba s baštou.

Kestřany | zdroj: Helena Kalendová

V polovině 17. století končí panování rodu labutě na Kestřanech. Poslední zdejší Švamberkovna se vdává za hraběte z Paaru, jehož dílem je dnes zchátralý barokní zámek, obklopený kdysi vinicemi a okrasnou zahradou.

Přes další majitele přechází kestřanský velkostatek roku 1700 do rukou Schwarzenberků, jimž náleží do první pozemkové reformy, kdy se stává majetkem Státních statků.

A využití za socialismu? Sklady obilí, dílny a byty, celkové chátrání. Dnes patří Horní tvrz soukromému majiteli, který objekt úspěšně opravuje. Nejenže je přístupný v podstatě denně, ale konají se zde i nejrůznější akce jako třeba truhlářské kurzy či "Středověký den na Kestřanské tvrzi".

Záchrana pod hromadou prádla a dobrý voják Švejk

A komu by snad nestačily tvrze, může si na břeh Otavy zajít prohlédnout Kalvárii, barokní kapli kuriózního vzniku -  dle pověsti ji nechal vystavět francouzský důstojník, zachráněný před císařskými vojáky zdejšími pradlenami - pod hromadou prádla.

Řeka Otava nebývala pouze zdrojem vody či ryb, ale také sladkovodních perel - a zlatého kovu. Právě v Kestřanech se koná každoroční soutěž v rýžování zlata, letos už po čtyřiadvacáté. Pokud byste tedy zatoužili po vlastnoručně získaných zlatinkách, máte šanci 26. srpna. Akci, v níž se utkávají amatéři i profesionálové, pořádá obec Kestřany spolu s Českým klubem zlatokopů.

Poněkud jiného druhu je tzv. Cimburovské sečení. To se ovšem probíhá o kus dál ve vsi Putim, s níž je spojena nejen postava "dobrého vojáka Švejka", ale také proslulého sedláka Jana Cimbury, kterého ve stejnojmenné knize ztvárnil Jindřich Šimon Baar.

Místní rodák dnes odpočívá na putimském hřbitově pod křížem s nápisem: "Zemřelému v Pánu Cimburovi Jánu, postavili nyní kříž ten jeho syni. Byl to sedlák silný, bohatý a pilný, rád měl v žití shoně lidi a pak koně. Odpočívej v pokoji!"

Historky o jeho síle a dvoumetrové postavě, zvedání vozu s fůrou sena či nošení dětí ve vlastních nadměrných holínkách, jsou docela nezapomenutelné.  

Lebka s kouzelným kloboukem

S Putimí je spojeno ještě několik zajímavostí. V malé kostnici zdejšího hřbitova jsou uloženy pozůstatky vojáků padlých roku 1741 ve válce o rakouské dědictví. Na jedné z lebek prý dlouhá léta seděl třírohý vojenský klobouk s perem, opakovaně se navracející zpět, kdykoliv byl přeložen jinam. A zdejší chrám sv. Vavřince? Ten měl rovnou dvě kostelní lodě – jižní pro katolíky, severní pro utrakvisty.

Z Putimi není daleko do Sudoměře, místa slavné Žižkovy bitvy, či k rybníku Řežabinci ve Lhotě u Kestřan, kde si pravěcí lovci vyráběli své pazourkové nástroje už v době kamenné.

Anebo na zámeček Štěkeň, patřící řádu Anglických panen, kam dlouhá léta zajížděl na dovolenou spisovatel Karel Klostermann, aby zde nakonec roku 1923 i zemřel. Můžete si prohlédnout jeho pokoj nebo se projít krásným anglickým parkem a usednout pod vzácný, čtyři sta let starý dub, tak jako to jistě činil kdysi i slavný "básník Šumavy".