Jména na kandidátních listinách stran mohou leckomu připomínat závěrečné titulky filmu. Hráli: … Dále hráli… No a v případě sněmovních voleb by mohlo ještě následovat Komparz: …

Takže si přečtete první jméno, druhé, třetí a dál už to zpravidla necháte být.

"Volební titulky" jsou u některých partají dlouhé a nudné jako ty filmové. Škoda jen, že na stranických kandidátkách na rozdíl od závěrečných titulků filmu chybí obligátní poděkování sponzorům i s jejich jmény. Leckomu by to pomohlo ve výběru.

Volby do Senátu jsou o poznání přehlednější. Jiný systém – malé obvody, kde vítěz bere vše. Srozumitelné, jednoduché. Víte, koho volíte. Nikdo se za nikoho neschovává. A v jednoduchosti je přece krása. (Problém je jen v tom, že Senát nerozhoduje o vládě, ani o rozpočtu. Není důležitý, takže do něj skoro nikdo nevolí.)

Co udělat volby do sněmovny krásnější a hlasovat v nich většinovým systémem? K čertu s tím poměrným, s přepočítáváním, uzavírací klauzulí, skrutinii, dělením mandátů a kdovíčím ještě.

Bečící ovce

Sledovali jste někdy na ČT přenosy ze sněmovny? Až na výjimky nuda jako v Brně. Kolem dokola vystupují tři možná čtyři desítky poslanců. Z nich dvě desítky dokážou pronést souvislou a srozumitelnou řeč spatra, bez papíru. Mnozí další nezvládají ani čtený projev.

Zjevně důsledek poměrného (proporcionálního) systému, který zdůrazňuje roli stran a potlačuje úlohu osobností v politice. Většině partají to samosebou vyhovuje.

V takovém uspořádání kralují stranická vedení, ve stranách vůdcovského typu straničtí lídři. Za nimi do parlamentu postupují bečící stáda beranů a ovcí. A ani preferenční hlasy na tom zpravidla nic nemění. Uplatňují se jen výjimečně.

Strany poměrný systém milují. Ulehčuje jim kampaň. Mohou se soustředit na vybrané jedince, kteří ji pod dohledem píáristů odtáhnou. A volič se pramálo stará o to, kdo se za stranu do parlamentu dostane.

Přenošené vlády

Poměrný systém plodí nestabilní vlády, které se snadno rozpadají, a také, což se málokdy připomíná, vlády "přenošené". Před šesti lety trvalo Belgičanům 541 (!) dnů, než po volbách a demisi staré vlády dohodli novou koalici. Vlámští a valonští politici tak doslova prokecali třetinu volebního období.

Kdoví, zda by se vůbec dohodli, kdyby se zadlužené království neocitlo pod tlakem ratingových agentur. K dohodě je patrně přiměla i petice vyzývající manželky stranických šéfů, aby svým mužům odpíraly sex, dokud vládu nedají dohromady.

Zmíněný případ není až tak ojedinělý. Tento týden oznámila čtveřice nizozemských stran dohodu na nové vládě – 208 (!) dnů po volbách.

Čeští straničtí lídři z takového srovnání nevycházejí nejhůř. Sestavit vládu jim trvá zpravidla dva až tři měsíce. Po sněmovních volbách v červnu 2006 však získala vláda tehdejšího šéfa občanských demokratů Mirka Topolánka důvěru až v lednu 2007, po více než sedmi měsících.  A kdo ví, jak to dopadne tentokrát.

Pro srovnání: Ve Spojeném království, kde volí podle většinového systému, obvykle jmenuje královna vládu už druhý den po volbách.

Klíšťata a vymetači

Volby by měly zajistit vládu, která je schopna řídit zemi a rychle rozhodovat v klíčových záležitostech. V poměrném systému to zhusta neplatí. Vznikají nesourodé koalice, programy se mění v kompromisy, za které nikdo není odpovědný a od kterých všichni dávají ruce pryč.

Poměrnému systému, kterým volíme, také chybí "čistící" schopnost. Pokud je veřejnost nespokojena s nějakou stranou, měla by mít možnost ji z vlády i parlamentu odvolat. V zemi, kde lidé hlasují podle většinového systému, to je samozřejmost. Ne však v systému poměrném. V něm může partaj zachránit a do sněmovny vyslat už pětiprocentní tvrdé jádro. Taková strana se potom dokonce může protlačit do vlády.

Poměrný systém dokolečka reprodukuje tytéž tváře nasazované stranickými výbory do čela kandidátek. Pomáhá vytvářet politické uspořádání, které magazín The Economist při popisu české politiky označil zahnívající stranokracií (particracy), vládu "arogantních a zkorumpovaných jedinců opojených mocí".

Důsledkem bývá stupňující se frustrace voličů a jejich příklon k hlasatelům jednoduchých řešení a těm, kteří slibují, že starou gardu vymetou.

Zažili to Češi, zažili to obyvatelé mnoha dalších zemí na starém kontinentu. A co teprve historické zkušenosti s "vymetači" starých pořádků. Jsou alarmující. Poměrné systémy pomohly v Německu k moci Hitlerovi a jeho národním socialistům a v Itálii Mussoliniho fašistům.

Systém na věčné časy?

Většinový systém dává voliči větší šanci ovlivnit politiku a také chování stran. Může je snáz odměnit i vytrestat. Proto se v něm strany a politici zajímají o voliče víc, než v poměrném systému, v němž jsou pro ně leckdy důležitější "zvláštní" zájmy (nejnověji byznys s lithiem).

Politici volení v malých jednomandátových obvodech se musí víc starat o starosti voličů než ti, kteří kandidují ve velkých krajích. Pro ty druhé jsou důležitější dobré vztahy se stranickým vedením, které jim zajistí volitelná místa na kandidátkách.

Z většinově volené sněmovny by se nemusel radovat ani Andrej Babiš. Vůdce ANO sice pravil, že preferuje většinový systém. Vzápětí ale podotkl, že to byl jen "výkop k debatě" a upozornil, že "žádnou ústavní změnu nechystáme a politický systém měnit nechceme".

Většinový systém by jeho autoritativně řízené politické firmě mohl přinést zisky, současně by ji však mohl změnit v politickou stranu sebevědomých lidí s vlastními názory. A o tomhle Babiš nesní.

Takže je nám souzena klientelistická stranokracie tradičních partají, střídaná stranami jednoho člověka, které se tváří jako lidová hnutí a jejichž vůdce je sám sobě klientem? Není snad načase pokusit se systém změnit?