Zní to absurdně? Podle nejnovějších výsledků průzkumu CVVM důvěřovalo poslanecké sněmovně v červnu 26 procent obyvatel a nedůvěřovalo 73 procent. U senátu je tento poměr 30:65 a v zásadě se ani u jedné instituce v průběhu měsíců nemění - procentní bod sem, procentní bod tam.

Stručně řečeno: Svému parlamentu nedůvěřují více než dvě třetiny Čechů. Poslanecká sněmovna a senát jsou na tom, pokud jde o důvěru obyvatelstva v politické instituce, tradičně nejhůř, zdatně jim v tomto ohledu sekunduje - zvlášť v posledních měsících - vláda. Krajská a obecní zastupitelstva, starostové, hejtmani či prezident na tom už celé roky bývají podstatně lépe.

Poslance nemají rádi skoro nikde

Čísla tedy dokazují, že nám zákonodárci jdou obecně na nervy. A nejsme v tom samozřejmě sami, podobný negativní vztah k nim mají i jinde ve světě, Spojené státy nevyjímaje. Magazín Current Affairs si proto klade otázku, proč si vůbec poslance držíme, a navrhuje dokonce alternativní možnost volby, která by sice nebyla dokonalá, ale zřejmě lepší než ta současná: sestavit parlament na základě náhodného výběru ze seznamu občanů, podobně jak to kdysi dělali Atéňané nebo jak se vybírá soudní porota.

Jen si to představte: místo bandy bezcitů, diletantů, korupčníků, kariéristů a bůhvíkoho ještě, kdo zasedá ve "žvanírně", jak nazval parlament Andrej Babiš, by do poslaneckých lavic usedli instalatéři, učitelky z mateřských škol, číšníci, letušky, knihvazači, studenti, tanečnice, sládkové, pekaři, vietnamští obchodníci z večerky nebo uklízečky.

Vždyť i Leninovi se koneckonců stále (a přitom mylně) připisuje výrok, že každá kuchařka musí umět řídit stát. Je samozřejmé, že navrhovaný sytém by měl i své mouchy a že by se tu a tam do parlamentu dostal i nějaký drobný chmaták nebo notorický flákač, ale taková je koneckonců naše společnost – v celé své pestrosti a různorodosti.

Poslanci náš zkrátka štvou a skutečnost, že jsme si je jednou zvolili, z nich lepší lidi neudělala. Pouhý výběr ještě není zárukou skvělých výsledků a už Aristoteles kdysi prohlásil, že volby vytvářejí oligarchii, zatímco náhodný výběr vytváří demokracii. Parlament sestavený na základě losu by se nám třeba nemusel líbit, ale přinejmenším by byl stejný jako my sami a zaručoval by, že by zákony vytvářeli titíž lidé, pro něž jsou přijaté normy také určeny.

Opravdu nás zákonodárci reprezentují? A jak?

Jaké argumenty hovoří pro volby? Obecně je vžitá podivná představa, že zkorumpovaný stát se najednou ze dne na den stane demokratickým, pokud uspořádá svobodné a rovné volby. Domníváme se, že jenom proto, že si je lidé zvolili, reprezentují zákonodárci ty, kteří pro ně hlasovali. Ale v jakém smyslu je reprezentují? Demografickém? Politickém? Ideologickém? Odborném? Bohužel ani v jednom.

Je parlament skutečně demografickým zrcadlem společnosti? Všichni dobře víme, že není. Vezměme jako příklad právě americký Kongres: Je tu 80 procent mužů, 95 procent lidí s vysokoškolským vzděláním, 51 procent milionářů. To ani omylem neodpovídá americké společnosti, kde je mužů a žen přibližně půl na půl, vysokoškolské vzdělání nemá ani třetina lidí a milionářů je horko těžko pět procent.

Že by tedy parlament zastupoval voliče alespoň ideologicky? No to už vůbec ne. Zájmy voličů mají přece na tvorbu zákonů minimální vliv a přijímá se spousta norem, které jsou řadě lidí proti srsti a kvůli nimž se dokonce chodí protestovat do ulic. V posledních dnech se stačí kouknout třeba k sousedům do Polska a reakce na tamní reformu justice.

A co když se od poslanců ani nečeká, že nás budou reprezentovat? Co když si je volíme hlavně proto, že jsou pro tuto práci kvalifikovaní a odborně zdatní? V tom případě je ovšem třeba si odpovědět na otázku, co to vlastně je ona odborná způsobilost. Že někdo celý profesní život vysedává v poslanecké lavici? Anebo že je právník, rozumí zákonům, ale nikoliv oboru, jehož se zákon má týkat? Anebo že sem sice přijde z oboru, ale o fungování legislativy nemá ani páru?

Konkrétně v USA tvoří přes 40 procent kongresmanů právníci, což podle průzkumů považují Američané za nejméně užitečné povolání vůbec. U nás žádné povolání mezi poslanci tolik nepřevažuje, zhruba pětinu jich tvoří profesionální politici (ty zase pro změnu považují ze nejméně prestižní povolání Češi), přibližně jednou desetinou jsou pak zastoupeni manažeři, obchodníci a živnostníci, lékaři nebo učitelé.

Nepoměrně velkou většinu poslanecké sněmovny představují lidé z vyšších společenských tříd, zemědělců je tu minimálně a třeba voják nebo dělník ani jeden. Dalším paradoxem je, že parlamentu sice dlouhodobě důvěřuje jen čtvrtina Čechů, ale řadu poslanců nechávají v jejich lavicích sedět po mnoho funkčních období.

Volení zástupci dávají prostor manipulacím a korupci

Proti současnému systému voleb mluví dva další aspekty: je zranitelný, pokud jde o manipulaci - ať už jde o nominaci kandidátů, nebo jejich pozdější ovlivňování. Tomu samozřejmě žádné volební reformy nezabrání. A druhou věcí jsou samotní kandidáti. Do voleb jdou přece především ti, kteří je chtějí vyhrát, nebo se alespoň dostat do parlamentu, leckdy dokonce za každou cenu.

Platí stará pravda, že ti, kdo nejvíc touží po moci, jsou nejméně vhodní pro to, aby ji získali. Nechoďme daleko. Vzpomeňte si na lidi z vašeho okolí, kteří by pro kariéru obětovali vlastní babičku, chtějí být všude první a rozhodovat za celou skupinu a jejím jménem. Tito jedinci jsou pro své okolí extrémně nesnesitelní a asi by si málokdo přál, aby ho právě oni zastupovali v parlamentu. A přitom právě takoví o poslanecké křeslo usilují a rádi by šplhali ještě výš.

Výhodou navrhovaného systému náhodného výběru by byla jednoduchost a srozumitelnost. Navíc by znamenal enormní úsporu peněz za kampaň a přípravu voleb, které by se pak mohly utratit za smysluplnější věci, jako je třeba zdravotnictví, věda nebo školství. A jelikož by u zvolených poslanců nehrozilo nebezpečí opětovné kandidatury, moc by si neškrtli ani lobbisté. Korupce by se tím sice samozřejmě neodstranila, ale přinejmenším by už poslanci nemohli naslibovat hory doly pro případ svého znovuzvolení, případně opětovné nominace.

Jedna námitka se samozřejmě přímo nabízí: Byl by náhodně vybraný parlament schopen vytvářet kvalitní zákony? Byly by horší než ty současné? Bylo by uskupení obyčejných lidí opravdu horší než je nynější stav, kdy jsou zákonodárci skálopevně přesvědčeni, že byli vyvoleni k tomu, aby rozhodovali o osudech ostatních? Ano, i náhodný výběr může vygenerovat spoustu příšerných jedinců, ale budou horší než ti, kdo se zpočátku zdáli být úžasní, načež se z nich vyklubali darebáci?

Máte rádi bonbóny s růžovou lepkavou náplní nejasné chuti?

Zákony by se nakonec nesepisovaly v poslaneckých lavicích, ale mimo ně. Vždyť se tak koneckonců děje i dnes. Ale poslanci by nakonec ohledně zákonů měli poslední slovo. A i kdyby pak třeba hlasovali 'ano' či 'ne' ze zcela stupidních důvodů, přinejmenším by se za těmito důvody nikdy nemohly skrývat ty kariéristické.

Autoři článku Brianna Rennixová a Nathan Robinson nakonec uvádějí příklad, který nápad nového způsobu volby ilustruje asi nejlépe. Představte si, že byste dostali spoustu bonboniér plných bonbónů s nejrůznějšími náplněmi. Od těch, které milujete, přes ty obyčejné až po ty, které nesnášíte. Dovnitř samozřejmě nevidíte, tak si představte, že byste měli speciální stroj, který by tyto bonbony měl třídit podle toho, jak odhadne, že by vám mohly či nemusely chutnat. Netrefí se nikdy, a až podvacáté kousnete do cukrovinky naplněné čímsi růžovým, neidentifikovatelným a lepkavým, nabudete dojmu, že takový výběr je mnohem horší, než kdybyste prostě bonbony baštili jen tak namátkou. A podobné by to mohlo být i s náhodným výběrem poslanců. Volby totiž evidentně neplní svou funkci, jíž by mě být výběr těch nejlepších z nejlepších.

Nikdo samozřejmě nečeká, že by vylosovaní jedinci byli těmi nejlepšími zákonodárci, ale jsou snad vybíraní porotci v USA obzvláště kvalifikovanými arbitry, pokud rozhodují o vině či nevině? Také ne, a přitom tento systém funguje a nikdo nemá potřebu jej jakkoliv měnit. Nelze předpokládat, že by počítačem vybrané složení parlamentu bylo opravdu o tolik horší, než to zvolené.