Sociální demokracie stojí na rozcestí. Navenek to vypadá, že se nic moc neděje, ale ve skutečnosti se schyluje k velkým otřesům, které stranu ovlivní na dlouhou dobu dopředu. Roli v tom hrají dva hlavní faktory. Jedním je to, že ČSSD se dnes tváří, že je stranou Lubomíra Zaorálka, kterého je všude plno. To on má nalákat a přesvědčit voliče, aby sociálním demokratům dali svůj hlas.

Zaorálek v posledních měsících hraje roli volebního lídra. Je nejviditelnější postavou strany. Naproti tomu ministr vnitra Milan Chovanec, který po rezignaci Bohuslava Sobotky ČSSD vede, jako by se skoro propadl do země. Byť se ze stranických kuloárů ozývá, že ve skutečnosti otěže vedení drží pevně a není pravděpodobné, že by se Lubomíru Zaorálkovi podařilo mu je po volbách vzít.

Případní voliči sociální demokracie se tak ocitají ve zvláštní pozici. Před jejich zraky jim volební lídr ČSSD vytváří obraz strany, jejímž hlavním tématem je zvýšení platů a boj s levnou prací, případně důstojné stáří. Přitom však nemají žádnou jistotu, že Zaorálek bude mít po říjnových volbách v sociální demokracii hlavní slovo. Pokud ji povede někdo jiný než on, mohou se do popředí dostat odlišná témata než ty, jejichž je nyní nositelem.

Místopředseda pro program a místopředseda pro kraje

Je pravda, že voličům v tomto smyslu nikdo neslibuje, že Zaorálek bude hrát ve straně prim i za dva, za tři měsíce. Jeho pozice nese titul volební lídr, nikoli stranický. Jaké bude jeho postavení po volbách a jaký jeho hlas při vyjednávání o nové vládní koalici, je ve hvězdách. Zaorálek má v sociální demokracii jistě respekt a autoritu. V minulosti to bylo zjevné například z odezvy na jeho projevy na stranických sjezdech.

Na tom letošním získal velmi silný mandát coby místopředseda strany, když obdržel nejvíce hlasů ze všech, kteří do vedení ČSSD kandidovali. Pozice místopředsedy, stranického rétora a volebního lídra je ovšem něco jiného než pozice stranického šéfa. Také kandidatura na obě funkce a schopnost si zajistit podporu a být zvolen se od sebe liší.

Pokud chce být Zaorálek příštím řádně zvoleným předsedou sociální demokracie, musí na svou stranu získat jednotlivé krajské organizace. A v této oblasti může být Chovancova pozice opravdu silnější. Z neoficiálních informací ze stranických řad se zdá, že aktuální postavení Milana Chovance coby reálného šéfa strany je pevné.

I z logiky toho, že Chovanec dnes na předsednické židli už vlastně sedí, respektive je statutárním místopředsedou strany, musel by to být naopak Zaorálek, kdo by ho z ní vyšoupl. Je to on, kdo musí vynaložit více energie a kdo je v méně výhodné pozici. Symptomatické je také to, že Chovanec je místopředsedou strany pro komunální a krajskou politiku, je bývalým plzeňským hejtmanem, kdežto Zaorálek je místopředsedou pro programové otázky a bývalým předsedou Poslanecké sněmovny.

Výmluvné je i to, že Zaorálek je ministrem zahraničních věcí. Je tedy reprezentantem České republiky navenek. Chovanec je ministrem vnitra, je šéfem silového resortu a jeho úsilí je nasměrováno směrem dovnitř. To vše, byť možná do určité míry jen symbolicky, vypovídá i o charakteru a vnitřním nastavení obou politiků a může to být rovněž vodítko pro to, kdo z nich bude po volbách ČSSD reálně řídit a ovládat.

Zaorálkova mise a velký otazník

Jediným Zaorálkovým trumfem tak může být volební výsledek sociální demokracie. Při sledování předvolebních průzkumů lze říci, že aby se Zaorálkova mise mohla tvářit alespoň trochu úspěšně, musel by stranu dovést alespoň k 15 procentům a druhému místu ve volbách. Cokoli nad tuhle hranici je v současném kontextu úspěch a pokud by se Zaorálkovi podařilo překročit 20 procent a výsledek 20,45 procenta z roku 2013, šlo by o jeho triumf. A nyní se dostáváme k druhému zdroji zemětřesení, které sociální demokracii dost možná čeká, a to je její volební výsledek.

Velmi zajímavá jsou čísla, se kterými přišel zářijový průzkum CVVM, nikoli ale ve volebním modelu, nýbrž v grafu stranických preferencí, do kterého jsou zahrnuti i voliči, co neví, koho budou volit, ti, co k volebním urnám rozhodně nepřijdou, i voliči malých stran, které se do dolní komory nedostanou. ČSSD zde získala 7,6 procenta, což je při přepočtu do volebního modelu sice více, klíčové však je, že v porovnání se stranickými preferencemi, které CVVM zaznamenala v předchozích měsících, jde o vůbec nejnižší výsledek.

V červnu to bylo devět procent, v květnu 10, v dubnu 11,5 a v březnu 16,5 procenta. Není bez zajímavosti, že v zářijovém průzkumu v grafu stranických preferencích kromě rekordně nízkého čísla pro ČSSD je i největší procento voličů, kteří neví, koho budou volit, celých 18,9 procenta, přitom v červnu to bylo jen 9 procent.

Z toho je zřejmé, že trend úbytku voličů sociální demokracie se nezastavil, ale naopak přibývá těch, kteří nad svojí volbou váhají a je velký otazník, ke komu se nakonec přikloní. Lubomír Zaorálek nyní dělá, co může a je ještě předčasné říct, že jeho kampaň nezafungovala. Podle údajů společnosti Median to vypadá, že preference ČSSD mírně stoupají či zůstávají na svém, ovšem to je opět volební model, který může mást.

Konec jedné a začátek druhé fáze

Hlavní slabinou Zaorálkovy kampaně je její věrohodnost. Nepřispívá k ní to, pokud volič podvědomě tuší, že ministr zahraničí před volbami pouze sehrává svoji úlohu a po volbách může být všechno jinak. To samé platí o předvolebních slibech, které Zaorálek dává. Člověk, který v politice dvacet let něco slibuje voličům, se nutně musí vypořádat s námitkou, a co jste proboha dělal doteď? Když se vám to nepodařilo prosadit za tak dlouhou dobu, proč by se vám to mělo povést nyní?

Zaorálek se na to snaží odpovědět. Věci je třeba řešit postupně. Nejprve jsme se museli vypořádat s dědictvím a rozvratem, které nám zanechaly pravicové vlády, teprve nyní můžeme naplno bojovat s nízkými mzdami. Bohužel volič je po všech zkušenostech, co má, nedůvěřivý. Pokud má průzkum CVVM pravdu, mohou se síly jednotlivých stran ve sněmovně po volbách výrazně přeskupit.

Sociální demokracie si sama musí odpovědět na otázku, zda to, jak se nyní prostřednictvím svého volebního lídra prezentuje, je pravdivý obraz. Pokud není, neměla by být překvapená volebním výsledkem, který možná přijde. Volič nakonec není tak hloupý a pokud se s ním hraje nějaká šaráda, vycítí to.

Pro sociální demokraty z toho plyne především to, že říjnovými volbami pravděpodobně vstoupí do další etapy, která pro ně bude z velké části nová. Budou se muset předimenzovat na jinou velikost. Z největší strany v Poslanecké sněmovně padnou na úroveň jedné z několika středně malých stran. Pokud se tak stane, neměli by to dávat za vinu Lubomíru Zaorálkovi.

Ve skutečnosti to bude výsledek práce všech sociálních demokratů za celé polistopadové období, konec jedné fáze a začátek nové. A jediné, na čem záleží, je, jak se k tomu ČSSD postaví. Pokud dnes volebního lídra dělá Zaorálek, předsedu vlády Sobotka a stranu vede Chovanec, jediná šance sociální demokracie spočívá v tom, že příštím šéfem ČSSD bude někdo čtvrtý.