Přesněji řečeno jeho socha. Avšak popořádku. Ještě dříve než poustevníci tu byli rytíři, před nimi Slované, Germáni, a úplně nejdřív - pravěký člověk. Jak dosvědčují archeologické nálezy, obtížně přístupné místo skýtalo útočiště už lidem pozdní doby kamenné.

Teprve v dobách středověkých, koncem 13. či počátkem 14. století, dobudoval přírodní opevnění některý z prvních Ronovců. Mocnému rodu tehdy patřily rozlehlé kraje mezi Žitavou a Českou Lípou, a posádka hradu měla zajišťovat bezpečnost kupců na tzv. Lipské cestě.

První písemné zprávy označují sloupským pánem Čeňka z Lipé. Po roce 1330 zakoupil panství Hynek Berka z Dubé, počátkem století patnáctého pak Sloup získává Hanuš Velfl z Varnsdorfu za 200 kop grošů. A poté už přichází na scénu nechvalně známý rytířský lapka Mikuláš Pancíř ze Smojna, který se na skalisku usazuje po roku 1427.

Rytíř, kterého snědli myši

Mikuláš-Mikeš byl sice počítán k oporám císaře Zikmunda a strany katolické, to mu však nebránilo, aby v  časech všeobecného zmatku nevyužíval situace a nevydal se občas na nějaký ten lup, povětšinou do lužického Šestiměstí.

Pohár trpělivosti přetekl roku 1444, kdy proti loupeživému rytíři vyrazila trestná výprava. Tu první ustál, druhou nikoliv. Nedobytný hrad byl dobyt a vypálen v listopadu 1445. Mikeš musel slíbit, že neobnoví hradní opevnění, zmíněná šestice měst se mu dokonce složila na výpalné ve výši 72 kop grošů. Inu, sliby se slibují a blázni se radují - již počátkem 50. let Pancíř opět čile válčí se saským kurfiřtem.

Ve známé pověsti o rytíři, kterého snědli myši, možná prý vystupuje právě Mikeš. Krutý pán vybudoval své nedobytné sídlo na skále uprostřed Dokeského rybníka, dnešního Máchova jezera. Když na kraj padla neúroda a zoufalí poddaní přišli prosit o pomoc, nechal je Pancíř všechny zahubit. Trest následoval záhy – z polí a luk se seběhly houfy přemnožených myší, přeplavaly jezero a vyšplhaly na skalisko s hrádkem.

Po likvidaci všech zásob se pustily do rytíře s jeho druhy. Tak skončil Pancíř z Myšího hrádku. Nutno ovšem dodat, že podobnou legendu znají též Poláci a Němci, kterým dokonce hlodavci snědli zlotřilého arcibiskupa. A navíc - jiné prameny hledají v ukrutném šlechtici Jana z Kosořic, taktéž Pancíře.

Loupežný rod

On totiž celý ten rod tak trochu proslul svými loupežnými členy. Nechvalně slavným se stal i další Jan Pancíř. Za záchranu králova života byl do stavu rytířského pasován samotným Karlem IV., od něhož navíc obdržel zlatý řetěz. Pancíř však dlouho nevydržel "sekat dobrotu", a brzy se pustil do loupežných výprav a přepadávání kupců.

Když se Karel roku 1355 vrátil z římské korunovace, sídlo lupičů dobyl a Jana zajal. "Nemám vždy zlatých řetězů na rozdávání," pravil dle pověsti panovník a sám vložil nehodnému rytíři oprátku na krk. Tehdy prý vzniklo přísloví "brní jako Pancéřova košile", které se užívalo o lidech bojechtivých, a udrželo se až do 17. století.

Ale zpět na Sloup. Od konce patnáctého století až do roku 1607 opět náleží Berkům z Dubé, následují Salhausenové a roku 1632 Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Třicetiletá válka pak pro Sloup znamená dobytí a vypálení švédskými vojsky.

Z hradu poustevna

Roku 1679 získává panství Ferdinand Hroznata z Kokořova. Zbožný šlechtic si umíní přeměnit chátrající hrad na poutní místo s poustevnou, a Sloup se tak na další stovku let stává útulkem poustevníků. Až do zrušení Josefem II. roku 1782 se jich na pískovcovém suku vystřídá šest. Však je také skála přejmenována na Poustevnický kámen (Einsiedlerstein).

Prvnímu eremitovi, staviteli Konstantinovi, je připisováno vedení stavby i architektonické řešení. Útočiště zde nachází malíř Václav Rincholin, autor slunečních hodin, bývalý kaprál Jakub Borovanský i truhlář Höltzel z Arnultovic. Posledním poustevníkem se stává zákupský tkadlec Müller.

Zdaleka nejznámějším je však Samuel Görner, jehož sošná postava na vrcholové plošině prý dalekohledem pozoruje nedalekou Samuelovu jeskyni, ve které asketa přebýval celých sedmnáct let. Jeskyňka se skládá z předsíňky a malé obytné místnosti, kde Samuel vyráběl brýle a dalekohledy. Pocházel totiž z rodiny slavných optiků, ač sám byl vyučeným zahradníkem.

Na Sloupu vydržel dalších sedm roků, a poté, snad z obavy před odvodem k vojsku, odešel k pražským františkánům u Panny Marie Sněžné. Po pouti do Říma se usídlil u České Lípy, skončil však prý tragicky – roku 1772 ho měli oloupit a zabít v poustevně na Svaté Hoře u Příbrami.

Největší šlechtický podnikatel

A ještě jedna slavná postava se pojí se sloupským panstvím. Josef Jan Maxmilián Kinský (1705 až 1780), ne nadarmo nazývaný "největším šlechtickým podnikatelem v Čechách", byl jednou z nejvýznamnějších osobností místní historie.

Podporou řemeslného podnikání a hospodářskými reformami se zasloužil o nemalý rozvoj celého kraje. Jeho manufaktury na výrobu plátna či zrcadla ze zdejších zrcadláren byly známé dokonce v Jižní Americe. Neefektivní panské statky rozdělil a pronajal mezi poddané, které navíc nezatěžoval robotou. Však také Josef II. při své inspekci severních Čech přenocoval v září 1779 právě u hraběte Kinského. Josef Jan Maxmilián umírá, coby člen maltézského rytířského řádu svobodný a bezdětný, zanedlouho poté 17. dubna 1780.

O dva roky později je sloupská poustevna zrušena, pískovcový suk "romanticky" upraven v duchu doby, a opuštěný poustevnický domek přeměněn na útulek pro návštěvníky, mezi něž patřili mj. saský král Fridrich August či mladý budoucí císař František Josef I. spolu s bratry. Kinští drželi Sloup až do r. 1940, poté připadl německému šlechtici Preysingovi, jemuž byl r. 1945 zkonfiskován. Od r. 1998 má poustevnickou skálu v dlouhodobém pronájmu bývalý kastelán Ivan Volman.

Až tedy objevíte veškerá zákoutí hradu, shlédnete všechny vyhlídky, a za svitu svíček vyslechnete některý z koncertů ve skalní kapli, až si vaše nohy dosyta užijí desítek a stovek sloupských schodů, můžete propátrat okolí. Čeká na vás Samuelova jeskyně, lesní divadlo, Modlivý důl, rozhledna a loupežnický hrádek Svojkov. Anebo raději koupaliště?