Dnes je čtvrtek 21. listopadu 2024., Svátek má Albert
Počasí dnes 2°C Občasné sněžení

Skutečný Jára Cimrman: Stavěl Transsibiřskou magistrálu a lovil velryby

Skutečný Jára Cimrman: Stavěl Transsibiřskou magistrálu a lovil velryby
Jan Eskymo Welzl | zdroj: www.eskymo-welzl.cz

Průzkumník a vynálezce. Tato slova zaznamenal kněz z Dawson City do knihy pohřbů po smrti Jana Eskymo Welzla, cestovatele Arktidou a "Pojídače medvědů", jak svérázného moravského rodáka nazývalo domorodé obyvatelstvo Novosibiřských ostrovů. Mohl ještě dodat: dobrodruh, eskymácký náčelník a nejvyšší soudce v Nové Sibiři.

"Čech moravské národnosti" Jan Welzl (1868 až 1948) se narodil 15. srpna 1868 v moravském Zábřehu. Otec záhy zemřel, a matce pomáhal Jan v mlékařském krámku. Však mu v rodném městě neřekli jinak než "Tvarohový Hanes", mamince zase "Butter Klára" (Máslová Klára). Po škole, která chlapci příliš neříkala, se Welzl vyučil zámečníkem, a coby šestnáctiletý vyrazil do Vídně, k Jaderskému moři a na Balkán.

V říjnu 1888 musí mladík nastoupit k pevnostnímu dělostřelectvu. "Už nikdá potem sem nic takového nezkusil. A byl jsem v pralesách na Sibirii. Zelený voči vlků byly dokola kolem za tech nocí. Aji potem mně bylo mockrát všelijak a kolikrát se mně zdálo, že poslední hodinka mé smrti je tu, ale nikdá se mně tak špatně nevedlo, jak dyž sem musel slóžit tři roky na vojně," vzpomíná na nenáviděnou vojenskou službu, podotkněme, že v době míru. "Byl jsem tam hrozně zvotročené“, dodává.

Po návratu z vojny se chvíli zdrží doma, po smrti matky už ho tady však nic nedrží. Tedy vzhůru do světa!

Bez kompasu a mapy

Jako topič a strojník nastoupí na zámořskou loď. Po zjištění, že námořnický život není pro něj, vystoupí kdesi u Vladivostoku a přijme práci na stavbě Transsibiřské magistrály.

Po večerech naslouchá vyprávěním o nekonečných pláních "zlatého severu" s jeho kožešinovým a zlatým bohatstvím. To sice Welzla láká, ještě více však svobodný život. Opouští stavbu magistrály a vyráží do neprobádaných pustin Sibiře, kde se nebude muset nikomu podřizovat.

Většina příchozích končí u Jakutska. Ne tak Welzl, rozhodnutý putovat dále na severovýchod. Občas bloudí, neřídí se totiž podle mapy a kompasu, nezná jazyky. "Prondu-prondu, neprondu-neprondu," zní jeho slavný výrok. Projde. Je až neuvěřitelné, jakou trasu urazí sám a bez odpovídajícího vybavení. Verchojansk, Kolyma, Čukotka, Medvědí ostrovy. Putuje s koníkem a kárkou, později se sobím spřežením.

"V Irkutsku jsem se dlouho nezdržoval. Koupil jsem si koně a malý vozík s dvěma koly, živobytí, střelivo a pušky, a pustil jsem se na život a na smrt do strašlivých pustin a tmavých lesů sibiřských. Hodlal jsem dostihnouti oblasti střední řeky Leny. Nejdříve jsem musel projíti krajem bez lidí a cest, pustinou Ust-Uda, kde se křižuje tisíce všelijakých stezek, kde se končí všecko a kde má člověk dojem, jako by odcházel na onen svět. Ani památky tam nebylo, která by ukázala, kam která stezka vede, zablouditi tam na věky bylo by hračkou. Vlasy mně vstávaly na hlavě hrůzou, když jsem přicházel místy k hromadám kostí. Byly to pozůstatky vlků ubitých různými cestovateli, kteří si tudy probíjeli cestu. Dnes jistě tam není o mnoho lépe." (Eskymo Welzl, Paměti českého polárníka a zlatokopa)

Pojídač medvědů 

Na velrybářské lodi se dostane až na Novosibiřské souostroví v Severním ledovém oceánu. Kapitán vysadí cestovatele na Velkém Ljachovském ostrově. Sníh zde leží po dobu devíti měsíců, průměrná lednová  teplota je minus třicet stupňů Celsia, červencová čtyři stupně nad nulou. Žijí zde sobi, polární lišky a lední medvědi.

Ty také Welzl úspěšně loví, však jej zdejší eskymácké obyvatelstvo překřtí na "Pojídače medvědů". "Arctic Bismarck" či "Arctic Bird", jak jej pro změnu nazývají bílí polárníci, se kromě lovu zabývá obchodem, občas dokonce s uhlím, které se na ostrově nachází v povrchových výchozech.

Nabízí je lodníkům do parních kotlů a sám s ním topí v zemljance. Občas zaměstná i mladé domorodky: "U sebe v jeskyni jsem je nechtěl mít, protože hrozně páchly rybím tukem. Já uhlí střílel, děvčata je odnášela v malých košíčcích do káry, kterou jsem si udělal. Co chvíli jsem zapřáhl psy a odvezl uhlí do přístavu."

Se psím spřežením rozváží poštu. S přáteli zakoupí starší velrybářskou loď, na níž rozváží kožešiny, jídlo, střelivo a léky od Aljašky po Sibiř. S Inuity nemá problémy, jedná s nimi jako se sobě rovnými. Roku 1903 je prý dokonce zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem.

Nechtěný návrat do Evropy

Welzl je na severu jako ryba ve vodě. Stráví tu skoro třicet let, a nejspíš by tu i zůstal, nebýt nešťastného ztroskotání u amerických břehů roku 1924. Nejenže zachrání pouze holý život, navíc je kvůli podezření ze špionáže (nemá doklady, Rakousko-Uhersko už jako stát neexistuje, přichází z ostrovů patřících Sovětskému svazu) vyhoštěn zpět do Evropy.

Jan Eskymo Welzl Jan Eskymo Welzl | zdroj: www.eskymo-welzl.cz Tady má nedobrovolný navrátilec problémy. V Hamburku zkouší prodávat zeleninu či malovat "polární" obrazy. Začne si dopisovat s Rudolfem Těsnohlídkem, z čehož později vznikne celá kniha. Asi ne lehce, jak vyplývá ze zoufalých spisovatelových proseb: "Pane Welzl, prosím, nepište svoje dopisy česky, ale jakoukoliv řečí, kterou dobře znáte!"

Roku 1928 se polární světoběžník vrací do Prahy, kde je dokonce pozván k prezidentu Masarykovi. "Moravský sever" informuje: "Náš krajan vypravoval panu prezidentovi svůj životopis, popsal stručně své cesty a hlavně různé způsoby lovu velryb, ve kterém nabyl zvláště bohatých zkušeností za 28 let, jež strávil v krajích arktických."

Neotesaný řečník

Welzl naplňuje sály i v rodném Zábřehu. Za své historky a poněkud neotesaný projev sklízí ovšem nejen obdiv, ale také posměch. Jaro 1929 jej zastihne v Brně, kde své příběhy diktuje redaktorům Lidových novin Eduardu Valentovi a Bedřichu Golombkovi. Výsledkem jsou slavné knihy Po stopách polárních pokladů, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, Ledové povídky a Třicet let na zlatém severu.

Po necelém roce Československo opouští. "Raději býti v pustinách mezi vlky, než mezi tolika lidmi uprostřed civilizace," míní. Míří zpět na své Novosibiřské ostrovy, dostane se ale jen do Dawson City na americko-kanadské hranici. Chybí mu peníze a Spojené státy mu odpírají vstup.

Chvíli pracuje pro železniční a paroplavební společnost, po zranění zad už žije pouze z podpory. Chuť do života však neztrácí. Bydlí ve srubu se svým psem, a vynalézá nejrůznější mechanické přístroje, mj. i perpetuum mobile, které ochotně předvádí zájemcům. A píše vzpomínky.

Předloha Járy Cimrmana

Problémy mu kupodivu způsobí americké vydání Třiceti let na zlatém severu – finanční úředníci se totiž shánějí po daních z honorářů. Marně, autorská práva přenechal Welzl za peněžní obnos, užitý k návratu na sever, Valentovi s Golombkem. Přestože z výtisků knihy nemá ani korunu, nenechají jej úřady na pokoji. Nakonec mu právní ochranu paradoxně zajistí největší kritik jeho knihy prof. Stefansson.

Neúnavný spisovatel umírá 19. září 1948 na infarkt. Přítel Black Mike jej pohřbí na obecním hřbitově. K jeho ztracenému a znovunalezenému hrobu dnes přijíždí stovky návštěvníků ročně.

A doma? Osudy svérázného dobrodruha se staly námětem divadelních i filmových děl, a jeho postava je považována za předobraz proslulého Járy Cimrmana. V rodném Zábřehu vítá návštěvníky na nádraží Welzlova socha, městem vede Welzlova naučná stezka, a v domě Pod Podloubím, kde paní Welzlová prodávala máslo, je muzeum s expozicí jejího syna.

Na slavném Welzlování, "festivalu cestovatelů, dobrodruhů a recesistů!, si pak můžete zkusit závod v běhu s kufrem do kopce a doutníkem v ústech. Přijďte, vyzkoušejte. Slovy Eskymo Welzla: "Prondeš – prondeš, neprondeš – neprondeš".

Zdroje:
Vlastní