Malíř Indie: Téměř neznámý český výtvarník, kterému se říkalo Slovanský Gauguin

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Indie, země kontrastů, chudoby i nádhery, úchvatné přírody a pestrých barev. Malíři Jaroslavu Hněvkovskému, nazývanému kdysi "slovanským Gauguinem", se stala osudem a celoživotní láskou.  

Otakar Nejedlý a Jaroslav Hněvkovský (1922)

Otakar Nejedlý a Jaroslav Hněvkovský (1922),zdroj: Wikipedia.cz

Rodištěm budoucího "malíře Indie" Jaroslava Hněvkovského (1884 až 1956), mezi jehož předky bychom našli i slavného buditele a básníka Šebestiána stejného příjmení, je půvabné městečko Žebrák, kde se narodil 10. dubna roku 1884. Ve zdejším muzeu dnes nalezneme stálou expozici tohoto téměř neznámého českého výtvarníka.

Malířské nadání projevuje Jaroslav už odmala, otec však pro umělecké sklony svého potomka velké porozumění nemá, namítajíc správně, že syna malování neuživí. Mladý muž tedy nepříliš ochotně nastoupí na pražskou techniku, aby poté coby novopečený geodet ve státních službách vyrazil zmapovat kraje Bosny a Hercegoviny.

Svých snů se však nevzdá a rozhodne se zapsat na italskou Akademii krásných umění. Roku 1907 opouští Balkán a odjíždí do Říma. Tady poznává mladého malíře Otakara Nejedlého (1883 až 1957), žáka a přítele Antonína Slavíčka, s nímž se seznamuje vcelku kuriózním způsobem.

Malířská cesta

Když si totiž chce Jaroslav v jedné z římských kaváren zahrát šachy, osloví coby potenciálního spoluhráče mladíka od vedlejšího stolu. Ten mu odpoví stejnou lámanou italštinou a oba s údivem zjistí, že jsou rodáci. Rychle se spřátelí, a protože i Nejedlého láká cestování, vymyslí tzv. malířskou cestu. Ne ovšem jen tak ledajakou, ale někam do hodně vzdálených krajin. Inspirací jim je Paul Gauguin se svým tahitským dobrodružstvím. Tak co zkusit třeba Indii?

Inu, proč to odkládat. Mladíci vyrážejí během několika týdnů. Pravda, dosti nepřipraveni, bez znalosti jazyka i bez financí. Na podzim roku 1909 vyplouvají z Terstu přes Suezský průplav, Rudé moře až do Colomba na Cejlon, dnešní Srí Lanku. Lodní lístky jim cestovní kancelář Lloyd poskytne výměnou za jejich obrazy.

Zdejší nádherná příroda oba malíře uchvátí. Aby se přizpůsobili, chodí naboso a místo evropských šatů nosí bederní roušky. Ovšem peníze jsou skutečným problémem. Do zdejší britské komunity nezapadnou, ani naivní představy o finančním zajištění "evropských umělců" místními bohatými mecenáši se nenaplní, namísto malování živí mladíky Nejedlého hra na housle.

Tvrdý život v džungli

Po několika měsících a důkladném vyčerpání nemnohých finančních prostředků se rozhodnou vyzkoušet jižní Indii.

Kérala je nádherná. Rybářské vesničky, moře, domorodí obyvatelé, slunce a barvy. Pro malíře učiněný ráj. Bohužel s penězi je to obdobné jako na Cejlonu, prostě nejsou. Místo u mahárádžů pobývají Nejedlý s Hněvkovským u domorodců z nejnižších kast, nakonec žijí v džungli mezi horskými kmeny a živí se lovem. Ovšem stále malují.

Nic však netrvá věčně, a Otakar Nejedlý je po několika letech Indií poněkud znaven. Když navíc onemocní malárií, vrací se v létě roku 1911 starší z obou přátel zpět domů. Svá dobrodružství a zážitky sepisuje v knize Malířovy dojmy a vzpomínky z Cejlonu a Indie.

Na lodní lístek mu pošlou peníze z domova, ostatně zaslali by i Jaroslavovi, ten ale Indii nechce opustit. Zůstává ještě jeden a půl roku. A jak se protlouká? Někdy po městech, jindy mezi domorodci, což se mu vlastně zamlouvá nejvíc. Přítel mu ovšem citelně chybí.

"Po špatně strávené noci předsevzal jsem si, že si najdu někoho, kdo by tu se mnou přebýval. Třeba malého Nánu, jen bude-li tu nějaký člověk. Navázal jsem s ním upřímné přátelství," píše už silně osamělý Jaroslav o desetiletém domorodém chlapci. Přesto návrat ještě několikrát odloží. Nakonec se s podlomeným zdravím vrací v polovině roku 1913 na lodi Habsburg z Bombaje zpět do Evropy.

Přátelství se slavným básníkem

Kupodivu nedlouho poté se ožení. Vyvolenou je dávná láska Anuška, s níž se Hněvkovský poznal už za dob studií. Indie však stále láká a Jaroslav na ni nezapomíná. Vzpomíná i pomocí svých obrazů a udržuje "indické" styky, mimo jiné s přítelkyní Emily z anglicko-indické rodiny, "jednou ze dvou nejkrásnějších dívek, které na světě viděl". 

A po válce? Tehdy jeho tvorba pronikne do Anglie. Výstava děl "slovanského Gaugina", jak je Hněvkovský označován, se pod názvem Obrazy z džungle koná v Londýně roku 1921. Zaujme také slavného básníka a filozofa Rabíndranátha Thákura, a to natolik, že neváhá a pozve českého výtvarníka k sobě domů - do Indie. V západobengálském  Šantinikétanu má vyučovat malbě.

Thákur, propagátor sbližování Východu a Západu, který Československo znal a měl u nás nejednoho přítele, pro svůj Institut pro venkovskou obnovu získal sponzory i učence z nejrůznějších zemí, mimochodem také našeho Vincence Lesného, pozdějšího profesora indologie. K původně experimentální škole byla přičleněna mezinárodní univerzita Višvabháratí, a také oddělení umělecko-průmyslové a hospodářské výchovy.

Sem tedy přichází Hněvkovský založit malířskou školu. Po prvotním nadšení se však dostavují problémy. Ne s Thákurem, kterého obdivuje a "božského učitele" také portrétuje, ale s ostatními profesory a dodržováním zdejšího řádu.

Návrat do Evropy a smrt v zapomnění 

Výuka se mu zdá málo svobodná. "Všechny práce v galerii vyvěšené mají společný ráz, jako by byly od jednoho autora. V tom duchu vede se i vyučování..." Neshody se stupňují, a Hněvkovský nakonec Sídlo Míru po několika měsících opouští. Zamíří na jih, kde za podpory jednoho z místních rádžů ještě chvíli maluje. V březnu 1923 se vrací domů, tentokrát natrvalo.

Větší výstavu uspořádá ještě roku 1927 v pražské Umělecké besedě, téhož roku také vydá dvoudílné Malířovy listy z Indie. Za války a po ní pobývá v Hořovicích a v pražském ateliéru, kde maluje své vzpomínky na indický kontinent, než je stižen těžkou nemocí. Zapomenutý umírá 9. června 1956.

Koncem minulého století vyšly hned dvě knihy věnované Hněvkovského osudům. Malíř Indie, kterou dle zápisků a vzpomínek svého strýce sepsala roku 1994 Ludmila Justlová, a Indie, touho má z roku 1997 spisovatelky Zory Dvořákové, jež dobrodružství obou přátel zachytila románovou formou.

V socialistickém Československu byla Hněvkovského díla vystavena roku 1970 v Náprstkově muzeu. Tehdy zavítala do Prahy také ředitelka kalkatské výtvarné akademie Rání Mukherdží, což nebyl nikdo jiný, než bývalá Jaroslavova studentka.

Zavzpomínala na někdejšího učitele i jeho netradiční způsob výuky, jak spoře oděný a s turbanem na hlavě vyučoval - pokud možno v přírodě - své žáky evropské malbě. Na dveřích jeho ateliéru visela na připínáčcích mapa Evropy s Prahou označenou železným hřebíkem. To aby nezapomněl...

Tagy: Česko domácí dějiny a fakta české dějiny česká kultura

Zdroje: Vlastní