Stál ve stínu slavných sourozenců, ale korunovační operu mu složil Mozart

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Ten, pro něhož geniální Mozart složil korunovační operu. To bude nejspíš vše, co si běžný člověk vybaví o českém panovníkovi Leopoldovi II., kterého dějiny znají i jako velkovévodu toskánského a předposledního císaře Svaté říše římské. Poněkud nespravedlivě stojí ve stínu svých slavnějších sourozenců Josefa II. a Marie Antoinetty. Za krátký čas své vlády přitom stačil uklidnit rozbouřené politické vody a na rozdíl od svého předchůdce se dal korunovat českým králem.

Josef II. se svým bratrem Leopoldem

Josef II. se svým bratrem Leopoldem,zdroj: Profimedia.cz

Ze svazku císařovny Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského vzešlo šestnáct dětí. Leopold (1747 – 1792), devátý potomek manželského páru, se narodil 5. května 1747 ve Vídni. Pro zajímavost – právě on je předkem všech dnes žijících členů habsbursko-lotrinské dynastie. Na rozdíl od bezdětného Josefa měl totiž potomků dostatek, celkem šestnáct dítek (ano, stejný počet jako jeho rodiče) převážně mužského pohlaví. Matkou jim byla Marie Ludovika (1745 – 1792), dcera španělského krále Karla III., s níž se Leopold oženil v roce 1765. Téhož roku zemřel i jeho otec František Štěpán, kterého mladý arcivévoda musel nahradit v Toskánském vévodství.

Úkolu se teprve osmnáctiletý mladík zhostil více než úspěšně a velkovévodou toskánským nakonec zůstal celých pětadvacet let. Toskánští si na svého panovníka rozhodně nemohli stěžovat – vysokou úroveň, jíž země za jeho vlády dosáhla, si udržela až do sjednocení Itálie. Ačkoliv Leopold dával zelenou nejrůznějším reformám, počínal si umírněně a nevyvolával konflikty, ostatně tak jako později po svém nástupu na císařský trůn. Roku 1786 se Toskánsko stalo prvním státem, který zrušil trest smrti.

Leopoldova severoitalská vláda končí v roce 1790 úmrtím Josefa II., kdy musí abdikovat a nahradit staršího bratra na císařském trůnu. K úlevě mnohých je "osvícenský absolutismus" nového panovníka podstatně jemnější. Leopold se snaží napravit problémy vzniklé během Josefovy vlády, zmírňuje státní centralizaci i germanizaci, uvolňuje poměry ve státem kontrolované církvi, povoluje zakázané poutě i procesí. V platnosti zůstává Toleranční patent i zrušení nevolnictví.

Zahraniční politika pak zahrnuje zklidnění nepokojů v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgii), zlepšení vztahů s Anglií a Pruskem, ukončení vleklé rakousko-turecké války tak zvaným Svišťovským mírem. Zvětšující se problémy ve Francii a zhoršující se situace francouzského královského páru, který se v roce 1791 neúspěšně pokusil o útěk za hranice, Leopolda nutí apelovat na společný protifrancouzský postup u dalších evropských panovníků (tak zvaná Pilnitzská deklarace). Krutého konce své sestry se naštěstí již nedočká.

Slavnou Leopoldovu korunovaci prožíval i F. L. Věk

Leopoldův nástup na trůn vzbuzoval v českých zemích velké naděje, zvláště pak jeho plánovaná korunovace, neboť Josef II. se českým králem nikdy korunovat nedal. V souvislosti s ní bylo naplánováno množství akcí, a 6. září 1791 se k této významné události sešla celá politická i kulturní reprezentace. Korunovační průvod a vzrušenou atmosféru plnou očekávání popisuje Alois Jirásek ve svém F . L. Věkovi, výpravě dobrušských vlastenců na slavnost pak věnuje dva díly i stejnojmenný televizní seriál z roku 1970 s Radoslavem Brzobohatým v hlavní roli.

profimedia-0277257467

Leopold II.,zdroj:Profimedia.cz

Velkou událostí bylo trvalé navrácení českých korunovačních klenotů, které se od roku 1637 nacházely ve Vídni. Nově spočinuly v Korunní komoře katedrály svatého Víta.  Leopold na žádost stavů ustanovil úřad strážců korunovačních klenotů, přičemž známá tradice sedmi klíčníků trvá dodnes.

Panovník pobyl v rámci korunovace v Praze několik týdnů. České stavy se předháněly v aktivitách, v pražském Klementinu byla uspořádána první průmyslová výstava. Wolfganga Amadea Mozarta pověřili "korunovační" operou, Leopolda Koželuha (1747 – 1818), dalšího významného skladatele té doby, zase složením slavnostní kantáty. Sopránový part při premiéře zazpívala známá Josefina Dušková a skladba velvarského rodáka slavila tehdy takový úspěch, že byl Koželuh následně jmenován dvorním skladatelem a kapelníkem.

Mozart korunovační operu složil za 18 dní

Mozartovo dílo už takové ovace nesklidilo a na své ocenění si ještě muselo počkat. Opera La clemenza di Tito ("dobrotivost Titova"), zkráceně Titus, byla složena v rekordně krátkém čase, neboť díky průtahům dvorské kanceláře byly pro napsání a nastudování díla vyměřeny pouhé tři týdny! Šibeniční termín byl zřejmě také důvodem odmítnutí prestižní zakázky Antoniem Salierim, osloveným před Mozartem.

Narychlo se upravilo zastaralé a vícekrát zhudebněné libreto italského poety Pietra Metastasia. Mozart, komponující dnem i nocí, složil za pomoci svého žáka Süssmayera žádanou hudbu za neuvěřitelných osmnáct dní. Navíc k tomu stihnul čtyři dny před Titovým uvedením dirigovat svého Dona Giovanniho před císařským dvorem.

Titus měl premiéru 6. září 1791 v pražském Nosticově, dnes Stavovském divadle, jen několik hodin po královské korunovaci. Děj opery se odehrává v Římě a je oslavou dobrého panovníka, který v závěru odpouští všem svým protivníkům, usilujícím mu o život. Hlavní postava, římský císař Titus Flavius Vespasianus, žil mezi lety 9 – 79 a podle kronikářů byl prý skutečně dobrotivým mužem. Židé mu však těžko zapomenou, že právě on dobyl roku 70 Jeruzalém a zničil Chrám, z něhož se dodnes dochovala pouze známá Zeď nářků. Za jeho vlády také došlo k mohutné erupci Vesuvu a zničení Pompejí.

Leopold zemřel tří měsíce po Mozartovi

Titus byl Mozartovým předposledním operním dílem, úplně posledním se stala Kouzelná flétna, uvedená 30. září téhož roku v Divadle na Vídeňce. Do tří měsíců byl geniální skladatel mrtev (5. prosince 1791) a za další tři jej následoval císař Leopold, který nečekaně zemřel již 1. března 1792. Spekulovalo se o otravě. Přestože jeho vláda trvala skutečně krátkou dobu – císařem byl pouhá dvě léta a českým králem půl roku – stačil Leopold úspěšně stabilizovat rozkolísané poměry a uklidnit rozpory v říši.

Poslední odpočinek nalezl Leopold II. ve Vídni. Jeho tělo podle rodové tradice rozdělili – část spočinula v Císařské hrobce u vídeňských kapucínů, část ve Svatoštěpánském dómu. Srdce uložili u augustiniánů v tak zvané Hrobce srdcí, obsahující dnes přes padesát uren členů habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie.

A potomci? Leopold II. měl čtyři dcery a dvanáct synů. Jen pár slov o těch proslulejších: František vystřídal otce na trůnu a stal se posledním císařem Svaté říše římské. Ferdinand vládl v Toskánsku, z Rudolfa se stal kardinál a arcibiskup olomoucký. Jen arcivévoda Jan, třinácté dítě manželského páru a jeden z nejpopulárnějších členů habsburské dynastie, vstoupil do historie tak trochu jinak - sňatkem s dcerou štýrského poštmistra Annou Plochlovou. 

Tagy: Česko Rakousko zahraničí domácí dějiny a fakta české dějiny Rakousko-Uhersko

Zdroje: vlastní