Karel Slavíček se narodil na Štědrý den roku 1678 v moravském Jimramově v domě U Slunce, který od roku 1995 nese i jeho pamětní desku. Slavíčkův tatínek byl tamním kantorem. Snad po něm malý Karel zdědil jak hudební, tak matematické a jazykové nadání. Mladík byl vyslán na brněnské gymnázium a v Brně také vstoupil do řad Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuitů.

Kromě filosofie a teologie na univerzitě pražské i olomoucké se s velkým zaujetím věnoval především studiu matematiky, astronomie a kartografie, již jako student sestavil podrobný plán hlavního města Prahy. Tehdy netušil, že zkušenosti z této práce se mu budou později hodit - v Číně.

Po získání profesury přednáší na různých místech – ve slezské Vratislavi, Jičíně, Olomouci a Brně. Táhne ho to však dál. Ve svých šestatřiceti letech podává žádost o vyslání do misií, a je mu vyhověno. Spolu s bavorským spolubratrem Köglerem a Portugalcem Pereirou se vydává opravdu daleko - do "Říše středu", jak se přezdívalo Číně.

V březnu 1716 nastupují tři misionáři na loď jménem Svatá Anna v Lisabonu. "Je to loď o třiceti dělech, co do velikosti prostřední, ale rychlostí se jí vyrovná málokterá," zaznamenává hrdě jimramovský rodák, který do té doby neopustil kraje střední Evropy. Má před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu.

Plavba trvá "pouhých" 170 dní, což je oproti obvyklému jednomu roku příjemně krátká doba. Na palubě Svaté Anny cestovatelé zažijí mnohé. Několik děsivých bouří, z toho jednu sedmihodinovou. "Měli jsme v zádech zuřivý vítr a vlny jako hory. Vlny stoupaly tak vysoko, že jsem musel, chtěje dohlédnout jejich vrcholu, nahnout hlavu daleko dozadu a tvář zvednout takřka vodorovně." Spatří také Eliášův oheň čili světelné výboje vzdušné elektřiny v podobě modrých plaménků, Portugalci nazývané "corpos santos" neboli "svatá těla".

Plavba pod velením portugalského kapitána úspěšně končí v čínském Macau. "Dne 30. srpna jsme po čtyřiadvaceti nedělích, jednom dni a dvanácti hodinách, bez zajížďky a bez vystoupení na břeh s pomocí Boží dospěli do cíle své plavby na den svaté Růženy." Evropané jsou oblečeni do čínských šatů a ostříháni po čínském způsobu. V Kantonu, kde si doplnili své znalosti čínštiny, sídlil tehdy portugalský místokrál, který je vlídně přijal a pozval na oběd. Hudebně nadaný Slavíček si neodpustil poznámku: "Jídlo nám opravdu velmi chutnalo. Ovšem - byl to výborný oběd při špatné hudbě."

Kanton opustili na devíti lodích, v polovině cesty však museli přestoupit do cestovních nosítek, zavěšených mezi hřbety zvířat, takže k cíli cesty dorazili za neustálého cinkání zvonků v průvodu několika set koní i mezků. Císaře spatřili teprve po měsíčním čekání, lovil totiž kdesi za Čínskou zdí. Misionáři jsou panovníkovi představeni 3. února roku 1717.

Slavíček popisuje obřadné setkání: "Kdokoli přijde před císařovu tvář poprvé, vstoupí do místnosti a stojí opodál s oběma rukama svislýma. Potom poklekne a dotkne se hlavou země. Nato zůstane klečet a podobným způsobem se uklání podruhé a potřetí. Pak povstane a onu trojí úklonu zopakuje. A ještě jednou."

Jezuité u čínského dvora | zdroj: Česká televize

Kchang-si (1661 – 1722) z mandžuské dynastie byl nejdéle panujícím čínským císařem - vládl zemi přes šedesát let. Křesťanství i křesťanům byl příznivě nakloněn. Jezuité, kteří se pro víru snažili nejprve získat vyšší vzdělané vrstvy, působili v Číně jako matematici, kartografové, astronomové i jako hudebníci. Prokazovali velké služby čínskému dvoru i čínské vědě. Počátkem 18. století v zemi působilo osm členů české provincie Tovaryšstva Ježíšova, většinou z Podkrušnohoří. Jejich jazykem byla němčina – ovšem kromě Karla Slavíčka, pocházejícího z česky mluvící oblasti.

Císařský dvůr jistě působil velkolepým dojmem i na cizince, uvyklé evropské barokní nádheře. Zvláště působivé byly oslavy Nového roku: "Evropan si to nedovede ani představit. Za ten týden, dva se na ohňostroje spotřebuje tuším víc střelného prachu v jediném městě Pekingu než v celé Evropě za rok."

Čínský panovník Slavíčka zaměstnal coby dvorního hudebníka. Byl zaujat jeho hrou na spinet, který si misionář dovezl až z Lisabonu, a dokonce si na něj sám několikrát zahrál.

Slavíček byl ovšem nejen výtečným matematikem a hudebníkem, ale úspěšně zvládal i složité nástrahy čínského jazyka, což císař velmi ocenil. Ještě téhož roku dostal za úkol nahradit nepřesný plán sídelního města – tady se mu hodily zkušenosti ze sestavování plánu Prahy z dob studií. Peking zaměřoval ze tří bodů: z císařské hvězdárny, věže kolejního kostela a sedmiposchoďové čínské svatyně. Mimo to se zabýval zkoumáním nebeských těles, především Měsíce, jeho zatměním, tzv. měsíční liberací, a v plánu měl dokonce vytvoření celé měsíční mapy. Inu, kartograf se v něm nezapřel.

Zprávy o výzkumech zasílal svým přátelům, tehdejším astronomickým kapacitám Soucietovi a de l'sleovi do Paříže a Petrohradu. A samozřejmě nezapomínal na svou činnost duchovní.

Císař Kchang-si zemřel po dlouhých letech vlády r. 1722 a byl vystřídán svým synem Jung-čengem. Nový císař už křesťany v takové oblibě neměl. Ponechal si u dvora pouze některé z nich, mezi nimi i astronoma a hudebníka Slavíčka, který pracoval na bohužel nedochovaném díle o čínské hudbě, a mnoho času nyní věnoval opravě anglických hracích hodin, oblíbené hračce nového panovníka. Se svými vědeckými výzkumy ovšem nepřestal.

Po necelých dvaceti letech působení v Číně umírá Karel Slavíček v srpnu roku 1735. Ačkoliv velmi toužil po návratu domů, již se mu to nepodařilo. Na jeho místo u císařského dvora nastoupil další jezuita z Čech – bílinský rodák Jan Walter. Místo Slavíčkova posledního odpočinku je dodnes možno najít na pekingském hřbitově jezuitských misionářů. Na náhrobku stojí latinsky: P.CAROL/US/ SLAVICEK MORAV/US/. Čínský pak zní takto: Jen sien-šeng chuej Ťia-le chao Sien-chou neboli Pan Jen, osobním jménem Ťia-le, posmrtným titulem Sien-chou.

Slavíčkovy dopisy, jeho jediné pojítko s domovem, jsou zdrojem důležitých poznatků dodnes. Dochované části bohaté korespondence se nacházejí v pražské knihovně Strahovského kláštera. Poprvé byly publikovány r. 1935 v překladu J. Vraštila. Nové vydání pod názvem "Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716-1735)" vyšlo roku 1995 v nakladatelství Vyšehrad pod dohledem předního českého sinologa a tibetologa Josefa Kolmaše, ředitele Orientálního ústavu.