Odpůrci společenstva bruselského prstenu v české kotlině burcují národ: "Podívejte, co nám zase ti zatracení evropští byrokraté nařizují!"

Neměli bychom se ale víc dívat na to, co nařizují byrokraté doma v Česku?

Ne vše, co se urodí v české kotlině, je chytré a lidu prospěšné, a naopak – ne vše, co se vymyslí v Bruselu, je jen hloupé a škodlivé. Dokazují to příklady chystané "lepší regulace" z Bruselu a připravovaných "horších regulací" z Prahy.

Flákota pro každého

Za ukázku z první kategorie regulací může sloužit nová úprava evropské směrnice o nekalých obchodních praktikách. Zakazuje prodávat ve státech Evropské unie totožně vypadající výrobky (ve stejném obalu a pod stejnou značkou), ale s odlišným složením.

Úpravu navrhl komisariát pro spravedlnost a ochranu spotřebitele, který vede Věra Jourová. Reagoval tím na dvojí kvalitu potravin, na kterou si stěžují státy Visegrádu, tedy i Česko. V těchto zemích jsou často dodávány na trh nápoje a potraviny nižší kvality – Fanta s menším podílem ovocné složky, Nutella ošizená na mléce, rybí prsty s "homeopatickým" množstvím tresky… A zákazník za ně platí stejnou, někdy dokonce vyšší cenu než ve "starých" státech unie.

Výrobci to často zdůvodňují "místními chuťovými preferencemi" nebo "dostupností ingrediencí". Až na výjimky to je lež jako věž. Cílem je samosebou ušetřit na výrobních nákladech na účet méně náročného konzumenta z "nových" států unie. Výrobci i obchodníci prostě zneužívají toho, že unie má jednotný trh, ne však (co do požadavků na kvalitu) jednotného spotřebitele.

A tak zatímco Němec se zakousne do jakostní šunky z pořádné flákoty, leckterý Čech bez mrknutí oka spořádá směs masokostní moučky a vody (a nemusí být od zahraničního dodavatele, ale třeba od domácí firmy nejmenovaného velkouzenáře).

Nová unijní směrnice proto bude obsahovat aktualizovaný seznam nelegálních obchodních postupů, mezi kterými se poprvé objeví dvojí kvalita potravin. Pokud tedy národní inspekce zjistí, že nějaký výrobek má jinou kvalitu (jiné složení) než výrobek s totožným obalem v jiném unijním státě, může to být hodnoceno jako porušení směrnice a pokutováno až čtyřmi procenty z ročního obratu firmy.

Tato směrnice však sama o sobě kvalitní potraviny v českých obchodech nezaručí. Ty jsou podmíněny také chováním spotřebitelů. Dokud se většina z nich bude dívat jen na cenovku a nebude brát ohled na kvalitu, změna nenastane. Co víc, každá regulace se dá aspoň z části obejít.

Co když výrobce značku pro český trh doplní přídavkem "Nový", "Plus", anebo třeba "CZ" a místo hovězího masa do něj semele drůbeží separát? Bude podle nové unijní směrnice postižitelný?

Část šizené produkce by tato norma však mohla z trhu vytěsnit. Přinejmenším spotřebitelům neuškodí.

Hlouposti ministra Milka

To se však nedá říct o nápadech ministra zemědělství Jiřího Milka, které patří do kategorie horších regulací. Majitel zemědělské a potravinářské korporace Úsovsko oprašuje například povinný minimální podíl českých potravin na pultech velkých obchodních řetězců. 

Milkovým cílem je chránit domácí výrobce (tedy také Agrofert Andreje Babiše a Úsovsko) před zahraniční konkurencí a zajistit potravinovou soběstačnost. Opatření je rovněž vykládáno jako způsob, jak dodat spotřebiteli kvalitní potraviny. Jako kdyby čeští potravináři měli na kvalitu patent a jako kdyby vždy platilo – co je české, to je dobré, jinými slovy - kvalitní. O tom, že tento předpoklad je relativní, se můžete přesvědčit třeba z žebříčku kvality potravin – zde.

A jak vysoký by měl být povinný podíl českých potravin na tržbách? Potravináři chtějí až osmdesát procent. Milek uvažuje o padesáti. Takový podíl pro domácí produkci nařídili v Rumunsku.

Takže Rumunsko budiž inspirací pro Česko. Neměli bychom se ale dívat jiným směrem?

Otázkou je i to, zda by čeští potravináři za takové regulace pulty supermarketů dokázali zaplnit. Prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu Marta Nováková o tom pochybuje. "Naši zákazníci by spokojeni nebyli, protože bychom měli v obchodech skutečně omezený výběr českých potravin," cituje Novákovou agentura ČTK.

Spotřebitel na domácím trhu by povinné české potraviny mohl pocítit nejen v užší nabídce, ale také v nižší kvalitě a vyšších cenách – obojí by bylo důsledkem nižší konkurence.

Obdobně neblahý dopad na ceny by měla další regulace, kterou má ministr Milek v plánu - minimální marže. Podle této normy by řetězce nesměly prodávat potraviny v akcích za nižší ceny, než jsou ceny výrobní.

Obě regulace by byly dvojnásob hloupé v době, kdy ceny potravin rostou víc než inflace. Loni v prosinci dosáhla inflace (spotřebitelských cen) meziročně 2,5 procenta. Potraviny však v průměru podražily o 3,3 procenta.

Národ sobě

Zmíněné příklady chystaných regulací jsou jen kamínky do velké regulační mozaiky. Mohly by upozornit na to, že hloupé regulace na českém trhu nevymýšlejí jen byrokraté v Bruselu, ale také a především "pomazané" hlavy v Česku. Na Brusel je pak často svádějí – tak, jako v minulosti třeba balené koblihy a zákaz domácích zabijaček.

Za vším špatným zkrátka není jen Brusel, ač z řečí mnohých českých politiků to tak vypadá. Copak může Brusel za to, že čeští podnikatelé tráví pětkrát víc času zpracováním daní a povinných odvodů než podnikatelé v Irsku? A vězte, že byrokraté z Bruselu nemají prsty ani v komplikované superhrubé mzdě, natož v ještě komplikovanějších českých stavebních předpisech.

Většina z těch nejhorších regulací, které nám znepříjemňují život, patří do kategorie "národ sobě".