Konec Lucifera z SPD a další facka endérákům

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

V Německu se podle všeho schyluje k pokračování velké koalice konzervativců a sociálních demokratů. Jednání o nové vládě už mají ale dva poražené: končícího šéfa sociálních demokratů Martina Schulze a bývalou Německou demokratickou republiku, na kterou se tak nějak opět zapomnělo.

Alegorický vůz na německém karnevalu zobrazuje Martina Schulze, který se odrovnal vlastní vinou

Alegorický vůz na německém karnevalu zobrazuje Martina Schulze, který se odrovnal vlastní vinou,zdroj: Profimedia.cz

Po dlouhých jednáních se německé kancléřce Angele Merkelové minulý týden podařilo dojednat se sociálními demokraty (SPD) vládní koalici. SPD ještě musí program schválit ve vnitrostranickém referendu, v němž může hlasovat necelého půl milionu členů strany a jehož výsledky budou známé počátkem března. Pokud dohodu odmítnou, Německo budou nejspíš čekat předčasné volby.

Řada sociálních demokratů je proti pokračování velké koalice s kancléřčinou konzervativní unií CDU/CSU. Už lednový stranický sjezd SPD se pro zahájení koaličních rozhovorů vyslovil jen poměrně těsnou většinou. Strana má nyní rekordně nízkou podporu kolem 16 procent a z velké koalice v posledních letech vždy vyšla oslabená. Její volební preference nyní nebezpečně klesají na úroveň krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD).

"Svatý Martin" přijel na bílém koni, odjíždí na prašivé herce

Martin Schulz byl před rokem do čela SPD zvolen nevídanými sto procenty hlasů a při nástupu do funkce byl oslavován doslova jako spasitel skomírající partaje. "Svatý Martin" přišel z Evropského parlamentu. Nebyl to žádný typický partajní funkcionář, ale usměvavý pán, který sice nemá ani maturitu, ale je to skvělý řečník a samouk.

Zpočátku to byl miláček všech, který přinesl do strany čerstvý vítr a světlo, výrazně zvedl její volební preference, dostal ji prakticky na úroveň konzervativců a přilákal do strany tisíce lidí. Jak tohoto potenciálu využil? Bohužel nijak. Nenásledoval žádný útok, žádná ofenziva, žádný argument, žádná politická vize.

Z posla světla, nebo chcete-li světlonoše, se vyklubal Lucifer se vším všudy. Po roce jeho působení je nejstarší německá politická strana prakticky na odstřel. Další volební období ve velké koalici ji buď znovu postaví na nohy, anebo zlikviduje.

Ještě chvíli potrvá, než se projeví všechny důsledky morální zkázy, jakou Schulz na německé politické scéně napáchal. Jako šéf partaje prakticky vždy neomylně zvolil cestu, která způsobila největší škody, a zvoral, co se zvorat dalo. Až takříkajíc na posledních metrech volil správný postup – pod tlakem své vlastní strany.

Jeden nesplněný slib za druhým

V předvolebním boji v Německu na sebe Schulz upozornil hlavně velkohubými prohlášeními, že bude brzy kancléřem a Merkelová v nejlepším případě vicekancléřkou. Nadšení spousty těch, kdo o něm měli vysoké mínění, po podobných zbytečných prohlášeních ochladlo.

SPD pod Schulzovým vedením/nevedením následně prohrála troje zemské volby a propadla i v těch zářijových parlamentních. Skončila sice druhá, ale zaznamenala nejhorší poválečný výsledek - stejně jako vítězná konzervativní unie CDU/CSU, její dosavadní partner z velké koalice.

Schulzova reakce na volební fiasko byla logická a okamžitá a mohl s ní vstoupit do dějin: oznámil odchod do opozice a zdůraznil, že do žádné vlády vedené Merkelovou nepůjde.

Tehdy ještě nikdo netušil, že za pár měsíců z jeho slibů nezbude nic. Varováním přitom mělo být už jeho někdejší působení v Evropském parlamentu. Tehdy sliboval, že se po dvou letech vzdá funkce předsedy. Na základě tohoto slibu jej volila i pravice, pak ale Schulz na svůj slib najednou nějak zapomněl a v čele europarlamentu vydržel (s měsíční pauzou v roce 2014) pět let až do loňského ledna. Už tehdy se tak ukázalo, za co vlastně stojí slovo sociálního demokrata.

SPD jako Schulzovo rukojmí

Nejpozději po loňském podzimním volebním fiasku se SPD stala rukojmím svého předsedy. Jeho kategorické odmítnutí velké koalice byla v podstatě jen taktická hra, protože stejně jako všichni ostatní logicky předpokládal, že vznikne tak zvaná jamajská koalice konzervativců CDU/CSU s liberály (FDP) a zelenými. Totéž platí o jeho prohlášení, že jako ministr nikdy nebude členem kabinetu Merkelové, protože byl přesvědčen, že se taková možnost beztak nikdy nenaskytne.

Po krachu sondážních rozhovorů o vytvoření jamajské koalice pak po počátečních cirátech najednou obrátil o 180 stupňů. Zahájil s CDU/CSU jednání o velké koalici provázená nedůstojnými čachry o ministerské posty v nové vládě, protože mu zjevně šlo hlavně o to, aby se stal šéfem diplomacie. Ještě ani neoschl inkoust na koaliční smlouvě, a už se rozhodl vzdát předsednické funkce v SPD, čímž se pokusil zajistit, aby nestál v cestě schválení smlouvy ve vnitrostranickém referendu.

Svůdná byla představa cestovat si jako ministr zahraničí čtyři roky po světě. Tu někoho pochválit, tu naopak pokárat, a po skončení volebního období v 66 letech pokračovat v podstatě v tomtéž, jen jako dobře placený řečník na přednáškách.

To ale vyvolalo mezi sociálními demokraty značnou nevoli. Další nesplněný slib už na ně byl příliš a olej do ohně přilil svými nevkusnými prohlášeními a svým trucováním i nynější ministr zahraničí Sigmar Gabriel. Ten kdysi svou rezignací na post předsedy sociální demokracie uvolnil místo Schulzovi, a udělal z něj tak kandidáta na kancléře. Média spekulují, že mu tehdy Schulz slíbil, že bude moci zůstat ministrem zahraničí, pokud znovu vznikne velká koalice.

Schulz tedy nakonec ustoupil tlaku strany a během několika dnů se vedle ohlášené rezignace na předsednický post vzdal i účasti v příští vládě. Vysvětlil to tím, že sociální demokraté musejí ve vnitrostranickém referendu rozhodovat především o programu, který se SPD podařilo do koaliční smlouvy prosadit. "Kvůli diskusím o mé osobě ale považuji úspěšné hlasování za ohrožené. Proto tímto oznamuji, že se vzdávám vstupu do spolkové vlády," uvedl v prohlášení Schulz.

Vyvodil tak důsledky ze svého selhání, z řady porušených slibů, ze své neschopnosti dát straně nový impuls a určit směr jejího dalšího vývoje. SPD přitom doteď nemá jasno, jestli se vůbec smí porušit Schulzův povolební slib, že půjde do opozice. Možná nakonec ustoupí, zvlášť když o to spolkový prezident v zájmu lidu výslovně požádal.

Mladí sociální demokraté nicméně zahájili kampaň proti pokračování velké koalice. Vadí jim její vládní styl i to, že SPD do koaliční smlouvy neprosadila dostatek svých programových priorit.

Čtrnáct předsedů za 28 let

Původně chtěl Schulz odejít z čela strany až po referendu, nakonec ale svůj krok uspíšil a skončil už 13. února. Jeho krátká éra je zřejmě tou nejsmutnější v dlouhé řadě předsedů, které si SPD v posledních desetiletích dopřála. Kolik jich vlastně bylo? Jeho pravděpodobná nástupkyně Andrea Nahlesová bude od roku 1990 už čtrnáctá a zároveň první žena v čele této strany.

Vedení strany vyjádřilo Nahlesové podporu, o předsednický post se s ní ale na dubnovém sjezdu utká starostka Flensburgu Simone Langeová. A není vyloučeno, že se objeví i další kandidáti. Úřadujícím předsedou do sjezdu bude hamburský primátor a dosavadní místopředseda Olaf Scholz. Šéfka poslanců Nahlesová dosud nebyla místopředsedkyní SPD, a proto podle stanov nemůže stát v čele strany jako úřadující předsedkyně.

Schulz zažil totéž, co jeho předchůdci: Nejdřív je vyzdvihují do nebes, pak je nemilosrdně odepíší. Přitom si při koaličních jednáních vedl celkem dobře a dokázal Merkelovou přinutit k řadě bolestných ústupků – sociálním demokratům například přenechala klíčové ministerstvo financí. Potíž byla, že při rozhovorech přispěl Schulz k tomu, že místo programu šlo v podstatě jen o rozdělování ministerských postů.

O současném stavu německé sociální demokracie lze asi těžko hovořit bez jisté dávky sarkasmu. Pro Schulze platí zkrátka Peterův princip, že lidé se během své kariéry postupně dostanou na pozici, na kterou již nestačí. Anebo jak říkával Krakonoš: kdo chce moc, nemívá nic.

Na bývalou NDR se v koaličních jednáních zapomnělo

Schulz ovšem není jediným poraženým. Při diskusi o novém kabinetu se totiž zapomnělo na jednu zdánlivě nepodstatnou věc: V navrhované vládě není nikdo z bývalé NDR. Zkoumat původ ministrů může někomu připadat jako nesmysl, ale je to dalším důkazem toho, že se Němci opět nepoučili z výsledků voleb a zadělávají si na další problémy.

Takový přístup může jen přiživovat pocit odcizení, které řada bývalých východních Němců prožívá. Je jasné, že každá spolková země by chtěla mít v nové vládě své zastoupení, aby se nezapomínalo na aktuální regionální problémy. A těch je právě v nových spolkových zemích spousta. Ať už jde o demografický vývoj, nedobrou ekonomickou situaci či volební úspěchy pravicových extremistů. To samozřejmě nejsou výhradně východoněmecké problémy, ale právě tam je jejich koncentrace nejvyšší.

profimedia-0363033302

Alegorický vůz na karnevalu v německém Düsseldorfu karikuje populistickou AfD a její krajně pravicové křídlo,zdroj:Profimedia.cz

Východní Němci mají kromě toho jiný pohled na budoucnost, protože mají jinou zkušenost s politickými zvraty a hospodářskými krizemi. A to je na nejvyšší úrovní potřeba vnímat a brát vážně. Neméně důležité je i symbolické zastoupení. Notoricky nenávistný pohled na "ty tam nahoře" je snazší a ostřejší, pokud mezi nimi nemáte nikoho svého, s kým byste se mohli lidsky a obsahově identifikovat.

Námitka, že přece z bývalého komunistického východního Německa pochází sama kancléřka Angela Merkelová, není namístě. Kdybychom se řídili čistě rodištěm, nesplňovala by tuto podmínku ani ona. Sice v bývalé NDR vyrůstala, ale jako advokátka východoněmeckých problémů rozhodně nefunguje a její bývalí "krajané" ji spíš nesnášejí. Nynější ministr vnitra Thomas de Maizière sice dlouho pracoval na východě a pro východ, ale ten už v novém kabinetu nebude.

K čemu jsou povolební analýzy, když se jimi nikdo neřídí?

Často se namítá, že v diferencované společnosti nemohou být na všech úrovních zastoupeny všechny společenské skupiny. Pokud by to tak bylo, byla by profesní kvalifikace méně důležitá než třeba původ, pohlaví nebo sexuální orientace. Ale ani obráceně to není správné. Jsou snad západoněmečtí heterosexuální muži jediní, kdo by v Německu měl rozhodovat? Podle návrhu nového kabinetu to tak vypadá, protože právě oni v něm tvoří většinu.

Buď si nikdo ze zúčastněných neuvědomil, že Merkelová jako představitelka bývalé NDR už nefunguje, anebo nebyly východoněmecké hlasy během jednání dostatečně silné na to, aby se prosadily. Každopádně z toho plyne jediný závěr: východ Německa se nepovažuje za nijak zvlášť významný faktor.

K čemu je potom dobré dělat povolební analýzy, když se z nich beztak nikdo nepoučí? Krajní pravici v Německu volili především ti, kdo se staví skepticky ke globalizovanému světu. A takových voličů je na právě na území bývalé NDR obzvlášť hodně.

Na to samozřejmě může nový kabinet nějakým způsobem zareagovat, ale přesto by bylo lépe vyslat už předem nějaký signál, že tu jsou konkrétní lidé, kteří aktivně a veřejně vyhledávají s východními Němci dialog. Jsou potřeba na mnoha úrovních, aby odbourávali emocionální přetlak a vytvářeli napojení na politiku. Aktivní členství východních Němců v politických stranách by samozřejmě bylo lepší, ale pokud něco takového v masovém měřítku neexistuje, musí se navázat kontakt jinak. Východní Němci totiž stojí hlavně o to, aby je někdo bral vážně. Někdo jim také musí na rovinu vysvětlit, že sice chtějí všechno, ale že všechno dostat nemohou. Že sice politické špičky neberou jejich obavy na lehkou váhu, ale že pochopení pro úplně všechny jejich obavy mít nelze.

Pokud nebude ve vládě žádný ministr pocházející z bývalé NDR, přicházejí pochopitelně v úvahu i jiné modely. Třeba funkce státního zmocněnce pro východní Německo při úřadu spolkové kancléřky. Anebo by se někdo z východoněmeckých zemských premiérů mohl pravidelně účastnit vládních zasedání. Pokud se ale nová vláda vědomě vzdá možnosti, aby byl východ země v kabinetu zastoupen, propast mezi východními Němci a "těmi nahoře" se ještě více prohloubí.

Tagy: Německo zahraničí NDR SPD velká koalice východní Německo

Zdroje: vlastní,Der Tagesspiegel