Když udeří přírodní katastrofa, média střílejí jeden bombastický titulek za druhým, probírají její příčiny a důsledky, zvou ekonomické experty, aby zhodnotili její dopad na lokální, popřípadě světovou ekonomiku. 

O jedné z největších katastrof pro Indonésii i celou planetu se ale prakticky nemluví. Plameny přitom sžírají podstatnou část zemského povrchu. 

Indonéské ostrovy Borneo a Sumatra se  proměnily v živoucí obraz Dantova inferna. Viditelnost v některých městech klesla kvůli smogu na pouhých 30 metrů, nemocnice hlásí na půl milionu případů respiračních problémů a desítky mrtvých.

Podle oficiálních zpráv se plameny rozprostírají v délce přes pět tisíc kilometrů (pro představu – vzdálenost z portugalského Lisabonu do Moskvy je "jen" 4,5 tisíce kilometrů). Katastrofa tak obrovského rozsahu by měla být na prvních stránkách všech zpravodajských serverů a novin.

Místo toho se tisk raději věnuje tak důležitým věcem jako je (ne)rozsvěcování vánočního stromečku v Praze, zdraví "našeho" Karla Gotta nebo kde nejlépe a nejlevněji nakoupit vánoční elektroniku.

Současná situace v Indonésii  přitom po větší publicitě přímo volá. Indonéské požáry v pouhých třech týdnech vyprodukovaly víc zplodin, než kolik jich do ovzduší za celý rok vypustí Německo a v současnosti vytvářejí víc oxidu uhličitého než celé Spojené státy, které přitom patří k největším znečišťovatelům na světě.

Ani taková srovnání však nedokážou plně vystihnout strašlivý rozsah indonéské tragédie. Plameny postupně spalují a ničí přírodní i archeologické poklady, které jsou stejně jedinečné a nenahraditelné jako ty, které ničí Islámský stát na Blízkém východě.

A co teprve přírodní poklady? Orangutani, levharti obláčkoví, medvědi malajští či nosorožci sumaterští patřící k nejohroženějším druhům na planetě vytlačují plameny z jejich domovů do oblastí, kde nemají dostatek potravy a kde se stávají snadným terčem pro lovce a pytláky. Stejný osud čeká tisíce dalších druhů, které na indonéských ostrovech žijí.

Co vlastně způsobilo požár takového rozsahu? Indonéské pralesy dlouhé desítky let drancují dřevařské a zemědělské společnosti. Kácejí stromy a kopou kanály, aby rašelina vyschla a půda se dala používat pro komerční účely. 

Nejjednodušším a běžně používaným způsobem, jak připravit půdu pro vysazení určité monokultury (třeba palmy olejné, ze které se vyrábí nechvalně proslulý palmový olej), je žďáření - vypalování stromů. Když se k tomu přidalo letos mimořádně silné El Niño, které způsobilo na indonéských ostrovech silná sucha, katastrofa je na světě. 

Přestože indonéská vláda naoko bojuje proti vypalování pralesů, skutečnost je však taková, že žďáření vesele pokračuje a státu tečou dál do kapsy nemalé peníze z prodeje palmového oleje od nadnárodních korporací.

Indonéský prezident Joko Widodo se přitom účastní klimatické konference v Paříži, kde by měl světovému společenství přednést návrhy, jak bojovat s vypalováním pralesů. Před penězi z palmového oleje ale určitě necouvne, takže očekávat se od něj dají jen plané řeči.

Praxe je bohužel taková, že vlády opomíjejí všechna témata, která ignorují média. A média je ignorují proto, protože…a tady může být tisíc odpovědí.

Většina z nich má ale dva společné jmenovatele – peníze a moc. Vydavatelství patří velkým korporacím, které si hlídají, aby byly za dobře s firmami (a nepřišly o svůj příjem z reklamy) i se státem. Mediální obraz pokřivený autocenzurou vytvořil umělý, virtuální svět, v němž všichni žijeme, a ve kterém to, o čem se nepíše a nemluví, neexistuje a nepředstavuje problém.

Stejný osud čeká i klimatickou konferenci v Paříži. Možná, že se z ní ve zpravodajství objeví pár příspěvků o potřebě udržitelného rozvoje, o pokračujících klimatických změnách a nutnosti ochrany přírody, avšak hned po jejím skončení si znovu vynoří téma, které je pro život společnosti "klíčovější" než příroda, na níž jsme všichni závislí.