Konference COP 21 by měla přinést dohodu o opatřeních, které po roce 2020 nahradí 11 let starý a do značné míry nefunkční, Kjótský protokol. Jednání se ale nevyhnutelně ponese nejen stínu nedávných teroristických útoků v pořádající Paříži, ale i vzájemných rozepří řady účastnických zemí. Ty sice nemají nic společného s ekologií, bylo by ale bláhové se domnívat, že jednání neovlivní. Už nyní je zřejmé, že minimálně v prvních dnech konference se bude zpravodajství z ní točit nejčastěji kolem vedlejších neformálních setkání.

Přímo v Paříži by se chtěl sejít ke společnému jednání turecký prezident Erdogan se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem. Putin sice na Erdoganovu výzvu zatím nereagoval, přesto je schůzka pravděpodobná. Erdogan k ní učinil první krok tím, že vyjádřil politování nad sestřelením ruského bombardéru na hranicích se Sýrií. Pokud ke schůzce dojde, půjde o jeden z nejsledovanějších okamžiků celé konference.

Stranou od ekologických jednání se bude jednat i o palčivé situaci v Sýrii a boji proti Islámskému státu. Začátek těchto debat už proběhl před dvěma týdny na summitu G20 v Turecku, nyní se k nim mohou připojit další členové koalice, která už několik měsíců podniká v Sýrii letecké zásahy. Politici se přitom nevyhnou ani diskusím o dalším vývoji ukrajinské krize.

Pozornost od ekologických témat budou odvádět paradoxně také protesty aktivistů a maximální bezpečností opatření, která po teroristických útocích přijala francouzská vláda. Prezident Hollande sice vyhlášením výjimečného stavu hromadné demonstrace zakázal, mnoho aktivistů ale hodlá zákaz porušovat. Už před zahájením konference došlo v Paříži k násilným střetům s policií a je pravděpodobné, že další konflikty budou následovat.

Hledá se nástupce Kjótského protokolu

Jisté je, že jednání o změnách klimatu by byla složitá i bez vyostřené politické situace. Předběžné zprávy, které jednotlivé státy neoficiálně vypouštějí, naznačují, že jejich ochota k přijetí omezení emisí skleníkových plynů je velmi omezená.

Pařížské setkání je přitom poslední šancí na dosažení dohody o nástupci Kjótského protokolu, jehož platnost skončí v roce 2020. Dlouhodobě deklarovaným cílem, na kterém se v roce 2010 shodly všechny státy OSN, je přitom snaha o nezvýšení globální teploty o více než 2 stupně Celsia v porovnání s hodnotami z předindustriální éry. Podle zprávy IPCC je oteplování nevyhnutelné, jeho rychlost je ale možné snížit. Pokud by se země OSN nedohodli na ekologických opatřeních, Země by se podle IPCC do konce století oteplila o 4 stupně.

Nejvstřícnější k ekologickým opatřením je Evropská unie, na niž připadá 11 procent světových emisí skleníkových plynů. Do roku 2030 chce EU snížit emise o 40 procent v porovnání s hodnotami z roku 1990. A například německá vláda slibuje snížení dokonce o 55 procent, což považují za nerealistické dokonce i některé ekologické organizace.

Bez USA a Číny to nepůjde

Evropa ale hraje v klimatických jednáních druhé housle. Zdaleka nejdůležitější je postoj USA a Číny. Ty se nikdy nepřipojily ani ke Kjótskému protokolu a dohromady jsou přitom odpovědné za zhruba 40 procent celosvětové produkce skleníkových plynů.

Obě velmoci sice přislíbily, že se polepší, ale experti s jejich sliby spokojeni nejsou. Především slib Číny, že od roku 2030 už její emise nebudou dál stoupat, považují za příliš alibistický. Nikdo totiž neví, kolik bude Čína vypouštět CO2 za 15 let. Čínští představitelé ale argumentují tím, že jejich produkce emisí v přepočtu na obyvatele je oproti USA nebo Rusku zhruba poloviční.

Ambice ekologicky uvědomělých zemí krotí také ropné státy, jako je Saúdská Arábie, pro kterou je export ropy a zemního plynu zdaleka nejvýznamnějším zdrojem příjmu. Zároveň ale tyto státy patří mezi ty, které může globální oteplování nejvíce zasáhnout. Přímo existenčně ohroženy jsou pak malé ostrovní státy v Pacifiku kvůli stoupající hladině moří.

Proti vytyčenému cíli udržet globální oteplování pod dvěma stupni je rovněž Indie, která je čtvrtým největším emitentem skleníkových plynů s podílem 6,5 procenta.

Produkce emisí CO2 (stav v roce 2014, zdroj: EDGAR)

Země (zdroj emisí)	emise CO2 (v miliardách tun)	emise CO2 na obyvatele (v tunách)
Čína	10,33	7,4
Spojené státy	5,30	16,6
Evropská unie	3,74	7,3
Indie	2,07	1,7
Rusko	1,80	12,6
Japonsko	1,36	10,7
Mezinárodní doprava	1,07	-
Německo	0,84	10,2
Jižní Korea	0,63	12,7
Kanada	0,55	15,7

Kdo to zaplatí?

Nedílnou součástí závěrečné deklarace, která musí být na konci summitu 11. prosince podepsána, bude i finanční rozvaha přijatých opatření. Ekonomicky rozvinuté státy se již dříve zavázaly, že do roku 2020 zajistí ročně 100 miliard dolarů na podporu opatření v rozvojových zemích. Tento závazek nebyl ale dotažen do konce a hledání zdrojů se tak stane rovněž předmětem pařížské konference.

Ještě o něco komplikovanější bude jednání o financování klimatických programů po roce 2020, které dosud nebylo vyjasněno. Kdo zaplatí přechody na obnovitelné zdroje energie a kdo pomůže přímořským zemím s následky zvyšující se hladiny oceánů? Dosud platily většinu těchto opatření země, které v roce 1992, kdy byla přijata konvence UNFCCC, patřily k nerozvinutějším. Od té doby se ale globální ekonomika proměnila a problematická bude hlavně role rychle rostoucích zemí jako Brazílie, Čína nebo Indie.