Ukradené životy: Státy odebíraly rodičům děti na 'civilizační' převýchovu

MAGAZÍN - Magazín autor: Vojtěch Ondráček

V době protektorátu Čechy a Morava byli tisíce českých dětí posílány na takzvanou převýchovu do německých rodin. Jediným cílem bylo vychovat z nich poslušné německé občany. Tyto praktiky ale nezmizely s koncem války a pádem Německa. Francie, Dánsko či Kanada totiž ještě nedávno samy uplatňovaly násilnou převýchovu s katastrofálními důsledky.

Záběr z filmu Eksperimentet o dánské převýchově inuitských dětí

Záběr z filmu Eksperimentet o dánské převýchově inuitských dětí , zdroj: YouTube.com

Jean-Jacques Martial v roce 2002 šokoval francouzské úřady. Žaloval stát o odškodnění ve výši miliardy euro za "únos, zabavení a deportaci mladistvých". "Je to hodně peněz, ale kolik stojí ukradené dětství?" ptal se Martial. Soud jeho žalobu neuznal s odůvodněním, že dané události jsou promlčené.

Převýchova po francouzsku: Z ostrova na pole

Martial byl jedním z 1615 dětí, které byly v letech 1963 až 1982 odvezeny z rodného ostrova Réunion do Francie. Oficiální verze tvrdila, že děti pocházející z chudých domorodých rodin dostanou příležitost na lepší a důstojnější život, když budou vyrůstat ve francouzských rodinách.

Bohulibá činnost ale měla přece jen pragmatičtější důvod. Za násilným přesunem stál Michel Debré, který byl poslancem za Réunion v letech 1962 až 1988. Mnoho mladých tehdy hromadně opouštělo francouzské oblasti jako Creuse, Tarn či Lozere, zatímco ostrov v Indickém oceáně zažíval populační explozi. "Papa Debré" proto založil instituci pro zámořskou migraci (BUMIDOM).

Do "francouzské pouště" posílali děti starší šesti měsíců, nejčastěji sirotky a děti z chudých rodin, povětšinou bez souhlasu rodičů. Úřady navíc záměrně lhaly rodinám a tvrdily, že odběr bude pouze dočasný. Ve Francii potom takto odebrané děti pracovaly na polích, nebo posluhovaly v měšťanských rodinách.

Typickým příkladem, jak doopravdy fungoval projekt, byla žena, která vystupuje pod jménem Sylvie. Před téměř 50 lety ji jako čtyřletou vzali její matce. "Nedali mé biologické matce Adrienne šanci si mě nechat," vysvětluje Sylvie. "Protože byla moje matka chudá, tak ji její přítel nahlásil úřadu pro zdraví a sociálních věcí," vypráví.

Ze začátku byla se svým mladším bratrem v církevním zařízení na Réunionu. "Moje matka se nás snažila ve školce navštívit, aby si nás mohla vzít zpátky, ale nikdy jí to nedovolili, protože neměla práci. Některým ženám nedali děti zpátky jen proto, že kouřily," shrnuje Sylvie.

Nakonec ji odvezli a vychovávali v jihofrancouzském městě Toulon. Její nová rodina si ji vybrala, protože splňovala jejich požadavek, aby "dítě nebylo moc černé". V jejích čtrnácti letech ji její adoptivní otec sexuálně zneužil. Když se jako dospělá vrátila na Réunion, byli už její vlastní rodiče po smrti.

"Nemám pocit, že jsem z Bretaně nebo z Toulonu," říká a dodává: "Jsem rozzlobená na ten systém, který za mě rozhodl, že budu šťastnější někde jinde. Takto Francie ničila životy, masakrovala rodiny."

Zbytek života chce strávit na rodném ostrově. "Jednou jsem zde, a nic jiného už v životě nepotřebuji," uzavírá.

Mizerný dánský experiment

Možná proto, že Dánsko patří co do velikosti mezi menší evropské země, s takovou radostí si nárokuje největší ostrov světa - Grónsko. A také jeho obyvatele. Dokazuje to i převýchovný experiment z počátku 50. let, který si kladl za cíl "podánštit" děti na ostrově žijících Inuitů.

V rámci modernizace ostrova dostaly v Grónsku působící kněží a učitelé od dánských úřadů za úkol vytipovat talentované děti ve věku od šesti do deseti let. O jejich budoucnost v Dánsku se poté postarala organizace Save the Children.

Helene Thiesenová patřila mezi 21 dětí, jejichž rodiče podlehly nátlaku a přesvědčování ze strany dánských úředníků. "Maminka ke mně přišla a vysvětlila mi, že pojedu do Dánska. Co je to Dánsko? odpověděla jsem jí," vzpomíná.

Po příjezdu do Dánska byly ještě před rozdělením do pěstounských rodin poslány do táborů Feedgarden. Ve skutečnosti šlo spíš o karanténu. "Měli strach, že bychom tam mohli zanést něco nakažlivého," říká Thiesenová.

Protože v táboře dostala ekzém, byla následně poslána do rodiny lékaře. "Necítila jsem se tam vítána. Byl jsem tam jako cizinec," popisuje své pocity z domu, kde ji nikdy nepouštěli do obývacího pokoje, aby ho neušpinila.

Nakonec po necelém roce putovala s dalším i 15 dětmi zpět do Grónska. Jenže místo návratu domů ji čekal dětský domov Červeného kříže, aby nezůstala ve "špatných podmínkách" v původních rodinách. I když žila ve stejném městě jako její matka, nerozuměly si, protože Helene už mluvila jen dánsky. Navíc byla na matku naštvaná, protože ji opustila.

"Cítila jsem se zahořklá, protože se mě rozhodla pustit tehdy pryč," vysvětluje, proč už se s matkou nikdy neusmířila. Některé další děti z programu měly v dospělosti velké potíže a velká část jich skončila závislá na alkoholu.

Dánské úřady časem vinu sice přiznaly, vláda jako taková se ale nikdy neomluvila. "Nikdy nepochopím, jak z nás mohli udělat experiment," tvrdí dnes. "Zatrpklá budu až nadosmrti," dodává.

Ve jménu církve přes tři tisíce mrtvých dětí

Inuitské děti byly cílem převýchovy i v Kanadě. Na rozdíl od Francie a Dánska se ale kanadská vláda přihlásila k zodpovědnosti a před osmi lety se za převýchovu omluvila.

V Kanadě totiž fungovalo až do konce 80. let 150 církevních škol, které převychovávaly indiánské dětí na kanadské křesťany.

Děti se po odebrání z rodin staly terčem brutálních praktik včetně fyzického týrání, sexuálního násilí, psychického teroru, hladovění a trestů za mluvení domorodým jazykem. Vše bylo součástí snahy je za každou cenu zbavit jejich původní kulturní identity.

Důsledkem bylo nejen jejich vykořenění, ale i osobní problémy "převychovaných" jednotlivců, kteří ve velkém propadli drogám a alkoholu. Vyšetřující komise navíc zjistila, že nejméně 3201 studentů zemřelo v důsledku školního zneužívání a stravovacího zanedbání.

Podobně vypadala i převýchova ve Spojených státech nebo v Austrálii, kde jsou dodnes domorodé děti, které byly do roku 1970 násilně odebírány ze svých rodin, nazývány "ukradenou generací".  

Převýchova každopádně skončila tak, že se většina odebraných dětí ocitla v dospělosti na společenském dně. Nedostalo se jim dobrého vzdělání, byly vystavěny fyzickému a sexuálnímu násilí a podepsala se na nich i ztráta původní domorodé kultury a identity.

Stejně jako ve všech předchozích případech, snaha násilně asimilovat domorodce do většinové společnosti přinesla Australanům pravý opak.

Tagy: Francie Austrálie zahraničí Kanada Dánsko zneužívání dětí dějiny a fakta děti a rodina

Zdroje: Vlastní