Senátorský Klub pro liberální demokracii – SENÁTOR 21 minulý týden zveřejnil text ústavní žaloby na prezidenta republiky pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Senátoři (Václav Láska, Ladislav Kos, Tomáš Goláň, Přemysl Rabas, Petr Orel, Lukáš Wagenknecht) hned na jeho začátku upozorňují na to, že jde o návrh žaloby, do něhož se ještě může zasahovat na základě připomínek senátorů.

Návrh žaloby je pozoruhodným dokumentem, který stojí za bližší prozkoumání. Senátoři, kteří ho předkládají, zdůrazňují, že k žalobě neexistuje žádná judikatura ani odborné komentáře (žaloba, kterou Senát podal v roce 2013 na tehdejšího prezidenta Václava Klause, byla pro velezradu, nikoli pro hrubé porušení Ústavy), a proto vznikla v úzké spolupráci s několika ústavními právníky.

Na jejím textu je to znát a bez ohledu na to, jaký bude její další osud v horní komoře parlamentu, případně v Poslanecké sněmovně, je proto důležitým příspěvkem k ujasnění si toho, jakou povahu má náš ústavní systém a jednotliví hráči v něm.

Kvalita návrhu se projevuje především tím, nakolik jeho text drží pohromadě a vytváří provázaný celek. Nese v sobě jednu ústřední myšlenku, která se objevuje napříč jednotlivými částmi žaloby, a ve výsledku dává vzniknout interpretačnímu rámci, s jehož pomocí lze uchopit různé prezidentovy činy a prohlášení a vyprávět silný, přesvědčivý a vnitřně jednotný příběh.

Logika směřující proti ústavnímu pořádku

Působivost a váha žaloby je právě v tom, že neobsahuje pouhý výčet řady počinů hlavy státu, jimiž by porušila Ústavu, ale skládá je do jednolitého a soudržného obrazu, který dokládá, že jednání prezidenta obsažené v jeho skutcích má svoji logiku, která směřuje proti našemu ústavnímu pořádku.

Žaloba zachycuje šest hlavních přečinů, které označuje za hrubé porušení Ústavy, a kromě toho 18 dalších, které jsou podle senátorů jejím hrubým porušením ve svém součtu a v důsledku svého trvání. Do zmíněné šestice patří jmenování Jiřího Rusnoka předsedou vlády v červnu 2013, přestože ve sněmovně tehdy existovala většina s vlastní kandidátkou na premiérku, a udržování Rusnokovy vlády ve funkci až do 29. ledna 2014.

Dále sem spadá prezidentova snaha o to, aby se po sněmovních volbách v roce 2013 nominantem vítězné strany na premiéra nestal její předseda Bohuslav Sobotka, ale jiná, pro prezidenta přijatelnější osoba. Žaloba se také věnuje situaci z května 2017, kdy hlava státu opakovaně deklarovala svůj záměr považovat veřejně avizovanou demisi předsedy vlády za demisi samotného premiéra, nikoli celé vlády. Následně prezident odmítal na Sobotkův návrh odvolat ministra financí Andreje Babiše.

Žaloba se zabývá i tím, že poté, co Babišova vláda nezískala 16. ledna 2018 důvěru a následující den podala demisi, čekal prezident se jmenováním předsedy další vlády až do 6. června. Dalším bodem je pak odmítnutí hlavy státu jmenovat ministrem zahraničních věcí Miroslava Pocheho poté, co mu premiér Babiš jeho jmenování navrhl. Šestým skutkem, který žaloba zmiňuje, je pak prezidentův tlak na předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu s cílem ovlivnit konkrétní rozhodnutí tohoto soudu s tím, že mu nabízel místo předsedy Ústavního soudu.

Pokus senátorů složit za pomoci ústavních právníků tyto a další, zdánlivě spolu nesouvisející počiny hlavy státu dohromady jako dílky jedné skládanky dává vyniknout tomu, jak současný prezident svoji funkci pojímá, kam svým chováním míří a jaká je naopak prezidentova role, kterou předjímá Ústava.

Vyprázdněná kontrolní role sněmovny

Návrh žaloby vyzdvihuje klíčovou věc, od níž se odvíjí to, jaký systém vlády u nás máme: "Ústavní systém České republiky je, co se formy vlády týče, založen na principu, že vláda odpovídá Poslanecké sněmovně."

Velkou pozornost posléze věnuje tomu, jak se v jednotlivých rozebíraných případech prezidentovi dařilo (případně jak se o to alespoň snažil) vyprázdnit kontrolní roli dolní komory parlamentu vůči vládě, učinit premiéra závislým na své libovůli a přechodně prosadit čistě prezidentský systém vládnutí.

Senátoři ukazují, jaké důsledky by mělo, kdyby vztah odpovědnosti vlády k Poslanecké sněmovně ztratil svou platnost, jak by se zhroutila celá ústavní konstrukce a reálně by u nás fungoval jiný systém vlády, než jaký předpokládá naše Ústava.

Degradace premiéra do podřízené role

Uvedené pokusy hlavy státu tak podle tvůrců žaloby nemohou vést k ničemu jinému než k dysfunkci parlamentního systému vlády. "Základní podstatou ústavního deliktu prezidenta republiky je tak dlouhodobá aktivní snaha o proměnu parlamentní formy vládnutí na čistě prezidentskou formu exekutivního vládnutí, což je hrubým porušením principu parlamentní vlády, jak plyne z Ústavy České republiky jako celku," stojí v návrhu žaloby.

Ta prezidenta obviňuje z toho, že si "uzurpoval řízení exekutivy bez odpovědnosti Poslanecké sněmovně", přitom cílem ústavního pořádku je existence stabilní vlády, která dolní komoře odpovídá. Premiér byl naopak podle žaloby prezidentem buď degradován do jemu podřízené role, nebo postaven do situace, kdy před sněmovnou odpovídal za něco, co neměl možnost řešit, protože prezident nejednal, ačkoli jednat měl.

Žaloba podle svých předkladatelů nemá za cíl sesadit současnou hlavu státu, ale stanovit mantinely pro výkon prezidentské funkce. Tomu odpovídá i samotný text návrhu. Přes svoji naléhavost zůstává věcný a soustředí se především na to, jaký je účel postu prezidenta a nakolik a jakým způsobem byl v posledních letech opakovaně překračován. Návrh žaloby tak nepůsobí ani jako útok na Miloše Zemana, ani jako nepodložená hurá akce bez důkladné ústavněprávní argumentace a dostatečného vědomí ústavních souvislostí.

Senátoři z Klubu pro liberální demokracii – SENÁTOR 21 nyní stojí před úkolem sehnat podpisy 27 senátorů, aby žaloba byla vůbec zařazena na program schůze horní komory. Pravděpodobnost, že by s ní vyslovila souhlas i sněmovna, není vzhledem ke zdejšímu rozložení sil velká.

Čím déle však návrh žaloby bude ve hře, tím lépe. Zvětší se tak šance, že se povede veřejná debata nejen o něm, ale hlavně o parlamentní formě vládnutí a předpokladech, bez nichž se neobejde, abychom si konečně udělali jasno v tom, jakou úlohu má mít v parlamentní demokracii prezident, vláda a parlament složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. V neposlední řadě si pak můžeme položit otázku, zda si chceme tuhle formu vlády skutečně udržet a co jsme ochotni pro to udělat.