Rozseknutí prodlužující se anabáze kolem obsazení postu ministra zahraničích věcí odložila sociální demokracie až na dobu po říjnových komunálních a senátních volbách. Šéf strany Jan Hamáček po nedávném jednání předsednictva ČSSD slíbil, že definitivní řešení situace na ministerstvu představí v druhé polovině října.

Rezort tedy stále nemá svého řádného ministra a v podloží vládní koalice a stejně tak uvnitř sociální demokracie zůstává uložený dynamit, který občas zapraská a zároveň hrozí, že časem vybuchne celou svou silou. Zdá se, že to nebude před letošními volbami. To si zřejmě nepřeje ani ČSSD, ani hnutí ANO.

Trapná záležitost, kdy to v říjnu budou už čtyři měsíce, co Hamáček ministerstvo zahraničí řídí, tedy trvá a neustále ji něco připomíná. Ať už jednání předsednictva sociální demokracie, výroky Andreje Babiše o negativním působení europoslance Miroslava Pocheho na ministerstvu, Pocheho zveřejněná nahrávka z porady diplomatů, na níž vysvětluje své názory i nastalou situaci, či návštěva statutárního místopředsedy ČSSD Jiřího Zimoly u prezidenta Miloše Zemana, kde se rovněž o Pochem a ministerstvu zahraničí hovořilo.

Šup sem, šup tam

Bez ohledu na to, jaké má Hamáček s rezortem plány, jestli bude trvat na tom, aby byl jmenován Poche, který se v mezičase stal na ministerstvu politickým tajemníkem, nebo nakonec navrhne někoho jiného, nepřekvapí, že tím nechce čeřit vody před volbami.

Nemusí to být jen tím, jak se před časem objevilo v médiích, že se na tento post počítá s kandidátem na pražského primátora za ČSSD a současným náměstkem ministra obrany Jakubem Landovským, který ovšem odmítá, že by se měl ministrem zahraničí kdy stát.

I kdyby chtěl Hamáček nadále trvat na Pochem či třeba na šéfa rezortu navrhnout Lukáše Kauckého, není dobré tuhle šlamastiku řešit několik týdnů před tím, než voliči vyrazí k volebním urnám. Kaucký na ministerstvu od července 2015 do prosince 2017 dělal politického náměstka, aby od ledna do července letošního roku působil jako předseda dozorčí rady Dopravního podniku Hl. m. Prahy a následně se od srpna opět stal politickým náměstkem na ministerstvu zahraničí.

Potvrzení Pocheho v pozici kandidáta na ministra by vyvolalo další bouři a Kaucký stejně jako Landovský také kandiduje za ČSSD ve volbách do pražského zastupitelstva. Sice ne jako jednička, nýbrž šestka, i tak je ale lepší věc před komunálními volbami nevířit. Kaucký je členem Zastupitelstva hlavního města Prahy už od roku 2010. Aktuálně je dokonce šéfem klubu zastupitelů za ČSSD, předsedou výboru pro národnostní menšiny pražského zastupitelstva a místopředsedou dvou dalších výborů.

Pocheho hlásná trouba

Poche na zmíněné poradě velvyslanců zdůraznil: "Pokud by někdy za poměrně dlouhou dobu došlo k tomu, že bych už nebyl nominantem sociální demokracie na tento post, tak nepřipustím, aby byl ministrem zahraničí této vlády někdo, kdo by s mými názory byl v protikladu nebo rozporu." V tomto smyslu je třeba europoslance Pocheho brát vážně.

Jestliže jeho vliv na sociální demokracii, respektive na jejího předsedu je tak velký, že se ho dosud nezbavili, ale stále zůstává oficiálním kandidátem na funkci ministra, navíc si ho sebou Hamáček na ministerstvo vzal, aby z něj udělal politického tajemníka, je zřejmé, že bude mít rozhodující slovo i v tom, kdo ho případně nahradí.

Drobné doplnění je však nutné. Dotyčný náhradník nemusí být v rozporu s názory Pocheho třeba i z toho důvodu, že sám žádné názory nemá, takže ve skutečnosti bude jen styčným důstojníkem a hlásnou troubou svého mocného politického tajemníka.

Pokud jsou důvodem prezidentova odmítání Pocheho opravdu jeho názory, což si ale europoslanec nemyslí, musel by Miloš Zeman odmítnout i Pocheho náhradníka, který s jeho názory nebude v protikladu.

Rozhodující bude, zda se sociální demokracii a prezidentu Zemanovi bude chtít rozpoutat další kolo vzájemného sporu, nebo si vyjdou vstříc. Hamáček ustoupí z Pocheho a Zeman zas přimhouří oko nad tím, že se ministrem stane europoslancův člověk.

Ministerstvo jako rukojmí

Ministerská peripetie tak v druhé polovině října snad už konečně doputuje ke svému závěru. Trvá již příliš dlouho a únava z ní převažuje. Vše, co jednotlivým aktérům mohla přinést, už přinesla, a popsané řešení slibuje pro každého ze zainteresovaných něco.

Zeman by si mohl gratulovat, že bez nějakých nesporných důvodů dosáhl toho, že se ministrem nestal ten, koho si v čele rezortu nepřál. Vyzkoušel si, že k tomu stačí laxní předseda vlády, který s ním nechce jít do střetu, a významně tak posílil prezidentskou funkci na úkor premiéra, což může zúročit v dalších sporech, které jistě přijdou. Také si ověřil, jak silné a četné má spojence uvnitř ČSSD. Jiří Zimola osvědčil svoji loajalitu k Hradu, ale ukázalo se, že v tom zůstává osamocený.

Babiš by mohl být rád, že sociální demokracie byla několik měsíců ve vládě oslabená a v zahraniční politice měl volné pole působnosti, takže se sám mohl pasovat do role někoho, kdo je vůdčí postavou naší zahraniční politiky. Poche by mohl být spokojený, že si tak nebo tak rozšířil svoji oblast vlivu, zkusil si vrcholnou politickou hru, a navíc díky střetu s prezidentem získal nemálo fanoušků i tam, kde by je nečekal.

V první řadě je však spor o ministra zahraničních věcí, bez ohledu na to, jak skončí, tristní ukázkou toho, jak se i nanejvýš důležité ministerstvo může stát rukojmím v zájmových a mocenských hrátkách, které neškodí jen sociální demokracii, ale také našemu ústavnímu systému a České republice navenek. Výsledná bilance tak nevychází dobře pro nikoho a vinu na tom nesou všichni tři: Zeman, Babiš i Poche.