Prezident Miloš Zeman nechce akceptovat evropského poslance Miroslava Pocheho jako nového ministra zahraničních věcí. Hlava státu mu vyčítá, že výrazně vystupoval ve prospěch migračních kvót, a jeho zaměření tedy bylo v rozporu s oficiální zahraniční politikou nové vlády.

Zeman se tváří, jako by do výběru ministrů mohl zasahovat a rozhodovat o tom, koho z těch, které mu předseda vlády navrhne, jmenuje a koho ne. Opakovaně se přitom objevuje, že prezident nemá postupovat mechanicky a automaticky dát souhlas s každým kandidátem na ministerský post, s nímž premiér přijde.

V Ústavě ČR se bez dalších podrobností uvádí jen to, že "předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů". Větu lze chápat tak, že ústava ponechává určitý prostor pro to, aby ve výjimečných případech hlava státu některého z adeptů navržených na funkci ministra odmítla. 

Otázka je, jaké důvody pro to musí mít. Už v případě vlády Bohuslava Sobotky prezident Zeman tvrdil, že má právo do výběru ministrů zasahovat. Oháněl se tehdy posudkem, který mu vypracoval tehdejší ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd Jan Bárta. Mimo jiné se v něm píše: "Prezident není vázán tak, že by musel jmenovat, kohokoli předseda vlády navrhne. Prezident musí návrhy předsedy vlády zvažovat, a neměl by je akceptovat mechanicky. Nese politickou odpovědnost za svoje jmenovací rozhodnutí".

Nebezpečný zločinec na útěku  

Pes je zakopán v tom, že když se v ústavě píše, že hlava státu není z výkonu své funkce odpovědná, žádnou politickou odpovědnost tedy nemá, a tím pádem ji nemůže nést ani za svoje jmenovací rozhodnutí. Pokud v takovém případě prezident některého kandidáta na ministra premiérovi odmítne, neměl by to činit na základě politických důvodů. Vzhledem k tomu, že za své rozhodnutí nemůže nést politickou odpovědnost, neměl by ho vůbec dělat.

Pokud prezident ministra nejmenuje, může se tak rozhodnout pouze s ohledem na všeobecně přijatelné a do očí bijící důvody, například kdyby vyšlo najevo, že dotyčný je nebezpečný zločinec na útěku nebo něco na ten způsob. Jestliže je však příčinou toho, proč Zeman nechce Pocheho jmenovat ministrem zahraničí, politický důvod, jakým je jeho někdejší souhlas s migračními kvótami, jde o věc, kterou hlava státu nemá co posuzovat.

To je otázka na premiéra a strany vládní koalice. Na nich je, aby si rozhodli, zda chtějí mít v čele ministerstva zahraničních věcí někoho, kdo se svými minulými postoji vymyká aktuální vládní pozici, respektive programu, ke kterému se vznikající vláda zavazuje ve svém programovém prohlášení.

Europoslanec se hájí tím, že jeho dřívější vyjádření ke kvótám bylo opřeno o hlasování v Evropském parlamentu z doby, kdy ještě nebylo stanoveno, jaký postoj zaujímá česká vláda. "Od chvíle, kdy byla přijata pozice vlády k tomuto modelu řešení migrační krize, tak jsme vždy všichni sociální demokraté hlasovali v souladu s pozicí České republiky," uvedl pro ČTK Poche.

To, že evropský poslanec může mít v některých oblastech jiné názory než jeho mateřská strana, se může stát. Pokud se ale v důležitých otázkách dovede přizpůsobit vyjednané pozici a netrvá si za každou cenu na svém, není důvod, proč by to mělo bránit tomu, aby se za ni stal ministrem.

Nežádoucí zásahy prezidenta 

Sociální demokracie si přesto může říct, že je pro ni Poche za daných okolností nepřijatelný (například také kvůli machinacím se stranickým financováním, do kterých byl v minulosti zapojen), stejně tak si to může říct Andrej Babiš. Není ale důvod, proč by do toho měl takovýmto způsobem vstupovat prezident republiky.

Je sice pravda, že hlava státu má podle ústavy zastupovat stát navenek. Tahle pravomoc však patří mezi ty, které vyžadují ke své platnosti spolupodpis premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, a za všechna rozhodnutí prezidenta, jež vyžadují spolupodpis premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, ovšem odpovídá vláda.

Vláda je tak odpovědná i za to, jak prezident zastupuje stát navenek. Z logiky věci by tedy neměla odpovídat za něco, co se jí příčí. A pokud je za prezidenta odpovědná, měla by si na něm vynutit, aby republiku zastupoval tak, jak si žádá. Zkrátka hlava státu by neměla dělat vlastní zahraniční politiku.

Kabinet podle prezidentova gusta 

Kdyby premiér opravdu akceptoval to, že prezident může jím navrhovaného ministra z libovolných důvodů - například i politických - odmítnout, a navrhl by nového, znamenalo by to, že se zásadně mění postavení hlavy státu. Podílela by se na sestavování vlády a zasahovala by do výběru jednotlivých ministrů. Kabinet by se tak stal na prezidentovi zčásti závislý. Časem by se dokonce mohla otevřít cesta k tomu, že by byl prezidentovi podřízený. Podle ústavy je však vrcholným orgánem výkonné moci vláda, nikoli prezident. 

Vláda není prezidentova, a ten by se na jejím sestavování neměl podílet ani tím, že bude premiérovi tak dlouho odmítat jednotlivé ministry, až bude její složení zcela podle jeho gusta. Vůle hlavy státu nemá hrát při jmenování ministrů žádnou roli. Maximálně má zasáhnout v případě, kdy by hrozilo, že se ministrem stane někdo zjevně nepřijatelný. Prezident by neměl poučovat premiéra, že názory toho kterého navrhovaného ministra jsou v rozporu s programovým prohlášením vlády. To už je odpovědnost premiéra, aby si daného ministra srovnal a zajistil, že bude naplňovat vládní program.

Ve skutečnosti nejde o Pocheho, ale o parlamentní demokracii u nás. Pokud premiér jednou přistoupí na to, že jeho kandidát na ministra prezidentovi z politických nebo čistě osobních důvodů nevyhovuje a stáhne ho, bude o to těžší příště zabránit tomu, aby prezidentovy požadavky dále expandovaly.

Postupně se tak skutečně můžeme dostat do stavu, kdy vládu bude stejnou měrou sestavovat premiér a prezident a časem dokonce hlava státu může i dominovat, protože na rozdíl od předsedy vlády bude mít zásluhou přímé volby mnohem větší a zřetelnější mandát od občanů.

Prezidentova role by měla být především formální a jako korektiv by měla fungovat jen v krizových momentech, nikoli krize a kolize vytvářet, jak se to děje nyní. Pokud ostatní političtí hráči přistoupí na to, že prezident může něco víc, nesmíme se pak divit tomu, až se celý náš politický systém rozkolísá natolik, že ho bude ovládat jeden jediný člověk sídlící na vyvýšeném místě nad Vltavou.