Žalujeme prezidenta s Láskou

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Ústavní žaloba proti hlavě státu, kterou hodlají navrhnout senátoři kolem Václava Lásky, otevírá prostor k debatě o současném postavení prezidenta a úskalích, které jsou s ním spojené. Existují dnes nějaké mantinely prezidentovy svévole, nebo si může dělat cokoli, co ho napadne?

Vyjasnit si hranice, ve kterých by se prezident měl pohybovat, je zásadní, a to především s ohledem na ty, kteří přijdou po Zemanovi

Vyjasnit si hranice, ve kterých by se prezident měl pohybovat, je zásadní, a to především s ohledem na ty, kteří přijdou po Zemanovi,zdroj: Václav Šlauf / MAFRA / Profimedia

Senátorský Klub pro liberální demokracii – Senátor 21 v čele se senátorem Václavem Láskou připravuje žalobu na prezidenta republiky Miloše Zemana za hrubé porušení ústavy. Zabývat se tím, nakolik je taková žaloba dopředu odsouzená k neúspěchu, protože se nikdy nedostane k ústavnímu soudu, nemá smysl.

Pokud senátoři cítí, že existují důvody, aby o její podání usilovali, mají na to právo, i kdyby podmínky pro to byly sebepřísnější a politická konstelace v Senátu a Poslanecké sněmovně tomu byla sebeméně nakloněná.

ČTĚTE TAKÉ: 

A vyčítat jim, že jejich motivací je pouhá snaha se zviditelnit, protože dělají něco, co je předem odsouzené k nezdaru, je sice možné, ale stejně tak za jejich počínáním může být záměr se aspoň o něco pokusit a mít čisté svědomí. A kdo rozsoudí, která motivace převažuje? Oba faktory mohou hrát srovnatelnou roli.

Navíc zviditelňování je běžnou součástí politiky a není na něm nic špatného. Pokud politik něco dělá, je dobré na to upozornit. Proč by ho pak měl někdo znovu volit, kdyby nikdo nevěděl, na čem celé volební období pracoval? V Senátu, kde dotyční kandidují sami za sebe v jednomandátových obvodech, je to o to naléhavější.

A pokud někdo dělá věci jen na efekt bez zájmu na tom, aby to skutečně k něčemu bylo, tedy pouze z touhy zavděčit se voličům a přitáhnout k sobě pozornost, pak je dobré na to upozornit a podložit to argumenty. A na veřejnosti potom je, aby se zařídila, jak uzná za vhodné. V této fázi ovšem zatím nejsme, protože Láska a spol. svůj záměr prozatím jen oznámili a mnoho nepředvedli.

Na obrněném transportéru rozprášit zákonodárný sbor

Bez ohledu na to, nakolik iniciativa senátorů nakonec bude úspěšná a jak kvalitní a přesvědčivá se ukáže být argumentace v žalobě obsažená, lze už nyní počínání senátorů kolem Lásky uchopit jako příležitost rozvířit debatu o celé řadě závažných otázek.

Předně se můžeme bavit o tom, zda je žádoucí, aby proces, jak dosáhnout odvolání prezidenta, který hrubě porušuje ústavu nebo jinou součást ústavního pořádku či se dopustil velezrady (tedy jednání, které směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky nebo i proti jejímu demokratickému řádu), byl nastavený tak přísně, že reálně znemožňuje žalobu na hlavu státu vůbec podat.

Prezident by musel provést opravdu něco skandálního a do očí bijícího, aby senátoři neměli jinou možnost, než žalobu schválit, a poslanci s ní museli souhlasit. Těžko hádat, co by to mohlo být, aby to přesvědčilo dostatečný počet zákonodárců, že mají zapomenout na vzájemné neshody a případná spojenectví s hlavou státu a žalobu podat.

Možná, kdyby se prezident rozhodl provést státní převrat a namířil si to na obrněném transportéru do Sněmovní ulice rozprášit zákonodárný sbor, poslance a senátory by to donutilo tváří v tvář vojenské technice konat.

Pokud jsou dnes k přijetí návrhu žaloby Senátem potřeba tři pětiny přítomných senátorů a k souhlasu sněmovny tři pětiny všech poslanců, hlavě státu to v první řadě dává pocit nepostižitelnosti. Takže se nemusí příliš trápit tím, kdy se ještě pohybuje na hraně, a kdy už za hranou ústavy.

Vážné ohrožení a brutální přečin

Prezidentovi to dává možnost podle libosti s ústavou experimentovat a kreativně si ji vykládat, jak se mu zamane. Hlavní nástroj, který by ho mohl reálně ohrozit a o prezidentský mandát připravit, je totiž uzpůsobený tak, aby zafungoval jen v případě mimořádně vážného ohrožení a brutálního přečinu. Na to, aby mohla sloužit k obraně proti posunutým a překrouceným výkladům základního zákona státu a pozvolnému posouvání hranic, co všechno si hlava státu může dovolit, není ústavní žaloba proti prezidentovi stavěná.

Jistě, neměl by být pod tlakem neustálých žalob k ústavnímu soudu, které by na něj kdekdo podával jako na běžícím pásu, ale stačilo by, kdybychom se vrátili k praxi platné před zavedením přímé volby, kdy k podání žaloby stačila většina přítomných senátorů.

Po více než šesti letech od první přímé volby hlavy státu se zdá být očividné, že prezident byl tehdy posílen hned nadvakrát. Jednak tím, že ho začali volit přímo občané, což mu dodalo na legitimitě a vytvořilo předpoklady pro jeho další posilování, a pak ztížením možnosti, aby přišel o svůj úřad nebo o způsobilost jej znovu nabýt. Pokud občané prezidenta jednou zvolí, jediná hrozba, které čelí, pokud by se choval svévolně a porušoval ústavní pořádek a demokratický řád, je právě ústavní žaloba.

Dále je třeba diskutovat o tom, kdo je ve výsledku odpovědný za to, když prezident vystupuje a jedná způsobem, který vyvolává široce sdílenou kritiku a odpor. A kdo by se měl ozvat a odkázat prezidenta do patřičných mezí, pokud překračuje mantinely své funkce, jestliže s ústavní žalobou nelze příliš počítat. Největší odpovědnost má v tomto případě premiér a vláda, kteří podle ústavy odpovídají za celou řadu rozhodnutí hlavy státu, na což by se nemělo zapomínat.

Nezdravý prezidentský koktejl

Nejdůležitější je pokusit se celou debatu o prezidentovi a prezidentské funkci oprostit od Miloše Zemana a spíše než usilovat o jeho pokoření, klepnutí přes prsty, nebo o to, jak ho dokonce postu hlavy státu zbavit, by se mělo vymyslet, co si s postavením prezidenta počít do budoucna, aby problémy s výkonem jeho mandátu dále nenarůstaly a nedělaly ještě větší neplechu v dobách, které přijdou po Zemanovi.

Něco takového hrozí, a i když se možná nechce věřit tomu, že může být hůř, tak jako vždy platí, že vše může být ještě daleko horší, než si kdokoli dokáže představit. O ústavní systém je nutné pečovat a funkce prezidenta už nyní vykazuje známky zásadního selhání: kombinace tradičního prezidentského uctívání, přímé volby, slabých vlád a premiérů a praktická neodvolatelnost hlavy státu vede k nezdravému koktejlu, jehož účinky se časem v závislosti na tom, kdo Zemana vystřídá a jaká bude atmosféra ve společnosti, mohou dále zhoršovat.

Vyjasnit si hranice, ve kterých by se prezident měl pohybovat, je proto zásadní. A to především s ohledem na ty, kteří přijdou po Zemanovi. Potíž je v tom, že jakékoli snahy tuhle diskuzi vést se pokaždé velmi snadno zvrhnou v hádky o Zemana, což je koneckonců i případ současné aktivity senátorů z Klubu pro liberální demokracii – Senátor 21.

S aktuálním stavem se toho bohužel mnoho dělat nedá. Politická síla, která by dokázala zrušit přímou volbu prezidenta, neexistuje a kdoví, zda někdy bude. Stejně tak není moc pravděpodobné, že by se našla dostatečná vůle v Senátu a ve sněmovně usnadnit cestu k podání zmíněné ústavní žaloby, byť by se nová úprava už třeba netýkala Miloše Zemana.

Nejschůdnější cestou proto je tlačit jednotlivé aktéry - od premiéra, ministrů, přes předsedy politických stran až po soudce a další - aby prezidentovi neustupovali z cesty, když se snaží opanovat prostor, který mu nenáleží.

Tagy: Senát ČR Česko domácí demokracie Ústavní soud přímá volba prezidenta prezidentské pravomoce česká vláda český prezident česká politika Poslanecká sněmovna ČR justice a soudy

Zdroje: Vlastní