Rok 1419. V Praze je dusno. Vyostřily se spory mezi katolíky a příznivci učení Mistra Jana Husa, který byl v té době už čtyři roky po smrti.

Král Václav IV. dlouho příliš nezasahoval. S reformními myšlenkami ostatně sympatizovala i část tuzemského panstva, a dokonce i jeho žena, královna Žofie. Právě počátkem roku 1419 ale panovník v Praze vymezil pouhé čtyři kostely, kde bylo povoleno přijímat podobojí, do ostatních se mohli vrátit katoličtí kněží. Nechal také z města vypovědět kazatele Jana z Jesenice, čímž docílil zrušení interdiktu (neboli zákazu svátostných úkonů) nad městem.

Tyto činy lid radikalizovaný reformními kazateli pobouřily. Začátkem léta byli navíc do vedení Nového Města dosazeni noví prokatoličtí konšelé, kteří nechali uvěznit některé stoupence radikálního kazatele Jana Želivského.

V neděli 30. července se v kostele u Panny Marie Sněžné konala mše vedená právě Želivským. Po kázání se skupina lidí vydala ke kostelu svatého Štěpána, který byl násilně dobyt a Želivský v něm pak odsloužil další kázání, během něhož se přijímalo podobojí.

Historici se v současnosti domnívají, že o "normální neděli" tehdy rozhodně nešlo a celá akce byla dopředu tajně připravena. Farníci a další stoupenci církevní reformy totiž už na první ranní mši přišli ozbrojeni. A se zbraněmi pokračovali dál poté, co Želivský zavelel, aby se lidé obrátili k Novoměstské radnici a osvobodili jeho uvězněné stoupence.

Masakr na radnici i pod okny

Právě na radnici se po zprávách o dobytí kostela začali scházet konšelé, včetně purkmistra Jana Podvinského. Požádali o vyslání ozbrojeného oddílu, který však nedorazil včas, a když pak viděl, co se děje, ani nezasáhl.

Konšelé během vyjednávání odmítali vězně propustit. Dodnes není zcela jasné, co bylo rozbuškou masakru. Podle některých to, že se radní příchozím vysmívali, někdy se hovoří o tom, že na ně prý dokonce házeli kameny. Vzbouřenci ale nakonec prolomili vrata Novoměstské radnice a začala krvavá řež.

Lidi vyhozené z okna dobili venku čekající ozbrojenci. Jednoho z konšelů, který se prý v budově schovával pod stolem v kuchyni, utloukli na místě. Není zcela jasné, kolik lidí během útoku zahynulo, mluví se o jedenácti až patnácti obětech. Podle některých dobových pramenů se defenestrace účastnil i Jan Žižka.

Vzbouřenci později prostřednictvím velké obce novoměstské zvolili čtyři vojenské hejtmany, aby řídili Nové město. Počátkem srpna je uznal i Václav IV.

Ten už v době defenestrace nepobýval v Praze, ale v Kunraticích. Během následujících dní do celé situace zasáhl zásadně tím, že náhle zemřel. Už 16. srpna zřejmě podlehl infarktu či mrtvici.

České země pak připadly jeho bratrovi Zikmundovi Lucemburskému, jehož uznala jen část české a moravské šlechty a který byl tvrdě proti stoupencům církevní reformy. V roce 1420 se tak konala první křížová výprava vedená do českých zemí. Tuzemsko čekala dlouhá desetiletí násilí a nepokojů.

Jan z Jesenice ani Jan Želivský nicméně oběti defenestrace dlouho nepřežili. Zatímco první jmenovaný zemřel v roce 1420 ve vězení Oldřicha II. z Rožmberka, Želivského popravili zástupci mírnější frakce husitů v březnu 1422 na Staroměstské radnici.