Její narození bylo zklamání. Jitka, neboli Guta, přišla na svět 20. či 21. května 1315 v Praze jako druhá dcera v pořadí. Královští rodiče i šlechta doufali v chlapce.

Eliška Přemyslovna dle Zbraslavské kroniky po porodu prohlásila: "Protože takřka nikdo nemá rád toto dítě, proto je musím já mít ráda o to vřeleji." Rozladěný otec se na miminko údajně ani nepodíval.

Dítě dostalo jméno po Eliščině matce a první manželce Václava II. Gutě Habsburské. Na vytouženého syna Václava, který proslul jako Karel IV., si královský pár musel počkat ještě necelý rok.

Drama mezi králem a královnou

Dvacetileté manželství hrdé Přemyslovny a o čtyři roky mladšího Lucemburka mělo své světlé roky, prošlo však také hlubokými krizemi, a nakonec se v podstatě rozpadlo.

Každý měl jiný pohled na politické záležitosti. Soužití komplikovalo to, že Jan Lucemburský Čechy často opouštěl, ale i povahy obou manželů.

Počátkem roku 1319 odjela Eliška Přemyslovna na hrad Loket - snad utekla od intrik a pomluv pražského dvora. Jan Lucemburský možná uvěřil fámám, že ho chce jeho žena sesadit, a vytáhl s vojskem k jejímu útočišti.

Ačkoliv se posádka na Lokti vzdala, ostře se s manželkou střetl a konflikt vyústil v to, že ji vykázal na Mělník a odloučil od jejích tří nejstarších dětí. Markéta a Jitka s matkou pak ale patrně žily v Praze ještě počátkem 20. let.

Odchod na cizí dvůr

Král Jan Lucemburský zasnoubil své potomky již v útlém věku, což nebylo neobvyklé.

Zasnoubení se takto domlouvala i rušila dle politických zájmů a ambicí jednotlivých rodů. I manželství se mnohdy uzavírala mezi dětmi, fyzicky však bývala naplněna později. Sňatky sloužily jako prostředek urovnání sporů, získání spojenectví, majetku či potvrzení míru.

Naopak mezi okolnosti, které manželství bránily, tehdy patřilo například příbuzenství či kmotrovství, ale i fyzická nezpůsobilost potenciálního manžela či manželky.

K sňatkům mezi příbuznými dával povolení výhradně papež. O výjimku tak žádal například Jan Lucemburský před svatbou s Beatrice Bourbonskou. Úspěšně. Výrazně mladší Francouzka se několik let po smrti Elišky Přemyslovny stala jeho druhou ženou.

I on si pak zásnubami svých potomků a dvou mladších sester hodlal zajistit spojence mezi rody důležitými pro jeho mocenské plány.

A právě u Jitky se ženichové měnili hned několikrát.

Nejprve bylo děvčátko zaslíbeno synovi polského krále Vladislava I. Lokietka, o něco později však Jitku zasnoubili s jediným synem Fridricha I. Míšeňského.

Sedmiletá princezna tak s malou družinou a bez rodičů putovala do Míšně, kde sídlil její budoucí tchán a tchyně Alžběta z Lobdeburgu. Pak ji poslali na výchovu na hrad Wartburg. Jenže za několik měsíců bylo všechno jinak.

Alžběta z Lobdeburgu, která v té době v podstatě zastupovala těžce nemocného manžela, zvolila lepší partii pro svého chlapce. Kývla na návrh Ludvíka Bavora, který chtěl za mladého Fridricha provdat svou nejstarší dceru Mechtildu. Cíleně tak narušil spojenectví mezi rody, které se mu nehodilo, neboť by příliš posílilo pozici české krále. Svatba Fridricha a Mechtildy se slavila již roku 1323 a odvržená lucemburská princezna putovala zpátky do Prahy.

Později se plánovaly i sňatky Jitky s Jindřichem IV. z Baru či se synem zmíněného Ludvíka Bavora, dalším dočasným adeptem byl i Jitčin příbuzný Oto, vévoda rakouský. Nakonec se však Jitka provdala do Francie, kam už v roce 1322 odešla její teta Marie. Ta však v době Jitčiny svatby byla několik let po smrti, stejně jako její manžel, král Karel IV. Sličný.

Na francouzském trůně teprve krátce seděl Karlův bratranec Filip VI. z rodu Valois. Navazoval spojenectví, která měla upevnit jeho křehkou pozici, a snažil se zabezpečit následnictví a potomky pro svého syna Jana. Lucemburkové přišli vhod.

Matka velké rodiny

Svatba sedmnáctileté Jitky Lucemburské a o čtyři roky mladšího Jana se konala 28. července 1332 v Melunu. A byla to událost! Účastnily se jí tisíce hostí a oslavy trvaly po dva měsíce. Ze strany Jana Lucemburského bylo přislíbeno věno 120 tisíc zlatých, které však nevyplatil, a závazek vyrovnal až jeho syn Karel IV.

Jitka, které se ve Francii říkalo Bonne či Bona, během sedmnáctiletého manželství porodila 11 dětí. Dospělosti se dožila většina z nich. Sedm potomků dosáhlo významného postavení. Byli to budoucí francouzský král Karel V., Ludvík, vévoda z Anjou, Jan, vévoda z Berry, Filip Smělý, vévoda burgundský a pak tři dcery. Jana neboli Johana se stala královnou navarrskou, Marie vévodkyní barskou a Isabela se provdala za vévodu milánského.

Bona měla blízko k Isabele Bourbonské, sestře své švagrové Blanky z Valois. Vešla ve známost jako patronka umělců. V jejích službách působil i básník a skladatel Guillaume de Machaut, který dříve pobýval u jejího otce.

Zemřela na mor?

Bona Jana Lucemburského dlouho nepřežila. Zemřela 11. září 1349 v Maubuissonu, snad na mor, který v té době řádil v Evropě.

Šuškalo se však také, že byla odstraněna kvůli nevěře. Někteří vinili jejího muže Jana, že se pouhých pár měsíců po smrti Bony oženil s Janou z Auvergne a nedostatečně objasnil tajnou popravu konetábla Raoula z Eu. Existovaly zkazky, že Bona a Raoul byli milenci.

Bona je vnímána jako pramáti královského rodu Valois, který stál v čele Francie přes 200 let. Korunovace se však nedožila. Po celou dobu svého manželství byla vévodkyní normandskou. Jan II. Dobrý se stal králem až v roce 1350.

V době Bonina skonu bylo jejímu nejstaršímu dítěti - synu Karlovi - 11 let a nejmladší Isabele necelý rok.

Koncem 40. let 14. století vznikl ve Francii také Žaltář Bony Lucemburské, překrásné dílo, které je dnes ve sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku.