Představme si lockdown, který je ještě mnohem přísnější než ten nynější anticovidový - prostě úplný zákaz vycházení a zákaz styku s vlastní rodinou. A pak si ještě představme, že takový lockdown trvá 15 let. Bez pardonu a bez výjimky. Tak něco podobného kdysi zažila ve svém domácím vězení Do Aun Schan Su Ťij, barmská ikona boje za demokracii a laureátka Nobelovy ceny za mír, na kterou ji svého času navrhl prezident Václav Havel.

Jelikož tehdy Su Ťij prakticky neměla kontakt s okolním světem, mohl ji každý vidět takovou, jakou chtěl. Neexistovalo nic, co by mohlo nějak narušit dokonalý obraz bojovnice za svobodu. Země se předháněly v tom, kdo jí dá jakou lidskoprávní cenu, a prezentovaly ji jako spasitelku, která Barmu zachrání a opět postaví na nohy. Po jejím propuštění z domácího vězení si ji na návštěvu zvali mocní celého světa.

Tvrdé vystřízlivění

To všechno se změnilo ve chvíli, kdy se Su Ťij před deseti lety dostala na svobodu a následně k politické moci. Její kroky pak rozhodně neodpovídaly ideálům, jaké si s ní spojoval svět, a především pak Západ.

Její dříve tolik oceňovaná neústupnost byla najednou vnímána jako negativum. Za její civilní vlády stanuli před soudem kritici režimu a místní média byla srovnána jaksepatří do latě. Nejvíce jí ale uškodilo, když hájila tvrdý postup armády při etnických čistkách zaměřených proti menšinovým Rohingům, tedy muslimskému etniku, které převážně buddhistická Barma považuje za nelegální přistěhovalce z Bangladéše a upírá jim občanství a základní lidská práva. Kvůli tomuto postoji přišla Su Ťij o řadu ocenění; loni ji například Evropský parlament formálně vyloučil z komunity nositelů Sacharovovy ceny za svobodu myšlení, kterou získala v roce 1990. Ozývaly se dokonce hlasy požadující, aby jí byla odebrána i Nobelova cena za mír.

Su Ťij není rozhodně jediná disidentka na světě, která bývala ikonou boje za svobodu, ale v momentě, kdy se dostala k moci, utrpělo její hvězdné image vážné trhliny - stejně jako poněkud naivní naděje, které se do ní vkládaly.

Ale můžeme jí tohle všechno vzhledem k situaci v zemi opravdu vyčítat? 

Su Ťij a její Národní liga pro demokracii (NLD) sice při volbách v roce 2015 drtivě zvítězily, skutečnou moc v zemi si ale nadále udrželi vojáci. Podle ústavní reformy z roku 2008 má totiž armáda zaručeno 25 procent křesel v obou parlamentních komorách, zůstala jí tři ministerstva (vnitro, obrana a bezpečnost hranic) a občané Barmy, kteří žili v manželském svazku s cizincem či cizinkou, nesmějí vykonávat úřad prezidenta. Tato klauzule byla jednoznačně namířena proti Su Ťij, ona však tuto překážku obešla tím, že se sama jmenovala státní kancléřkou (de facto premiérkou) a nominovala na prezidenta svého blízkého spolupracovníka.

V loňských listopadových volbách NLD získala přes osmdesát procent křesel v obou komorách svazového parlamentu. To už bylo na armádu trochu silné kafe: Minulé pondělí, kdy měl nový parlament poprvé zasednout, provedla vojenský převrat, který zdůvodnila údajnými rozsáhlými volebními podvody. Zadržela Su Ťij, prezidenta Win Myina a další politiky a vyhlásila na rok výjimečný stav. Proti puči protestují v Barmě desetitisíce lidí.

Drobné nesrovnalosti během hlasování nikdo nepopírá, ale o nějakých masivních volebních podvodech nemůže být řeč. Armádě blízká Strana svazové soudržnosti a rozvoje (USDP) prostě drtivě prohrála.

Po vojenském převratu je tedy 75letá Su Ťij stejně jako v 90. letech opět v zajetí generálů. Armáda sice zavedla v zemi demokratické reformy, ale pak poznala, že proti Su Ťij nemá ve volbách sebemenší šanci. Iluzí posledních let totiž byla představa, že se vojsko po pěti desetiletích jen tak vzdá svých mocenských pozic. V tomto ohledu je puč vystřízlivěním, i když je vlastně otázka, zda celou situaci lze vůbec označit za klasický puč. Ve skutečnosti o žádný vojenský převrat nešlo, protože armáda nesvrhla demokratickou vládu a nechopila se moci, jak to u pučů bývá. Ona se moci nikdy nevzdala, pouze to teď přestala skrývat.

Pragmatička, nikoliv bojovnice

Su Ťij se možná dopustila řady chyb a svým postojem se stala spolupachatelkou násilí na Rohinzích, nicméně nikdy neměla pod kontrolou armádu, která se násilí dopouštěla. A tato armáda je nyní u moci pod vedením generála Min Aun Hlaina. Su Ťij možná mohla být v minulosti při jednání s generalitou obratnější a možná od ní také nebylo dvakrát čestné se ve vládě prostě jmenovat státní kancléřkou. Ani její stále vznášený požadavek ústavní reformy nebyl příliš chytrý, protože proti zmíněnému 25procentnímu zastoupení armády v parlamentu by reformu beztak nemohla prosadit.

Min Aun Hlain slíbil uspořádat svobodné volby a předat moc straně, která z nich vyjde vítězně. Veřejnost by se podle jeho slov měla držet v první řadě faktů, a ne pocitů, uvedl s odvoláním na protesty proti puči. Nový termín voleb ale neupřesnil.

Jaký tedy mělo smysl sesazovat Su Ťij, když beztak měla moc v rukou armáda?

Významnou roli tu nepochybně sehrála Čína, která je v Barmě nejvýznamnějším zahraničním investorem i věřitelem a vedle ekonomických zde má i strategické zájmy. Peking má sice se Su Ťij přátelské vztahy, pokud jde o vnitropolitickou situaci v Barmě se ale snaží zaujímat neutrální postoj. Nicméně lze jen sotva předpokládat, že Su Ťij byla zbavena moci bez vědomí a souhlasu Pekingu.

Její někdejší propuštění z domácího vězení mělo kdysi v první řadě vylepšit obraz Barmy na Západě a přilákat do země investory. Su Ťij byla ve hře barmské armády pouhým pěšákem, nikoliv královnou či dokonce králem. Armádu obhajovala, ale její snaha o kompromis a opatrný postup se na Západě nelíbily a byly nesprávně pochopeny. Tamní média ji ukřižovala, bývalá disidentka přišla o spoustu ocenění, a pro barmskou armádu tak možná přestala být užitečným idiotem, nebo kulantněji řečeno líbivým vývěsním štítem. Vojenský převrat v Barmě tak možná znamená konec jednoho experimentu místních generálů.