Kdo nekrade, okrádá rodinu! Kam zmizel majetek socialistických podniků?

Za minulého režimu bylo poměrně běžnou součástí každodenního života, když se z majetku socialistických podniků sem tam něco ztratilo. A "sem tam" byl očas poměrně silný eufemismus. Lidé samozřejmě věděli, že se jedná o trestný čin, ale většinou jim to nijak nebránilo. Mizely cihly, cement, kancelářské potřeby, obědy ze školních jídelen či jakékoliv nedostatkové zboží. Heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ se stalo jakýmsi nepsaným pravidlem tehdejší společnosti.

Rozkrádání jako běžná praxe

Film Pumpaři od Zlaté podkovy z roku 1978 přesně vystihuje atmosféru tehdejší doby.

Postavy ztvárněné herci Josefem Vinklářem, Miroslavem Moravcem a Jiřím Krampolem představují typické „vejlupky“ a kšeftaře, kteří se v systému naučili pohybovat. Ti, kdo věděli, jak na to, si žili poměrně dobře – alespoň do chvíle, než byli přistiženi. Ovšem statistická pravděpodobnost odhalení byla docela mizivá – podle statistik kriminalisté v 70. letech vyřešili pouhopouhé jedno procento případů rozkrádání. Evidováno jich bylo ročně kolem 18 tisíc a většina viníků zůstala nepotrestána.

Rozkrádání se neomezovalo jen na drobné předměty. V autoopravnách si například zaměstnanci běžně brali náhradní díly na své soukromé zakázky. „Na skladech se sice evidovala hodnota zboží, ale nikdo neřešil, co tam skutečně je. Když jsem potřeboval součástky, prostě jsem je vyměnil za jiné,“ vzpomíná bývalý automechanik Radek z Plzně. Mechanici si dokonce občas přiváželi auta na melouch přímo do práce a šéfovi něco málo dali, aby se díval stranou.

Taxikáři a pohostinství

Taxikáři patřili mezi vyšší třídu. Ti poctivější si přivydělávali například výměnou cizích měn od zákazníků. Ovšem „elita“ taxikářů měla přístup k lukrativním hotelům, jako byly Alcron, Jalta nebo Thermal, kde se točily velké peníze. „Za den jsem si dokázal vydělat i 1000 Kč, což byl téměř měsíční plat,“ přiznává bývalý pražský taxikář Fanda, který si vedle vožení zákazníků přivydělával i vekslováním.

Pozadu nezůstávalo ani pohostinství. Kuchaři a řezníci nahrazovali kvalitní maso méně kvalitním, nebo se domlouvali se závozníky, aby na fakturách uváděli nižší množství, než bylo skutečně dodáno. Ušetřené maso pak končilo na černém trhu. Řezníci si navíc přivydělávali prodejem nedostatkového zboží „pod pultem“ za vyšší ceny. Někteří dokonce máčeli salámy do vody, aby zvýšili jejich hmotnost.

Školy a stavby

Ani kanceláře a školní jídelny nebyly výjimkou. Zaměstnanci si domů odnášeli propisky, papíry nebo dokonce jídlo. „Dělala jsem kuchařku ve školní jídelně a domů jsem nosila několik obědů denně. Doma jsem prakticky nevařila,“ přiznává bývalá kuchařka Božena z Karlových Varů.

Zedníci si pak nezřídka „vypůjčovali“ cihly, beton nebo písek na stavbu vlastních chat a domů. Dokonce i pracovní technika byla využívána pro soukromé účely. Pokud se na takové jednání přišlo, většinou šlo jen o kádrový přestupek, který se řešil interně. Firmy se totiž obávaly kontrol a raději problémy zametaly pod koberec.

Kolem a kolem si lidé brali, co mohli, a často to omlouvali nesouhlasem s politikou státu. Přestože se jednalo o trestné činy, většina případů zůstala neodhalena a pachatelé nepotrestáni. Tento fenomén tak zůstává jedním z charakteristických rysů socialistické éry. A jelikož dlouholetého zvyku se člověk zbavuje jen těžko...