Ikoně nenásilného boje za svobodu, kterou její obdivovatelé kladli na roveň takových osobností, jako byl Nelson Mandela, matka Tereza nebo tibetský dalajlama, nakonec hrozí, že se stane tragickou postavou a v lepším případě svou vlastní karikaturou. Pro ty, komu hodně leží na srdci dodržování lidských práv, je politička obrovským zklamáním. Čelí silné mezinárodní kritice a statisíce lidí v petici dokonce požadují, aby jí byla cena odebrána – byť to podle norského Nobelova výboru oficiálně nelze udělat, protože se posuzuje pouze úsilí laureáta před udělením ceny.

Nakonec promluvila, ale možná měla raději dále mlčet

Důvodem kritických hlasů je postoj Su Ťij k nedávné vlně násilí v Barmě (nebo chcete-li v Myanmaru). Povstalci z řad menšinových, převážně muslimských Rohingů před necelým měsícem zaútočili v Arakanském státě na několik desítek policejních stanic a vojenských stanovišť. Armáda následně zahájila protiofenzivu, jejímž cílem je podle kritiků vyhnat Rohingy z Barmy.

Odvetné akce vojáků jsou neadekvátně kruté. Stovky vesnic byly srovnány se zemí, svědkové hovoří o vraždách, mučení a hromadných znásilněních. Do sousedního Bangladéše uprchlo od 25. srpna více než 400 tisíc Rohingů. Vysoký komisař OSN pro lidská práva to nazval učebnicovým příkladem etnické čistky, sama barmská armáda to přitom označuje za boj proti terorismu.

Dvaasedmdesátiletá Su Ťij po celé týdny k represím barmské armády vůči Rohingům mlčela, operaci v počátku dokonce podpořila. Po mohutné vlně kritiky ale nakonec minulý týden vystoupila s televizním projevem. Odsoudila v něm jakékoli porušování lidských práv a uvedla, že její vláda je připravena začít s prověřováním rohingských uprchlíků, aby se mohli vrátit. Armádní operace, které k masakrům a uprchlické vlně vedly, přitom nekomentovala. Zato odsoudila údajnou dezinformační kampaň, která má podle ní sloužit zájmům teroristů, a tvrdila, že barmské úřady zajišťují ochranu práv všech obyvatel země.

Její mírně řečeno podivně ezoterický projev posluchače spíše zklamal. Stála na pódiu v umělé metropoli Neipyijto, před ní místní honorace, za ní nápis "Projev státní poradkyně (tak zní její oficiální funkce, protože ústava jí brání stát se prezidentkou) k vládním snahám o nastolení národního usmíření a o mír". Bývalá disidentka působila spíš jako loutka v rukách generálů, kteří jí oficiálně předali moc.

Její poselství před touto bizarní kulisou by se dalo shrnout asi takto: 'Není samozřejmě vyloučeno, že se v Arakanském státě opravdu děje něco nesprávného, ale také spousta pozitivního. Pojďme se tomu všichni společně podívat na kloub. Ať se diplomaté klidně mrknou do oblastí, kde je klid a kde muslimové neprchají. A ať si pak položí otázku, proč tomu tak je.'

Za své polovičaté prohlášení sklidila kritiku od mezinárodního společenství včetně generálního tajemníka OSN. Odmítla přitom výtky, že je vůči armádě příliš měkká, a prohlásila, že jejím cílem je národní usmíření.

Armáda má stále velkou moc

Vojenská diktatura v zemi působila desítky let a až pod zahraničním tlakem předala v roce 2011 moc civilní vládě. Armáda si ale nadále udržuje silnou mocenskou pozici. Má předem zaručenou čtvrtinu parlamentních míst a její vrchní velitel jmenuje také ministry vnitra, obrany a bezpečnosti hranic.

Su Ťij má na domácí scéně choulostivé postavení. Po mnohaletém domácím vězení se opoziční politička dostala k moci, když její Národní liga pro demokracii (NLD) před dvěma lety vyhrála volby. Jelikož má kromě barmského i cizí občanství (po zesnulém manželovi) a její synové jsou Britové, nemůže se podle ústavy stát prezidentkou. Pro ni speciálně zřízená nová funkce "státní poradkyně" v podstatě odpovídá postavení ministerského předsedy, i když v čele vlády stojí oficiálně prezident - mimochodem její blízký spolupracovník Tchin Ťjo.

"Jako předsedkyně vítězné strany budu veškerá rozhodnutí činit já," prohlásila kdysi Su Ťij. Podobné výroky by neměly zaznívat z úst ikony demokracie, ale čekali bychom je spíš od diktátorů.

Ani její spolustraníci to neměli nikdy jednoduché. Ti, kdo proti její vůli šli v roce 2010 do voleb s nově založenou stranou NDF (Národní demokratická síla) v době, kdy ona sama z domácího vězení nesměla kandidovat, byli podle ní zrádci. Nic na tom nezměnil fakt, že ji tím v podstatě vyšlapali cestu do parlamentu, kam se vůbec poprvé v dubnu 2012 jako šéfka opozice dostala v doplňovacích volbách. Volební kandidátku NLD pak prosadila tvrdou rukou. Kdo neodpovídal jejím představám, měl smůlu. Řada členů proto na protest stranu opustila.

V Bangladéši protestují proti pronásledování Rohingů | zdroj: Profimedia

Rohingové nejsou uznání jako etnikum

Mezinárodní pověst drobné političky utrpěla první šrámy, když po svém propuštění z mnohaletého domácího vězení hovořila o významu národního usmíření, ale o Rohinzích se ani slovem nezmínila. Když pak bývalého šéfa junty a pozdějšího prezidenta Thana Šweie nazvala "čestným mužem", lidé nevěřili svým uším.

V Barmě žije na 135 různých etnik, menšiny tvoří 40 procent obyvatelstva. Rohingy tu ale považují za nelegální přistěhovalce a neumožňují jim získat občanství. Nejsou uznáni jako etnikum, a nesmějí tedy ani volit. Většina společnosti je neakceptuje a vlivní budhističtí mniši už celá léta rozdmýchávají proti muslimským menšinám nenávist. Oboustranné násilnosti si v Arakanském státě vyžádaly v minulosti tisíce obětí a už po roce 2012 byly ze svých domovů vyhnány desetitisíce Rohingů.

Su Ťij počátkem roku v rozhovoru pro BBC prohlásila, že se nedomnívá, že by šlo o etnické čistky. Bránila se také výtkám, že k problému mlčí. "Lidé tvrdí, že k problému mlčím. Jenom proto, že neříkám to, co si oni myslí, že bych měla říkat," prohlásila.

Při příštích volbách v roce 2020 bude odkázána na hlasy většinového obyvatelstva. Zjevně se ještě nevzdala svého snu stát se jednou prezidentkou a doufá, že generálové nakonec odhlasují příslušnou změnu ústavy. Vzhledem k jejímu věku budou právě tyto volby zřejmě její poslední šancí.

Kdo všechno mohl (a asi neměl) dostat Nobelovku

Su Ťij dostala Nobelovu cenu míru v roce 1991, kdy ji tehdejší vládnoucí barmská vojenská junta držela v domácím vězení. Disidentka byla vyznamenána mimo jiné "za etnické usmíření", což může Rohingům připadat skutečně jako výsměch. Není ale jediným nositelem této prestižní ceny, který vyvolává mírně řečeno pochyby. Dokonce by se dalo říct, že proti některým předchozím laureátům je z tohoto pohledu úplný břídil.

V roce 1973 dostal Nobelovu cenu třeba Henry Kissinger za klid zbraní ve Vietnamu. Byl to přitom právě on, kdo svým bombardováním Laosu a Kambodže rozšířil válku na území do té doby nezúčastněných sousedních států. Pokud bychom jej posuzovali podle stejných měřítek, jako kdysi německé a japonské politiky po druhé světové válce, byl by označen za válečného zločince.

Na protest proti udělení ceny Jásiru Arafatovi v roce 1994 dokonce odstoupil jeden z členů Nobelova výboru. Šéf Organizace pro osvobození Palestiny měl totiž prsty v četných atentátech, včetně útoku na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972.

Vraždy a teror měl na svém kontě i izraelský premiér Menachem Begin, který cenu získal v roce 1978. Jako vůdce sionistické teroristické skupiny Irgun byl například odpovědný za útok na jeruzalémský hotel Krále Davida v roce 1946, při němž zahynulo přes devět desítek lidí. Cenu spolu s ním tehdy získal egyptský prezident Anvar Sadat, který zase nechával unášet, zavírat a vraždit politické odpůrce.

Sporné bylo i udělení ceny Baracku Obamovi, u nějž Nobelův výbor ocenil pouze jeho vizi. Obama přitom zrovna čerstvě nastoupil do Bílého domu a ke světovému míru nepřispěl naprosto ničím. Později naopak rozšířil útoky pomocí dronů, které si vyžádaly i četné civilní oběti. Paradoxní byla situace, kdy jeden laureát Nobelovy ceny bombardoval jiného, když Obamovy drony napadly Lékaře bez hranic - byť omylem.

Irský ministr zahraničí Seán MacBride - dobrák každým coulem - byl spoluautorem evropské konvence o lidských právech, spoluzakladatelem Amnesty International a bojovníkem za dekolonizaci Afriky. Nobelovku dostal v roce 1974 a nějak se tehdy pozapomnělo, že tento zapálený irský nacionalista to předtím dotáhl na šéfa štábu separatistické Irské republikánské armády.

Zvláštní je i Nobelova cena pro Theodora Roosevelta (1906) za zprostředkování příměří v rusko-japonské válce. To totiž byl v podstatě jediný mírumilovný počin v životě muže, který bojoval ve španělsko-americké válce, tvrdě prosazoval zájmy Spojených států v Latinské Americe a proslul především výrokem Mluv tiše, ale v ruce drž pořádný klacek.

Poněkud rozpačité reakce vyvolalo i udělení ceny Evropské unii v roce 2012 nebo Organizaci pro zákaz chemických zbraní o rok později, což někteří zlí jazykové dokonce označovali za nepřímé vyznamenání pro syrského prezidenta Bašára Asada, který se tehdy zavázal předat této organizaci veškerou svou chemickou výzbroj, a zabránil tak na poslední chvíli intervenci Západu.

A bez problémů není koneckonců ani laureátka z roku 1991 matka Tereza, která je dodnes považována za symbol míru a lásky. Nejde přitom jen o dogmatický způsob, jakým prosazovala názory katolické církve, včetně odmítání antikoncepce a potratů, ale i o to, že odpírala tišící prostředky trpícím a bez mrknutí oka přijímala milodary od diktátorů.

Špatná zpráva pro Barmu?

Alfred Nobel chtěl svou mírovou cenou odměnit její laureáty za bratrství mezi národy. Dokáže Su Ťij vůbec splnit roli hrdinky, za niž ji svět považuje? Pokud by opravdu chtěla hájit zájmy menšin, jejich občanské svobody a lidská práva, bylo by logické, aby se neohroženě postavila většině, tedy Barmáncům. Hrozilo by pak, že by v příštích volbách dali znovu hlas generálům? Nemluvě o tom, že by se musela postavit i proti velení armády.

Po několikatýdenním mlčení se přitom slavná nositelka Nobelovy ceny zmohla jen na prázdné fráze. V lepším případě ztratila, zřejmě pod vlivem moci nebo věku, svou morální soudnost. V horším případě ji nikdy neměla a jako disidentka v domácím vězení posloužila ve své době pouze jako symbol, přičemž ve skutečnosti s etnickými čistkami souhlasí.

Nejhorší variantou ovšem je, že pro barmskou vojenskou juntu jen hraje roli "užitečného idiota" a svou osobností dává legitimitu armádě, proti níž je nadále bezmocná a která v zemi stále fakticky drží veškerou moc. Pokud tomu tak je, je to velmi špatná zpráva pro Barmu, celou jihovýchodní Asii a potažmo i pro celý svět. Realita je v každém případě taková, že vývoj v Barmě se zatím k označení "mírumilovný" a "demokratický" ani nepřiblížil.