Příštím francouzským prezidentem bude centrista Emmanuel Macron. Formálně se rozhodne až ve druhém kole voleb příští týden v neděli. Byl by to však div, kdyby ve finálovém duelu s nacionalistkou Marine Le Penovou, druhou z prvního kola, Macron nezvítězil.

Proti jeho soupeřce a její Národní frontě vzniká národní fronta (s malým "n"). Neúspěšní kandidáti z prvního kola až na výjimky vyzývají k Macronově podpoře.

Co víc, Francie není Amerika, kde se hlasy přepočítávají na volitele a kde se proto může stát prezidentem i kandidát, který získal o miliony hlasů voličů méně než jeho rival(ka).

Takže úleva? Jistě, je na místě. Le Penová hlásá ochranářskou (nacionalistickou) ekonomikou s dovozními cly a daněmi ze zahraničních pracovníků. Pro Česko, profitující z otevřené ekonomiky a vývozů, by byla tou nejhorší variantou v Elysejském paláci.

Kdyby Marine navzdory předpokladům odvedla Francii z eurozóny a Evropské unie (ani jedno není myslitelné bez referenda a tři čtvrtiny Francouzů jsou proti frexitu), nebyli bychom už v Evropské unii, ale v jakési Deutsch Union. Už teď vysoká závislost země na německé ekonomice by se ještě zvýšila.

Jenže ani nad Macronem není proč jásat. Jeho vize Evropy není pro Česko to pravé ořechové.

Klacek na speditéry

Teprve devětatřicetiletý Macron, obdobně jako bývalý vůdce labouristů Tony Blair, propaguje třetí (centristickou) cestu. Šéf občanských demokratů Petr Fiala ho nazval naředěným socialistou.

Někdejší investiční bankéř od Rothschildů na jedné straně hlásá společenskou solidaritu, na straně druhé tvrdí, že nechce svazovat soukromé firmy regulacemi. Slibuje, že uvolní pracovní trh – sníží náklady práce, zruší zákon o maximální pětatřicetihodinové pracovní době, stejně jako vysoké odstupné pro propuštěné zaměstnance.

Macron je sice lepší volbou pro Francii i zbytek Evropy, Česku to ale příliš neosladí ani on | zdroj: Profimedia

Chystá se také zjednodušit francouzský zákoník práce, který je už obsáhlejší než Bible, snížit korporátní i milionářskou daň, osekat nákladný státní aparát a redukovat veřejné výdaje.

Leccos z toho prosazoval, ale až na výjimky neprosadil, jako ministr hospodářství ve vládě socialistického prezidenta Françoise Hollandea. Z vlády a od socialistů loni odešel, aby si uvolnil ruce pro prezidentskou kampaň.

Na první pohled Macron vypadá jako ryzí liberál. Nahlíženo z Česka je však patrné, že jeho ekonomický liberalismus končí na francouzské hranici.

Naznačil to jako ministr. Z té doby pochází zákon o podpoře růstu, ekonomických aktivit a rovných příležitostí, na jehož základě mohou Francouzi po majitelích cizích speditérských firem požadovat, aby platili řidičům přijíždějícím do Francie tamní minimální mzdu.

Prosadil ho právě Macron.

Ještě víc Evropy

Macron se řadí do společnosti politiků, kteří hlásají stále těsnější Evropskou unii, jinými slovy – víc Bruselu, chcete-li, víc Evropy. Prohlašuje, že jeho cílem je posílit francouzsko-německý tandem.

Pokud si tyto dvě teze dáte dohromady, dostanete tajenku: Sbližování států pod francouzsko-německým velením.

S německým vicekancléřem a sociálním demokratem Sigmarem Gabrielem před dvěma lety sestavil Macron koncept, jak posílit eurozónu. "Aby Evropská unie přežila, musí se alespoň její jádro – státy eurozóny – posunout v integraci," píše se v jejich společném textu.

Macron a Gabriel navrhli pro země eurozóny společný rozpočet, společné ministerstvo financí fungující nezávisle na národních parlamentech i společné dluhopisy.

Kancléřka Angela Merkelová není sdílení dluhů nakloněna. Němci však v zářijových volbách mohou po dvanácti letech zkusit konečně něco jiného a do kancléřství vyslat sociálního demokrata Martina Schulze. Tento nadšený Evropan, bývalý předseda Evropského parlamentu, má pro Macronovy vize větší pochopení.

Eurozóna na prvním místě

Čechům by Macronovy plány zdánlivě nemusely vadit, vždyť stojí mimo eurozónu. Jenže v klubu, v němž se platí eurem, se po odchodu Británie bude soustředit více než 80 procent hospodářského výkonu Evropské unie. Pokud by eurozóna měla společný rozpočet, točily by se v něm (a také utrácely) téměř všechny unijní peníze.

Na státy, které si ponechaly vlastní měnu, by zbyly jen drobty. Tyto země by se ocitly na periferii. Staly by se "přidruženými státy". Vše podstatné by se řešilo v eurozóně.

Nadšeni bychom neměli být ani z Macronových návrhů na unijní harmonizaci korporátních daní (daní z příjmů právních osob – firem). Zatím jsou v unii harmonizovány jen spotřební daně a daň z přidané hodnoty.

Proč se tím znepokojovat? Položte si otázku, jaký daňový systém povede k nižším daním a který donutí vlády šetřit a bude je brzdit v zadlužování. A) Harmonizovaný, v němž je výrazně omezena daňová konkurence mezi státy. B) Konkurenční, kde si státy samy určují daně.

Správná odpověď je nasnadě: B.

Pravda, ani národní vlády zpravidla nemají chuť snižovat daně, anebo je držet nízko a šetřit. Vždy se ale najdou výjimky, které mohou fungovat jako konkurenční stimul a tlačit na snížení daní v jiných zemích.

Závěr je tedy jasný: Macronovy vize mohou být prospěšné pro Francii, ne však pro Česko a další malé země bez eura, které mohou být v Evropské unii snadno přehlasovány.