Když nestačí dovolená

Každý známe únavu. Z té se vyspíme. Vyhoření ale spánek nevyřeší. Není to o tom, že si potřebujete „orazit“. Je to hlubší, jako by vám někdo přestřihl dráty mezi motivací, smyslem a výkonem. A přestože pořád pracujete, zvládáte, dodáváte- necítíte nic. Ani radost, ani zájem, ani chuť.

Vyhoření není lenost ani slabost. Je to daň za dlouhodobé napětí, za potlačované potřeby, za fungování na výkon bez zastavení. A někdy je to dokonce daň za to, že nám na věcech až příliš záleželo.

Vysoké nasazení, nízký zisk

Syndrom vyhoření často přichází právě u těch, kteří byli dřív extrémně zapálení, chodili do práce s nadšením a chtěli něco dokázat. Pomáhající profese- zdravotníci, záchranáři, učitelé, sociální pracovníci, ale také manažeři a freelanceři, lidé s vnitřní disciplínou, nadšení idealisté. Ti, kteří mají rádi smysl, věci dotahují a dávají víc, než se po nich chce. 

Problém nastává ve chvíli, kdy se systém (ať už pracovní, rodinný nebo společenský) stane černou dírou: vše bere, nic nevrací. Nedostatek uznání, nejasné cíle, nízká autonomie, toxické vztahy, přetížení. Dlouhodobý stres bez ventilace. A člověk najednou nemá kde brát. Najednou se sotva přinutíte vstát z postele, fungujete na autopilota. Burn-out se typicky objevuje u lidí, kteří byli kdysi velmi angažovaní- a právě proto si často dlouho nechtějí přiznat, že něco není v pořádku.

Symptomy: Když si sami sobě přestáváme rozumět

Poznat vyhoření včas může být klíčové. Mezi nejčastější příznaky patří:

• chronická únava a demotivace, která přetrvává i po odpočinku
• cynismus, podrážděnost, uzavřenost
• pocit odpojení od sebe i okolí
• ztráta chuti do práce i do vztahů
• fyzické projevy (nespavost, bolesti hlavy, zažívací potíže, bušení srdce)
• snížená výkonnost, ale zároveň neustálý vnitřní tlak na „musím“

Vyhoření může vypadat jako deprese. Někdy k ní vede. Ale rozdíl bývá v kontextu: deprese je často „odnikud“, burn-out má jasné kořeny- konkrétní situace, vztahy, prostředí.

zdroj: Profimedia

Jak k tomu dojde?

Představte si, že běžíte maraton- jenže nevíte, jak je dlouhý, nemáte trasu, ani vodu. Pořád vám někdo říká, že byste měli běžet rychleji. A vy se snažíte. Ne proto, že byste museli. Ale protože si myslíte, že byste měli.

Vyhoření nevzniká jen množstvím práce, ale tím, co se děje mezi- v neviditelném prostoru mezi námahou a smyslem, mezi dáváním a přijímáním. Nejvíc ohrožení nejsou ti, co „nic nestíhají“, ale ti, co neodpočívají. Kteří se naučili být výkonní, ale nenaučili se zastavit.

Z biologického hlediska je vyhoření důsledkem chronického stresu. Stres sám o sobě škodlivý není, jde o přirozenou reakci těla na  ohrožení. Jenže pokud trvá trvá týdny, měsíce nebo roky, tělo přepíná do režimu permanentní pohotovosti a to se bez následků neobejde.

V první fázi přichází únava, nespavost, bolesti hlavy nebo zad, trávicí potíže. Brzy se přidává psychika- podrážděnost, smutek, cynismus, výbuchy hněvu, pocit prázdnoty. A pokud s tím nic neuděláme, může to vyústit až v apatii, ztrátu zájmu o mezilidské vztahy, závislosti nebo těžké depresivní stavy. Stres si někdy vytváříme sami- špatnými návyky, negativním myšlením, nerealistickými cíli.

Duševní hygiena není slabost

Proč si pořád myslíme, že musíme být „v pohodě“? Že mít problém je chyba, že únava je selhání, že jít na terapii je ostuda? Emoční odolnost není schopnost všechno vydržet. Je to schopnost včas poznat, že už to nejde- a udělat něco dřív, než to tělo udělá za nás.

Burn-out se často zaměňuje za běžnou únavu, lenost nebo dokonce slabost, ale to není fér- ti kteří vyhoří jsou právě ti nejvíce zodpovědní, loajální a pracovití. Jenže dlouhodobě jedou na doraz a nedovolí si vypnout.

Vyhoření je volání systému: „Zastav se. Zamysli se. Přesměruj se.“ A právě tam začíná možnost změny.

Jak z toho ven?

Prvním krokem je si připustit problém. Nepotlačovat příznaky, nezatínat zuby a “jet dál”. Vyhoření se samo nespraví, potřebuje čas, pozornost a často i pomoc zvenčí.

• Zpomalit. A opravdu. Nejen „dát si víkend volno“, ale ne pasivně, nýbrž aktivně- sportem, přírodou, kreativní čiností- samozřejmě bez tlaku na výkon, bez “musím”.
• Mluvit. Sdílet. Přiznat si, že je toho moc. Promluvit si s někým, komu věříte. Terapeut, přítel, kolega. Slova jsou první krok k návratu. Vytvořit si opěrné body, mít s kým sdílet, smát se.
• Změnit rytmus. Znovu si připomenout, co mi dává energii. Ne co se ode mě čeká, ale co já potřebuju. Co mě baví a dává mi energii. Někdy stačí vrátit se k drobnostem, které jsme cestou ztratili. Dobrý rozhovor. Dobrý oběd. Dobrý pocit.
• Psychoterapie. Pomáhá pojmenovat vnitřní konflikty, změnit vzorce chování a najít nový smysl.

Nejsme stroje, nikdy jsme nebyli

Moderní svět nás učí, že musíme být rychlí, flexibilní, neustále připojení. Ale naše biologie má jiné tempo. A naše duše ještě pomalejší a tak volá, že něco v našem životě nefunguje dobře. Vyhoření není osobní selhání. Je to systémová reakce na svět, který zapomněl, že lidé nejsou stroje.

Možná nejdůležitější otázka tedy nezní „jak znovu zvládat víc“, ale: Jak žít tak, abych znovu cítil, že to celé má smysl?