Je pravda, že vlna masových protestů částečně reaguje na konkrétní politické kroky venezuelské vlády a jejích spojenců. Koncem března Madurovi nakloněný Nejvyšší soud na krátkou dobu fakticky rozpustil parlament, a přestože toto rozhodnutí vzápětí odvolal, venezuelský prezident se dočkal dalšího rozšíření svých pravomocí na úkor opozicí ovládaného Národního shromáždění.

Následoval patnáctiletý zákaz kandidovat do veřejných úřadů pro Henriqueho Caprilese, jednoho z vůdců venezuelské opozice, o němž se předpokládalo, že by se v příštím roce mohl znovu postavit Madurovi ve volbách.

Ještě větší roli než pokračující omezování politických práv ve výbuchu nespokojenosti však hraje stále zoufalejší životní situace většiny obyvatel. Především je to krize spojená s nedostatkem potravin.

Prezidentova dieta

Venezuelský režim nedokázal už několik let širokou škálu základního zboží a lidé si navykli na několikahodinové fronty v obchodech, často okupovaných armádou. Ale potravinová krize - nazývaná Venezuelany posměšně "Madurova dieta" - představuje v zemi s nejvyššími zásobami ropy na světě a po desetiletí vysokým životním standardem něco nevídaného.

Pro představu: pravidelný průzkum třech venezuelských univerzit ukázal, že každý třetí obyvatel země vynechává jedno nebo více jídel denně, aby mohl nakrmit své děti. To je třikrát více než v roce 2015. Podle stejného průzkumu za poslední rok 72,7 procenta obyvatel Venezuely ztratilo na váze, a to v průměru 8,7 kilogramů.

Množí se zprávy o rodinách, dávajících své děti k adopci kvůli neschopnosti je živit, a rapidně roste počet chirurgických sterilizací kvůli nedostatku antikoncepčních prostředků a nemožnosti potratu.

Srovnatelná krize se týká druhé doslova životně důležité oblasti: zdravotní péče. Podle místní Federace farmaceutů v zemi chybí 85 procent nejzákladnějších léků včetně antibiotik, rozsáhlé oblasti jsou zasažené epidemií malárie.

Kromě léků chybí lékařské vybavení jako jehly a desinfekční prostředky. Lékaři ze sousedního brazilského státu Roraima bijí na poplach, že k nim přes hranice proudí tisíce uprchlíků, mnohdy v kritickém zdravotním stavu. Koncem letošního března musel prezident požádat o pomoc s nedostatkem léků přímo Organizaci spojených národů, do této chvíle ale není jasné, s jakým praktickým výsledkem.

Štědrý dar americkému prezidentovi

Těžko ve Venezuele jiného viníka těchto obtíží než je všemocná vláda v čele s prezidentem Madurem, ignorujícím parlament a vládnoucím prostřednictvím dekretů. Nic neilustruje nekompetentnost jeho administrativy tak jako stav místního ropného průmyslu, tvořícího páteř venezuelské ekonomiky.

Jeho produkce dlouhodobě klesá kvůli chybějícím investicím a v poslední době není stát schopen platit ani základní údržbu. Sektor se navíc potýká s exodem techniků a dalších odborných zaměstnanců. Momentálně je tak tradiční ropná velmoc nucená ropu dovážet ze zahraničí.

Madurova vláda si přitom přes naprostý nedostatek finančních prostředků na nejzákladnější potřeby svých obyvatel mohla dovolit věnovat půl milionu dolarů prostřednictvím státní ropné firmy Citgo Petroleum na prezidentskou inauguraci prezidenta Donalda Trumpa.

Není divu, že primárním požadavkem demonstrantů je okamžité vypsání předčasných voleb a co nejrychlejší konání několik měsíců odkládaných komunálních voleb. Podobně minulý rok úspěšně zablokovala referendum za Madurovo odvolání, umožňované teoreticky venezuelskou ústavou.

Rabování a smrt

Protestující, jichž bylo podle odhadů při největších demonstracích až šest milionů, tvrdí, že ulice neopustí do té doby, než vláda ustoupí jejich požadavkům. V neděli prošlo několik tisíc bíle oděných demonstrantů s kříži v rukou a pod vedením římskokatolickcýh biskupů v procesí na uctění dosavadních obětí poprvé bez odporu do tradiční Madurovy bašty v západní části Caracasu.

Nespokojenost v jiných částech Caracasu se ale nadále projevovala podstatně násilnějším způsobem - rabováním obchodů. Nejčastěji šlo o obchody s jídlem, které hlídá armáda, nebo se spoléhají na vlastní drastická bezpečnostní opatření. Osm z jednadvaceti obětí z posledních týdnů zemřelo právě během rabování pekárny; podle některých zpráv při pokusu překonat elektrický plot, jiné zdroje uvádějí, že na ně spadlo vedení vysokého napětí.

Nic nenasvědčuje ochotě venezuelské vlády vyjít vstříc požadavkům demonstrujících nebo se dohodnout na kompromisu. Pokusy o vyjednávání mezi opozicí a režimem pod dohledem katolické církve ztroskotaly a jakési vzájemné spolužití s opozicí kontrolovaným parlamentem a prezidentem Madurem vedlo pouze k postupnému vykastrování parlamentních pravomocí.

Vláda nereaguje na volání ze zahraničí a do této chvíle nebyla ochotna ustoupit ani v tom nejzákladnějším požadavku: na propuštění politických vězňů. To je krok, který v minulosti učinily i diktatury s tak dlouhou tradicí, jako má Bělorusko.

Naklonit si armádu

Madurovou strategií je místo toho konfrontace. Na chronický nedostatek zboží už před delší dobou reagoval okupací významných obchodů s potravinami a léky a zatčením jejich majitelů. Pokračuje obsazování domácích i zahraničních podniků, naposledy tento týden automobilové továrny General Motors ve městě Valencia.

Do ulic byla minulý týden vedle policie nasazena armáda, údajně na "obranu veřejné morálky" a "proti vlastizrádcům". Ve stejnou dobu prezident Maduro oznámil úmysl zvýšit na půl milionu počet milicionářů, dlouhodobě sloužících jako úderná složka režimu nasazovaná proti politickým odpůrcům, lidskoprávním aktivistům a kritickým novinářům.

I když navýšení počtu příslušníků "Národní bolívarské milice" a jejich ohlášené hromadné vyzbrojení může sloužit nejen k zastrašení opozice. Opět se vynořují spekulace o možné roli armády, v níž podle opozičních zákonodárců odehrávají spory o dalším postupu.

"V ozbrojených složkách se divoce diskutuje. A někteří si uvědomují, že nastal čas, kdy už není možné posílat na nás vojáky, jako kdybychom byli nepřátelská armáda," domnívá se předseda parlamentu Julio Borges.

Armáda skutečně bývala v dřívějších dobách vůči "bolívarskému" režimu nepřátelsky naladěná, po neúspěšném pokusu o převrat však došlo k rozsáhlým čistkám. Armádní složky si po svém nástupu do funkce v roce 2013 naklonil také přímo sám prezident Maduro, když je vybavil rozsáhlými novými pravomocemi, umožnil jejich zapojení do těžby ropy a surovin a svěřil jim kontrolu nad rozdělováním potravin a dalšího zboží, čímž se fakticky postaral o to, že vojáků se krize nedotkla.

Pozorovatelé mají z tohoto důvodu pochybnosti o ochotě významnější části vojenských složek proti Madurovi vystoupit. Na druhou stranu, dobře ozbrojené milice, pro něž režim v posledních letech zakoupil i profesionální vojenské vybavení jako střel y země-vzduch a protitankové miny, mohou představovat dobrou záruku, že se armáda nevymkne z ruky.