V roce 1990 stálo Česko na prahu nové éry. Symbolem nového začátku byla rozsáhlá privatizace státního majetku, mimo jiné i mladoboleslavské škodovky. Automobilce tehdy reálně hrozil bankrot, když už neměla peníze ani na nákup karosářských plechů. Tehdejší vláda stála před těžkým rozhodnutím. O nevyhnutelnosti privatizace nebylo pochyb, jenže otázkou bylo, jestli ji prodat německému Volkswagenu, nebo francouzskému Renaultu.

Francouzský zájem byl přitom enormní. O tom vypovídá i kuriózní písemný příslib generálního ředitele, že pokud získají škodovku Francouzi, naučí se do dvou let česky. Lingvistické trýzně byl nakonec ušetřen. Český automobilový klenot koupil Němci.

I vývoz do Číny směřuje přes Německo

Není náhoda, že nejúspěšnější privatizace je spojena zrovna s Německem. Náš západní soused je pro nás víc než jen ekonomický spojenec. Naše hospodářství je s německým trhem natolik provázané, že ho můžeme bez přehánění považovat za součást německého.

Právě zmiňovaná Škodovka hraje v této provázanosti hlavní roli. Naší hlavní devízou, o kterou mají v Německu největší zájem, jsou auta a automobilové příslušenství. Další vývozy se týkají výpočetní techniky a nábytku.

Do Německa míří až třetina českého exportu. Loni dosáhl vývoz tuzemských firem k západnímu sousedovi 1,26 bilionu korun. Od ekonomické krize v roce 2008 naše závislost na Německu navíc neustále roste. V minulém roce se export navýšil o dalších 8 procent a za posledních pět let o víc než polovinu.

Rostoucí export do Německa ale automaticky neznamená, že naše zboží končí v německých domácnostech. Většina vývozu totiž pokračuje dál do světa. Jen do Číny doputovaly výrobky z Česka za více než 52 miliard korun. Přitom přímý export z Česka do asijské velmoci byl o sedm miliard menší.

I když bychom mohli mít na základě všudypřítomné značky "Made in China" pocit, že většina dováženého zboží na pulty českých obchodů pochází z Číny, je to opět Německo, kdo kraluje také českému dovozu. Od roku 2010 se import navýšil o 60 procent, loni dosahoval sumy 830 miliard korun. Zhruba čtyři tisíce německých investorů stojí za více než pětinou zahraničních investic do Česka.

Zlaté české ručičky v německé montovně

Prohlubování vzájemné ekonomické provázanosti působí na první pohled pozitivně. Vždyť Německo je motorem evropské ekonomiky. Jenže Česko je vůči svému sousedovi v podřízené roli. Německý zájem o nás nesouvisí ani tak s geografickou blízkostí nebo společnou minulostí, jako s naší rolí jako levné montovny.

Většina produkce, která od nás míří do Německa, je nedokončená. Česko totiž nemá na prodej primární suroviny a proto může nabízet pouze výrobky. Jenže k vlastní škodě nejde o koncové produkty, ale o zboží s takzvanou střední přidanou hodnotou.

Hotový produkt, který se na trzích prodává za konečnou cenu, neprodáváme my, ale právě Němci. Jejich oblíbeným odbytištěm jsou největší světové trhy. Kromě Číny směřuje německý vývoz i do Spojených států, na jejichž trh mají v následujících letech expandovat i "české" škodovky.

Nejnižší podíl domácí přidané hodnoty mají přitom v Česku tahouni naší ekonomiky - automobilový průmysl a IT elektronika. Česko doplácí i na slabé zastoupení služeb ve vývozu kvůli nedostatečnému množství kvalifikovaných pracovníků. Z toho důvodu musíme technologicky vyspělé služby, které jsou potřeba právě v automobilovém průmyslu, k nám dovážet. Z absence kvalifikovaných pracovníků využívá právě sousední Německo.

Nic přitom nenasvědčuje tomu, že se role Česka jako levné proněmecké montovny v nejbližší době změní. Přitom sousednímu Polsku se tento obrat v posledních letech daří. Poláci se přeorientovali na výrobu finálních produktů z domácích zdrojů a těší se z větší ekonomické nezávislosti.

Pokud se systém nekvalifikované práce v brzké době nezmění, reálně Česku hrozí, že jeho role podřadného výrobce levných nedodělků bude pokračovat. A úměrně s tím poroste i závislost na německé vyspělé ekonomice.

Pokud bude tato tendence pokračovat, bude mít Německo čím dál větší vliv na naše hospodářství a v důsledku toho i politiku. Česko si tak možná bude v budoucnu hýčkat vlastní měnu jenom jako vzpomínku na dobu ekonomické svobody. I když sama hodnota koruny se bude odvíjet od situace na německých trzích.