Kuchařka ví, jak urychlit kynutí těsta. Třeba tak, že předehřeje troubu, pak ji vypne a těsto do ní vloží. Anebo mísu s těstem dá do dřezu naplněného horkou vodou.

Průměrný politik zase ví, jak urychlit kynutí eráru. Zaměstnancům státu zvýší platy a vytvoří ve státní správě nová místa.

Právě to dělali sociální demokraté a babišovci v uplynulých čtyřech letech. A právě proto má Česko na příští rok rozpočet s padesátimiliardovým schodkem (zde, bez posledních změn), byť ekonomika roste jako z vody – víc než tříprocentním tempem.

Ukradené peníze

Ivan Pilný, minulý ministr financí (po Andreji Babišovi a před Alenou Schillerovou), který byl pod návrhem rozpočtu podepsán, napsal před sedmi lety do týdeníku Euro (7/2010), že rozpočet není kdovíjaká věda, že postačí zdravý rozum, abyste ho sestavili.

K tomu formuloval několik jednoduchých zásad: "Nemůžeme sníst víc, než kolik vybereme. Nemůžeme rozdávat z peněz ukradeným našim dětem... Solidaritu a sociální síť jistě ano, ale jen těm, kteří ji skutečně potřebují. Je třeba zastavit levicové populisty, stejně jako impotentní pravičáky, jinak ekonomie-neekonomie půjdeme 'zu grunt'," varoval.

Moudrá slova, která by se dala tesat do kamene. Jenže to, co realista míní, politika mění.

Nahlíženo Pilného kritérii, sám jejich autor letos nepředložil kdovíjak povedený rozpočet. Porušil obě zmíněné zásady, a tak "sníme (v tomto případě spíš sežereme) víc, než kolik vybereme“ a „budeme rozdávat z peněz ukradeným dětem".

Přesto Pilný schodkový rozpočet na rok 2018 označil za "rozumný". Jak si to vysvětlit? Tak, že se stal se tradičním levicovým politikem, anebo splnil příkaz nadřízeného (Babiše).

Jenže neházejme tenhle "budžet" na Pilného. Jeho základní parametry včetně deficitu vznikaly ještě za Babišova angažmá na financích. Babiš je nastavil tak, aby s nimi mohl vyhrát volby. Pilný jen naskočil do rozjetého vlaku poté, co Sobotka Babiše z vlády vytlačil.

Přesto premiér v úterý během projednávání rozpočtu ve sněmovně informoval: "To není rozpočet mé vlády." (Myslel pochopitelně vládu současnou.)

Připomíná to památný blábol, který Babiš pronesl ještě jako ministr financí: „Není to moje (Čapí hnízdo). Je to nějaký firmy, která patří do holdingu.“

Snadná půjčka

Babiš spoléhá na krátkou paměť voličů. Takže připomeňme, že se za návrh státního rozpočtu s padesátimiliardovým deficitem v květnu po trumpovsku pochválil. "Je skvělej,“ pravil, když ho na ministerstvu představoval.

Co je však skvělého na rozpočtu, který chce zadlužené Čechy zadlužit dalšími padesáti miliardami?

Vládní partaje si během volebního roku kupovaly hlasy státních zaměstnanců. Naslibovaly jim vyšší platy a do eráru přijaly tisíce nových zaměstnanců.  A nedělaly to jen letos.

Sečteno: Za dobu vlády babišovců, sociálních demokratů a lidovců se výdaje na sociální dávky zvýšily o 68,2 miliardy a výdaje na platy státních zaměstnanců stouply o 52 miliard korun.

Jistě, můžete si říct, že je báječné, když stát dává. České platy nepatří v Evropě k nejvyšším. Problém je však v tom, že platy státních úředníků překonávají mzdy v soukromé sféře, která by na zaměstnance státu měla vydělat. Takový vývoj by byl udržitelný pouze tehdy, pokud by stát počet svých zaměstnanců snižoval. To však nedělá.

Z rozpočtu je přitom patrné, že stát není schopen erár utáhnout. Takže si půjčí a vy nebo vaše děti jeho dluhy splatíte z daní.

Až si Amerika kýchne

Pro politiky ve vrcholných funkcích je rozhodnutí zadlužit stát (vydat státní dluhopisy) snadné. Tím spíš, že jejich platy jsou navázány na platy státních zaměstnanců – policistů, učitelů, soudců, prokurátorů úředníků, vojáků... Vypočítají se jako jejich násobky. Když poslanci kývnou na zvýšení (průměrných) platů ve státní sféře o tři tisíce, zvednou si vlastní příjem o sedm tisíc.

Platy a dávky patří mezi povinné (mandatorní) výdaje státu. Jsou dány zákonem, a tak zavazují rovněž budoucí vlády. Až se růst vyčerpá (jednou tahle chvíle nastane) a bude hůř, povinné výdaje stáhnou deficit do ještě větších hlubin a státní dluh rázem vyskočí.

Tříprocentní růst v příštím roce by měl vládě zajistit příjmy vyšší o zhruba 50 miliard než letos. Pokud by si ale Amerika kýchla a Evropa dostala rýmu, bylo by vše jinak. Růst by mohl spadnout na nulu. V takovém případě by se deficit prohloubil na stovku miliard. A to je na pováženou.

Po nás třeba potopa

Není dluh jako dluh. Můžete si vzít hypotéku na bydlení, anebo třeba půjčku na vánoční dárky či dovolenou. První rozhodnutí může být dobré (investujete do své budoucnosti), druhé je každopádně špatné (budoucnost projídáte).

Obdobně to je s vládními dluhy. Za rozumný dluh lze považovat investice. Například do dálnice nebo moderních datových sítí. U nich se dá očekávat, že nevyjdou nazmar, že posílí konkurenční schopnost země v dalších letech nebo desetiletích. Takové výdaje však minulá vláda trestuhodně zanedbávala. Investice na rok 2018 jsou nižší než investice plánované na letošek.

Pokud by za sebou koaliční kabinet zanechal památník, mohl by na něm stát jednoduchý, jeho přístup shrnující, epitaf: Za nás dobře, po nás třeba potopa.