Celou věc samozřejmě jednou fundovaně zhodnotí historici, ale představme si na okamžik, že se prezidentkou USA stala Hillary Clintonová. Co by následovalo? Její voliči by zřejmě upadli do letargie. Proč se také vzrušovat, když se jejich kandidátka prosadila a všechno je tak, jak má být?

Voliči Donalda Trumpa by se naopak mobilizovali a radikalizovali. V Bílém domě by z jejich pohledu najednou seděla nenáviděná politička, což by pro ně byl jasný důkaz, že celý systém je proti nim a že se spikly elity.

Zrádkyně, uzurpátorka a kriminálnice

Fox News a profláknutý Breitbart by neřešily nic jiného, než aféru s e-maily čerstvé prezidentky. Éterem by lítala slova jako "zrádkyně", "uzurpátorka" a "kriminálnice" a bláboly o tom, jak nám "ukradli naši zem". Ruské tajné služby by odpor vůči Clintonové pilně živily tajnými informacemi a falešnými zprávami, aniž by si nad tím někdo nějak extra lámal hlavu.

Clintonová by byla ochromená. Stál by proti ní celý Kongres ovládaný republikány, kteří by byli vzácně zajedno – dokonce i ti, kteří v předvolebním boji vystupovali proti Trumpovi.

Uvnitř Demokratické strany by se naopak prohlubovaly příkopy. Levé křídlo kolem Bernieho Sanderse a Elizabeth Warrenové by si prezidentku bralo na paškál čím dál tím častěji a postupně by se ukázalo, že tito lidé toho vlastně mají s Trumpovými stoupenci společného mnohem více, než by si přáli: cítí se být podvedeni liberální demokracií a chtějí svrhnout nynější systém, soudí německý deník Die Welt.

A což teprve taková kampaň #MeToo? Aféra s Harveym Weinsteinem by se velmi rychle obrátila proti Bílému domu, protože mocný hollywoodský producent byl známý podporovatel Clintonové. A co víc: Prezidentka by musela hodně vysvětlovat, proč už dávno nevykopala svého chlípného manžela a exprezidenta Billa Clintona, který ji nejen podváděl, ale má na hrbu i aféru s jistou Juanitou Broaddrickovou, která tvrdí, že ji znásilnil, když v sedmdesátých letech kandidoval na guvernéra Arkansasu a ona byla členkou jeho volebního týmu. Podle uniklých mailů prý dokonce tým Clintonové na tuto ženu sháněl kompromitující materiály. Trumpovy vulgarity vůči ženám by se rázem staly neškodným a možná i úsměvným folklórem – anebo by se na ně zapomnělo úplně.

Alabamu by nadále v Kongresu zastupoval rasistický senátor Jeff Sessions, který neblaze proslul výrokem, že na mládencích z Ku-klux-klanu mu vadí pouze to, že hulí trávu.

A v neposlední řadě by svět možná přišel o zábavnou četbu dalšího tlustého dílu memoárů, v němž zhrzená Clintonová vyjmenovala, kdo všechno zavinil její volební porážku: Od Sanderse, přes Obamu, Putina a FBI až po WikiLeaks. Jen u sebe nějak žádnou vinu nenašla.

Zvolení Trumpa jako politický experiment

Jak to všechno nakonec dopadlo, už dobře víme. Donald Trump vyhrál a občanská společnost byla najednou v šoku. Ten nevyprchal ani po bezmála roce jeho prezidentování.

Stále více se dostávají na denní světlo podezřelé kontakty s Ruskem v jeho okolí a tato odhalení se nebezpečně krůček po krůčku přibližují prezidentovi samotnému. Fox News a Breitbart vykřikují v jednom kuse něco o falešných zprávách a pokoušejí se stále připomínat přehmaty Clintonové, které ale vlastně už nikoho nezajímají.

Znechucení Trumpem jistě stojí i za vítězstvím demokratů v listopadových volbách starosty New Yorku a guvernérů v New Jersey a ve Virginii. Demokraté dokonce minulý týden navzdory prognózám získali křeslo senátora v silně konzervativní jižanské Alabamě a příští rok na podzim by se mohli dočkat i většiny ve Sněmovně reprezentantů. I ve stočlenném Senátu mají republikáni už jen 51 křesel.

A mimochodem: v listopadových volbách do místního zákonodárného sboru ve Virginii porazila kandidátka demokratické strany Shelly Simondsová svého republikánského soupeře o jediný hlas (v poměru 11 608 ku 11 607). Republikáni tak po 17 letech ztratili většinu v dolní komoře zdejšího generálního shromáždění. Je snad potřeba další důkaz toho, že na každém hlase záleží?

Zvolení Donalda Trumpa lze s trochou nadsázky považovat za zajímavý politický experiment. Co se stane v demokratické zemi, v níž bělochům hrozí ztráta privilegií a kde ženám výrazně narůstá sebevědomí, když je zde s ruskou pomocí zvolen režim, který v podstatě ztělesňuje rasismus a patriarchální pohled na svět?

Zdá se, že odpověď na tuto otázku je jasná. Trump zapůsobil jako cizí těleso, které dalo do pohybu veškeré obranné mechanismy demokratického organismu. Amerika zkrátka ukázala, že je větší a silnější než celý Trump. Jeho nástup k moci probral zemi z letargie a oživil americkou demokracii jako studená sprcha. Už jenom z tohoto pohledu je vlastně dobře, že to loni Hillary nedala.

Co bude dál? Bezpečnostní strategie jasno nepřinesla

Pořád ale ještě není vyhráno. Pořád ještě může být válka – třeba se Severní Koreou. Pořád ještě Trump plní Twitter svými zlostnými výlevy a pořád ještě není jasno, pokud jde o jeho vztahy s Ruskem.

Ještě větší zmatek přináší do celé věci i nová americká bezpečnostní strategie, kterou Trump představil tento týden a která může výrazně změnit vztahy USA s okolním světem. Mezinárodní vztahy totiž definuje jako prostor neustálého soupeření a oslabuje vliv mezinárodních dohod, které určovaly americkou zahraniční politiku za studené války. Spojené státy podle dokumentu musejí na všech frontách hájit svou svrchovanost, a to jak před nepřáteli, tak i před přáteli.

Rozporuplnost nejlépe vyplývá z pasáží věnovaných Rusku. Dokument konstatuje, že Rusko zasahuje do vnitřních záležitostí zemí celého světa a spolu s Čínou ohrožuje americkou moc a zájmy ve světě. O snaze Kremlu zarazit klín mezi USA a jejich spojence ani nemluvě. Při představování strategie se ale Trump tohoto tématu dotkl jen velmi letmo a naopak si pochvaloval podnětný rozhovor s Vladimirem Putinem z předchozího dne.

V protikladu k deklarované strategii stojí i fakt, že se svými ministry neměl kvůli ruské hrozbě ani jednu schůzku. Máme-li věřit zdrojům deníku Washington Post, Trumpovi asistenti si dávají velký pozor, aby šéfovi při denních analýzách náhodou nějaké informace o Rusku nepodstrčili. Nechtějí ho prý naštvat.

Obsahově nepřináší nová americká bezpečnostní strategie žádné překvapení. Zajímavé na ní je především to, že se ji podařilo dát dohromady navzdory interním konfliktům v Trumpově týmu. Dokument také nese jasný rukopis prezidentova aparátu, který se zjevně snažil svého šéfa krotit a formulovat něco na způsob konzistentní americké politiky a jejího hlavního směru. Pořád ale jde spíše o přání. Otázkou totiž zůstává, zda se nevyzpytatelný Trump bude této strategie skutečně držet. A pokud ano, jak dlouho.