Stát může hospodařit tak, že nedělá dluhy. Po zkušenostech z minulých let pro mnohé Čechy je to něco neuvěřitelného.

Vlády zhusta spoléhaly na to, že jejich dluhy smázne inflace. Anebo hospodařily ve stylu "po nás potopa" – ať si s tím příští kabinet nějak poradí.

Loni však vláda vybrala o 61,8 miliardy korun víc, než utratila.  A to si naplánovala sedmdesátimiliardový schodek. Jak to je možné? Tady je vysvětlení:

• Z Bruselu dostala vláda dáreček. Byly v něm dotace z Evropské unie, a to nejen za loňský rok, ale i část dotací za rok 2015. Babiš v rozpočtu kalkuloval s dotacemi ve výši 93 miliard, přišlo 158 miliard, tedy o 65 miliard víc. Poslední šance dočerpat dotace za rozpočtovou sedmiletku unie byla právě loni. Podařilo se.
• Ekonomika rostla, stoupaly platy. Firmy i lidé odevzdali státu na daních a na pojistném víc. Ubylo nezaměstnaných závislých na dávkách od státu.
• Vládní investice proti roku 2015 loni poklesly o 77,5 miliardy.
• Výběr daní se zlepšil, stoupal rychleji než ekonomika, byť tomu leckdo nevěří a část opozice hlásá opak. Tuhle zásluhu nelze nejvyššímu rozpočtáři a správci státní kasy Andrej Babišovi upřít.
• Vládě se zlevnil dluh. Investoři teď kabinetu vlastně platí za to, že mu mohou půjčovat. Dluhopisy kupují za částku přesahující jejich nominální hodnotu. Je to důsledek pokřiveného trhu, za kterým jsou nulové sazby a intervence centrální banky.

Všechny tyto položky byly předvídatelné, tedy plánovatelné. Rozdíl proti plánu je však 132 miliard. Jak se mohli rozpočtáři tak výrazně seknout?

Kdepak, oni se nepřepočítali, jen plnili zadání šéfa, který chtěl překročit plán snižování dluhu a zapůsobit na voliče. Přecenili proto výdaje a podcenili příjmy.

Hodokvasy let minulých

Přebytkový státní rozpočet je každopádně pozoruhodný výsledek. Česko se k němu propracovalo po dlouhých jednadvaceti letech. Naposledy ho vláda vykázala v roce 1995, kdy byl premiérem Václav Klaus a ministrem financí Ivan Kočárník.

Ještě v příštích dvou letech byly rozpočty schvalovány jako vyrovnané, byť končily v mírném schodku. Jako první přišel do sněmovny s deficitním rozpočtem až Ivo Svoboda, ministr financí ve vládě Miloše Zemana. Bylo to v roce 1998.

Poměřováno tím, jak hodovaly další vlády, však byly schodky Zemanových kabinetů nicotné. Premiér Vladimír Špidla a jeho ministr financí Bohuslav Sobotka se rozkročili a zatnuli do bilance státu pořádné sekyry – v roce 2003 přes 109 miliard a tři roky poté 97 miliard.

Zemanova vláda hospodařila v době recese. V ní některé ekonomické školy (zejména keynesiánská) doporučují léčit ekonomiku (uměřenými) státními investicemi, tedy rozpočtovými schodky, které mohou (a nemusí) recesi zkrátit.

Špidlova vláda však řídila zemi v době hospodářské konjunktury. Pro ni žádná učebnice ekonomiky (ani keynesiánská) státní dluh nedoporučuje. Sekat dluhy v době hojnosti je lumpárna – vždyť je vláda dělá z cizích peněz (z peněz daňových poplatníků).

Řád zlámané grešle

Historicky největší schodek nicméně nevytvořil Špidlův kabinet s krupiérem Sobotkou ve zmíněném roce 2003, ale vláda Mirka Topolánka, v níž na finance dohlížel Miroslav Kalousek. Z plánovaných minus 38 miliard byl na konci roku 2009 deficit 178 miliard korun.

Byl to ale rok, kdy naplno udeřila globální krize. Hrubý domácí produkt tehdy spadl do záporných pěti procent, zatímco za Špidly v roce 2003 ekonomika rostla o 3,6 procenta a v roce 2006 dokonce o sedm procent (ve stálých cenách).

Topolánek a Kalousek si s deficitem velké starosti nedělali, do státních financí vyvrtali pořádnou díru. Berme ale do úvahy, že každé procento HDP přihraje do rozpočtu (nebo z něj ubere) kolem 13 miliard. Potom zjistíme, že kdyby v roce 2009 vládl a utrácel tandem Špidla-Sobotka, mohli bychom být v deficitu kolem 240 miliard.

Z toho se dá udělat prostý závěr: Špidla a Sobotka uškodili českým financím nejvíc. Oba dělali obrovské dluhy v časech, kdy by rozumný hospodář vytvářel přebytky na horší časy.

Jak ale bývá v české kotlině zvykem, byli za to povýšeni. První dostal křeslo evropského komisaře, druhý sedí na sesli ve Strakově akademii.

Bohužel, v Česku mohou být vyznamenáni jen nejlepší hospodáři. Co ale kdyby byl zaveden řád pro ty nejhorší? Mohl by se třeba jmenovat Řád zlámané grešle. Držitel by k němu dostal dekret, který by ho doživotně vyloučil ze všech funkcí, kde se rozhoduje o veřejných financích.

Špidla a Sobotka by měli být mezi jeho prvními laureáty.

… a hodokvas volební

Jenže pohlédněme z historie do přítomnosti. Rozpočet na letošní rok počítá s deficitem 60 miliard. To znamená, že Babiš proti loňsku naplánoval propad 120 miliard! To nelze obhájit ani nižšími dotacemi z Bruselu.

Předvídá snad ministr tisíciletou vodu nebo nástup ekonomické krize? Ze zákona o státním rozpočtu nic takového nevyplývá.

Za tímhle schodkem je něco jiného – předvolební strategie, která je shrnuta v názvu české komedie: Zítra to roztočíme, drahoušku…!

Koalice se chystá na volby a bude uplácet voliče. Výstižně to popsal v ČT v reakci na rozpočet pro rok 2017 bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer: "Volební rok je období, kdy se státní kasa vyprazdňuje rychleji než jindy. Je to daň demokracii."

A tak se budou zvyšovat platy v eráru i sociální dávky. (Svezou se s tím poslanci, kteří si zákonem zvedli příjem o celých osm procent.)  Platy přitom porostou všem státním zaměstnancům, ne pouze těm nejvýkonnějším a nejkvalifikovanějším.

Všichni jsou přece voliči. A koalice jim vzkazuje: Vás všechny si koupíme!