Politici si kupují hlasy voličů – za cizí peníze. Za ně zvyšují platy zaměstnancům ve státním sektoru.

Hlasů tak mohou nakoupit hromadu. Český stát zaměstnává na 445 tisíc lidí, z toho 70 tisíc úředníků. Na desetimilionovou zemi to není zanedbatelné číslo. A většina voličů pocházejících z této sféry samosebou volí chlebodárce – strany, které jim zvyšují příjmy.

Připomeňme si však další motivaci ke zvyšování platů ve státním sektoru, která bývá zmiňována málokdy: Tím, že ministři nebo poslanci vylepší platy zaměstnancům státu, vylepší je také sobě.

Platy ústavních představitelů jsou podle zákona odvozeny od průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské (veřejné) sféře – od platů úředníků, policistů, učitelů, vojáků, policistů…

Když stát počítá

Pro letošní rok je základní odměna (platová základna) ústavních představitelů stanovena na 2,45násobek průměrné mzdy, pro příští se podle zákona koeficient zvýší na 2,50 a od roku 2019 vzroste na 2,75. Rozdíl mezi těmi, kteří rozhodují, a těmi, o nichž je rozhodováno, se tedy bude zvyšovat.

Ze zmíněné platové základny se počítají platy politiků tak, že se násobí koeficientem pro jednotlivé funkce. Například pro řadového poslance platí koeficient 1,08, pro místopředsedu výboru sněmovny 1,3.

Zvýšit platy ve státním sektoru je v podstatě jednoduchý úkon. Stačí rozhodnutí vlády, v některých případech parlamentu. Ministerstvo práce a sociálních věcí pak koncem roku vypočte průměrný plat ve státním sektoru a z něj určí platovou základnu politických představitelů.

Malý příklad: Pokud se průměrný plat ve veřejné sféře letos zvýší o dva tisíce, řadovému poslanci vzroste o 5292 koruny.

Letos je platová základna stanovena na 65 733,50 koruny. Po vynásobení příslušným koeficientem se ústavním představitelům ještě přidávají nejrůznější příplatky, z nichž mnohé se ani nedaní. Lze přitom předpokládat, že po letošním zvyšování platů překročí platová základna 70 000 korun.

Počítejme to jinak

Tento systém výpočtu platů politiků není v Evropě neobvyklý. To však neznamená, že je optimální a že by nemohl být jiný – takový, který by politiky motivoval víc pečovat o ekonomiku země.

Co kdyby se platy politiků počítaly z průměrných platů a mezd nejen ve státním, ale i soukromém sektoru? Anebo lépe pouze z průměrných mezd v privátní sféře.

V takovém případě by politici byli motivováni, aby dbali o ty, kteří na ně a na státní zaměstnance vydělávají. Bylo by to férovější, nemyslíte? A vláda i poslanci by se konečně víc starali o soukromý sektor, o podmínky pro podnikání.

Měli by o ně pečovat. Peníze, které tento sektor vydělá, stát spotřebovává. Staví a látá z nich silnice, dotuje železnice, platí z nich státní zaměstnance…

O čem živitel jen sní

A platí je až na výjimky (učitelé) na malé české poměry vcelku slušně. Státní zaměstnanci berou v průměru víc než ti, kteří si vydělávají v soukromém sektoru.

Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. Od roku 2011 do konce roku 2015 se průměrná mzda v soukromém sektoru zvýšila o 3200 korun hrubého, zato ve veřejné sféře o 5800. Zatímco stát loni v průměru platil 29 501 korun, lidé v privátním sektoru dostávali 28 969.

Státní zaměstnanci, zejména státní úředníci přitom mají takové pracovní jistoty a sociální prebendy, o kterých zaměstnanci v soukromé firmě mohou jen snít. (Živnostníci o nich ani nesní.)

Nabízí se otázka: Je snad v pořádku, že lidé ve veřejném sektoru, kde je víc jistot, berou víc, než zaměstnanci v sektoru soukromém (rizikovějším), kteří je nadto živí?

Přifukujeme erár

Český statistický úřad koncem loňského roku vedl v záznamech 5,31 milionu obyvatel schopných práce a 5,04 milionu lidí, kteří práci měli. První z čísel zůstává poměrně stálé, mírně stoupá, druhé mírně kolísá v závislosti na ekonomickém cyklu.

Stát zaměstnává na 445 tisíc lidí, to je téměř devět procent pracující populace. Nynější vláda počet státních zaměstnanců zvyšovala ročně v průměru o 7800. A zvyšovala i jejich platy, takže během volebního období vzrostly roční výdaje na platy zaměstnanců státu ze 130 na 170 miliard korun.

Jenže pozor, tato čísla nezahrnují celou neproduktivní sféru. Další zaměstnanci jsou placeni z veřejných zdrojů (například lékaři a zdravotní sestry z veřejného zdravotního pojištění).

Na to vše musí produktivní sféra vydělat. A pokud nevydělá, vláda si půjčí a své dluhy potom ždímá z poplatníků.

Bylo by líp

Není normální, když si Bohouš z vlády s odborářem Pepíkem plácnou, že si vzájemně přidají, a Frantovi instalatérovi vzkážou: "Musíš přidat, koukej makat, abys nám na to vydělal."

Pokud by politici v nejvyšších funkcích byli placeni podle příjmů těch, kteří na ně vydělávají, bylo by to logičtější. Jejich přístup k eráru a soukromému byznysu by mohl být vyváženější.

Víc by přemýšleli o tom, zda není státní sektor přebujelý, zda byrokracie nedusí podnikání, zda ho neškrtí vysoké daně… Mnozí z nich si takové starosti nedělají.

Podnikatelský stav by za takových pravidel měl větší slovo a mohlo by se mu dařit líp. A líp by mohlo být i zaměstnancům ve službách státu. Také oni jsou koneckonců závislí na tom, jak se daří podnikatelům, byť si to často ani nepřipouštějí.