Otázek kolem tohoto raně středověkého knížete je prostě spousta. Byl ctnostným asketou? Měl ženu a potomky? A jak to bylo s jeho násilným odchodem ze světa?

Není divu. Dobových písemných pramenů, které by o něm něco vypověděly, je pomálu. Nejvýznamnějším, a v podstatě jediným, je takzvaná Widukindova kronika právě z 10. století, ani v ní však informací o tomto panovníkovi není příliš. Další podobné zápisy kronikářů chybějí.

"Kolem knížete Václava však byla vytvořena celá soustava více či méně provázaných svatováclavských legend. Takzvaná První staroslověnská legenda nejspíše vznikla velmi brzy po jeho smrti, latinská legenda Crescente fide pak někdy v poslední třetině 10. století. I další významné texty, legendy Kristiánova, Gumpoldova či Laurentiova, vznikají celkem brzy, byť přece jen s odstupem, hlavně pod vlivem legend starších. Nicméně, a to je potřeba zdůraznit, jsou to texty hagiografické. Specifický žánr, který má vyzdvihnout život a smrt svatého mučedníka, nesnaží se o objektivitu," upozorňuje historik a archeolog Petr Zajíček s tím, že zásadním problémem je, že obecné povědomí o světci vychází buď z legend, nebo mnohem pozdějších textů - například z Kosmovy kroniky.

A ač lze právě rané legendy z hlediska některých reálií kriticky posoudit jako určitý "otisk skutečnosti", stále je třeba brát je s velkou rezervou.

Jak to bylo s avantýrami?

Právě v jednom z těchto vyprávění je nicméně zmíněno to, co přichází na přetřes poměrně často. A to, zda měl Václav ženu, potomky či dokonce levobočky.

"O Václavově údajném levobočkovi píše jen druhá staroslověnská legenda. Ta říká, že Václav byl předáky a svým bratrem donucen k obcování s jakousi ženou, aby zplodil syny – čímž se naznačuje neplodnost jeho manželky. Údajně z toho vzešel syn Zbraslav, ale opět – pohybujeme se jen na poli legend, které nelze brát za měrnou minci," vysvětluje Zajíček.

Zároveň však možná lze "číst mezi řádky" výpověď, že jednou z povinností knížete bylo zachovat rod, a to i za cenu porušení věrnosti ženě. Právě toto se tak jeví jako dobově věrohodné, je však otázkou, nakolik je možné vztáhnout tuto informaci právě k životu knížete Václava.

To, že by měl ve skutečnosti raně středověký kníže mimomanželské avantýry a levobočky, by však nebylo taktéž nic neobvyklého, naopak - byť křesťanské ctnosti byly z hlediska morálky brány jako ideál.

Tajemný vládce polabských Slovanů

Otázka legitimní Václavovy ženy je nicméně tuze zajímavá. Ostatně bylo by prý zvláštní, pokud by ženatý vůbec nebyl. Smysl by přitom dávala i zmínka legendy o neplodnosti této tajemné postavy, neboť Václavovi potomci, po nástupnictví "bratrovraha" Boleslava, v příběhu českých dějin nefigurují. Zajíček upozorňuje na hypotézu historika Petra Charváta, který poukázal na pozoruhodný pramen arabské provenience, jenž zmiňuje, že u polabských Slovanů panoval jakýsi Basklabič. A protože arabština nezná písmeno V, nabízí se úvaha, zda původní jméno nebylo Václavič.

"Takové "české" jméno by bylo podezřelé, navíc v kombinaci s koncovkou -ič. Tu známe dnes jako ruské otčestvo, tehdy ale byla rozšířena v celém slovanském světě, především mezi elitou. Tento Václavič by tak byl syn Václavův – a připomeňme, že Václavova matka Drahomíra pocházela nejspíše od polabských Slovanů."

"Pokud bychom v hypotéze pokračovali, dávalo by smysl, že pokud by Václav syna měl a po jeho smrti se siločáry moci vychýlily směrem k linii jeho bratra, raději by tento potomek uprchl. A jeho cesta by logicky vedla do země jeho babičky, kde by mohl získat nějaké postavení," doplňuje historik. Některé legendy prý hovoří i o "zabíjení jakýchsi dětí", přesto je prý výklad o působení Václavova potomka u pobaltských Slovanů spíše kuriozitou. A příkladem nesnází bádání o tomto období.

Co lze tedy vůbec o životě svatého Přemyslovce zrekonstruovat? Překvapivě málo, a i to nejznámější z Václavova příběhu mohlo vypadat jinak.

"Když jdeme na dřeň, existují pochyby o jeho přesném věku i o přímé pokrevní příbuznosti Václava a Boleslava. Najdeme i hypotézy, že Vratislav nebyl Václavův vlastní, ale adoptivní otec," jmenuje Zajíček některé spekulace.

"Víme, že se prezentoval jako křesťanský vládce. Tušíme z dalšího vývoje, že nastolil cestu k etablování přemyslovské moci, zatím ale jen v jádru starých držav, tedy zhruba v území dnešního Středočeského kraje. Velmi pravděpodobně na Pražském hradě založil kostel svatého Víta, což muselo být součástí uceleného státního programu budování země a vlády po vzoru křesťanských vladařů Franské říše," dodává.

Právě Franská říše byla zřejmě nejvýznamnějším činitelem Václavovy zahraniční politiky, vážou se však k tomu různé konstrukty - například tribut v podobě 120 volů vystavěl historik František Palacký na základě zmínek v Kosmově kronice. Pravděpodobná tributární závislost, proti níž se Boleslav vymezoval, však dle odborníků nemusela být dílem Václavovým, ale mohlo se jednat o starší podobu vztahu. A není vyloučeno, že nejen Boleslav, ale i Václav se proti ní snažil vymezovat.

Proč vůbec zahynul?

Aby to bylo ještě komplikovanější, nejsou historici zajedno ani v případu konce Václavova života. Nejasnost ohledně letopočtu, tedy zda zemřel roku 929 nebo – pravděpodobněji - o šest let později, je dobře známa, není však jediná. Například je otázka, jaká byla skutečná podoba jeho sporu s Boleslavem a zda vůbec nějaký takový spor existoval.

"Extrémní výklad dokonce uvažuje, zda to celé nebylo nedorozumění či omyl. I v drsném raném středověku byla cílená bratrovražda mimořádnou záležitostí. Rozhodně bychom ji nečekali jen jako výsledek osobních sporů. Pokud to byla cílená likvidace vládnoucí větve rodu, pak muselo jít o záležitost promítající různé protichůdné frakce, skupiny předáků a podobně. Tomu by zase odpovídalo - v legendách zmiňované - vraždění Václavových věrných po jeho smrti. Tedy že by se jednalo o malou, rychlou, krvavou válku," shrnuje Zajíček další verze historiků.

V nich někdy není hlavním iniciátorem vraždy ani sám Boleslav, který nakonec skončil jako mimořádně úspěšný kníže na pražském stolci.

Václav v běhu staletí

A právě pochybnosti o podstatě Václavovy smrti souvisejí i se vznikem jeho kultu křesťanského mučedníka - první staroslověnská legenda se totiž datuje ještě do období Boleslavovy vlády.

"Vznik latinských legend pak souvisí se založením pražského biskupství v roce 973, to v podstatě vzniká na hrobech Václava a jeho babičky Ludmily. Byli již chápáni jako svatí, ačkoliv přesné datum kanonizace není známé. Biskupství je sice založeno až za života Boleslava II., syna Boleslava I., ovšem "bratrovrah" Boleslav musel nepochybně přípravy pro tak významný akt učinit již za svého života. Narativ svatého mučedníka z krve vládnoucí dynastie, již velmi brzy chápaného jako patrona české země, se tedy takřka od začátku protíná se "státním" programem, který se hlásí ke křesťanským státům, usiluje o biskupství a podobně," upřesňuje Zajíček.

Od upevnění českého státu coby hráče ve středu Evropy je tak svatý Václav symbolem legitimity i reprezentace vládnoucího rodu a jakýsi "nadpozemský věčný vládce".

Úcta ke světci se pak táhla celými dějinami a vedle Přemyslovců k němu odkazují i další dynastie. Zatímco například Karel IV., vlastním jménem též Václav, je v tomto ohledu velice známý, úctu ke svatému Václavovi měli i Habsburkové. "Ostatně, je to v podstatě jediný český svatý, jehož svátek se slaví v celém katolickém světě," upozorňuje Zajíček.

Svatováclavský kult měl výraznou roli i v moderních dějinách, ačkoliv je mu dle historika vlastní jistá dvojkolejnost. Pro obrozence byl nejstarším a významným symbolem českého státu, zdůrazňovali však spíš jeho roli knížete a zemského patrona, než křesťanského mučedníka.

Svatý Václav vede blanické rytíře, ilustrace z Jiráskových Starých pověstí českých | zdroj: Profimedia

"Obrozenecký národní narativ stavěl spíše na protikatolických pozicích. Na druhou stranu české konzervativní kruhy, které nebyly nutně protivlastenecké, ale zároveň zdůrazňovaly věrnost císaři a rakouskému soustátí, se mohly Václavem také zaštiťovat. Paradoxně je tak svatý Václav jakousi spojnicí jinak protichůdných názorových směrů na realitu českého národa 19. století," přiblížil historik.

Na první pohled svatý Václav nezapadal ani do ideologie zbrusu nového československého státu, která se hlásila spíše k osobnostem, jakými byl Jan Hus a Jan Ámos Komenský, a událostem souvisejícím s Bílou horou. I tehdy však zůstal důležitým symbolem země, což se odrazilo i ve velkých oslavách svatováclavského milénia roku 1929.

Vysloveně temné období pak v souvislosti s kultem kanonizovaného knížete představuje protektorát, kdy nacisté jeho význam upravili k vlastnímu prospěchu. "Z václavovských tradic se vytáhly – a pokřivily – právě ty věci protektorátní ideologii vyhovující. Smířlivý, rozumný vládce, který přijal podřízenost říši a našel společnou řeč s mocným sousedem, protože věděl, že je to jen a jen pro blaho české země… Zkrátka vzniká jistý "kolaborantský" výklad svatého Václava, kdy se Čechům milostivě ponechá jejich patron, oseká se ale o interpretace patriotické, naopak se zdůrazní jeho ctnosti univerzálního vladaře a křesťana," doplňuje historik.

Nejvyšším protektorátním oceněním byla Svatováclavská orlice a se svatým Václavem souvisí i historka týkající se Reinharda Heydricha. Právě nenáviděný protektor si totiž prý v listopadu 1941 nasadil na hlavu svatováclavskou korunu, kterou nechal vyrobit Karel IV. a která je zasvěcena právě patronovi země. Traduje se, že kdo si korunu neoprávněně nasadí, do roka zemře. A na Heydricha byl opravdu spáchán atentát pouhých šest měsíců nato. Odborníci jsou však k tomu, že by si kdy Heydrich korunu nasadil, skeptičtí. Neexistuje prý jediný důkaz, že se tak stalo.

Svatováclavská koruna | zdroj: Profimedia

Svatováclavský kult nakonec ustál těžká protektorátní léta. "Na opravdové svatováclavské tradici poskvrnu nezanechala, a jak zjistíme při pohledu na naši dvacetikorunu, úcta k zemskému patronovi trvá dál. V tom je možná největší síla svatováclavské tradice. Jak přetrvala tisíciletí a v klíčových momentech našich dějin představovala symbol a pozitivní vzpruhu a pokusům o zneužití odolala," uzavírá historik.