Jedním ze šťastlivců, který se doslova nerozpadl, je například Horní Hrad neboli Hauenštejn tyčící se na skalním ostrohu nedaleko Karlových Varů. Středověký strážní hrad vystřídal za staletí řadu majitelů - z těch nejznámějších to byli například Jan Lucemburský, Karel IV. a v 16. století také mocný rod Šliků, díky nimž získal renesanční podobu. Posledními majiteli byli Buquoyové, za jejichž éry hradu přibyly prvky novogotiky. 

Za druhé světové války na hradě pobývali členové Hitlerjugend a po válce památku zabavil stát, který ji využíval jako rekreační středisko a dětský domov. Pak však už jen chátrala a na sklonku 20. století byla rozsáhlou ruinou prorostlou bujnou zelení. Na přelomu tisíciletí se však začala dávat pod rukama soukromého vlastníka a mnoha dobrovolníků postupně dohromady. 

V současnosti si tu už fandové historie projdou jak impozantní rozlehlé nádvoří, tak i komnaty s různými výstavami, trofejní sál, sklepení či rekonstruovanou hradní kapli. Na hradě se také pořádají svatby a různé akce pro širokou veřejnosti - blíží se například setkání řezbářů, šperkařů a dalších umělců na přelomu června a července. Na hradě se dá i přespat a pomyslnou sladkou tečkou je rozhodně královský výhled z hradní věže.

Do Skoků se vrací život

A na Karlovarsku ještě chvíli zůstaneme. Právě tady je totiž další tuze pozoruhodné místo - zaniklá obec Skoky. Zdejší barokní kostel Panny Marie býval jedním z neslavnějších poutních míst v Čechách a přezdívalo se mu "české Lurdy". 

Ročně sem k obrazu Panny Marie Pomocné namalované dle pasovského originálu malířem Johannem W. Richterem přicházely desetitisíce lidí. V obci při kostele, poprvé připomínané v 16. století, žilo ve 30. letech 158 obyvatel, v roce 1945 pak 134 lidí - převážně sedláků. Obec to však byla německá, a citelnou ránu jí tak zasadil poválečný odsun. Pak sice ze Slovenska přijeli někteří osídlenci, lidí však beztak dále ubývalo.

Oblasti totiž nepřála ani situace 50. let. Část zbývajících usedlíků odešla po tlaku ze strany komunistů na to, aby se vzdali svých hospodářství. Tehdy také zrušili klášter v Teplé nad Bečvou a internovali řeholníky, takže zdejší fara s kostelem zůstaly opuštěny. Tečku za existencí obce pak udělala stavba Žlutické přehrady na pitnou vodu. Poté zůstala jen jedna jediná obyvatelka, která zde v roce 1982 tragicky zahynula.

Po převratu sice vznikly některé iniciativy, snažící se o opravu působivé památky, kontinuální projekt však odstartoval až v roce 2006 poté, co byl poškozený kostel prakticky vyrabován. 

Tehdy tu začalo působit občanské sdružení Pod střechou. A spravovat a udržovat kostel sem každoročně jezdí desítky dobrovolníků nejrůznějších profesí. Jednou z nich byla i Ivana Maloušková, která má ke Skokům spoustu zajímavých vzpomínek i postřehů. 

"Skoky jsou dost odříznuté od civilizace, takže už dojít sem býval zážitek, s řadou krásných výhledů do kraje," uvedla pro Tiscali.cz mladá historička ze Slezska, která na zdejší dobrovolnické práce jezdila ještě jako studentka přes celou republiku.

"To místo má zajímavou atmosféru. Když člověk přichází, tak místo ani nevidí, vynoří se před ním skoro až na konci cesty. Kolem něj už jsou pak zbytky vesnice - základy domů, studně, sklepy, jen naproti je velká budova bývalého hostince. Kousek nad hostincem a hřbitovem pak lze vyjít na vyvýšeninu, odkud je krásný pohled na přehradu, vrch Vladař nebo kostelík u Verušic. Zajímavé je to tady i v noci. Široko daleko není žádné osvětlení - a ten pohled na oblohu! Nikdy předtím jsem nic takového neviděla," popisuje.

Pro dobrovolníky bývá dalším zážitkem fakt, že nocují přímo na místě, ve dne pak kromě práce provádějí i turisty. "V kostele se samozřejmě konají i bohoslužby, každoročně i dvě česko-německé poutní mše, kam přijíždějí i bývalí němečtí obyvatelé z okolních obcí," dodává historička. Zatímco první letošní pouť se konala v červnu, druhá bývá tradičně na počátku července. 

Mimochodem slavný obraz, skoro jako zázrakem, řádění vandalů unikl. V současnosti je umístěn právě v klášteře premonstrátů v Teplé. A váže se k němu i jedna perlička. Už v 18. století jej poutníci nazývali "skocký obraz" a později i "Panno Marie ve Skoku," což následně vyústilo i ve slavné "panenko skákavá." 

Záchrana pestrobarevné zahrady

Namále měl nicméně i skvost, který skrývá zámeček v Nebílovech na Plzeňsku.

Propad - nejen architektonicky - pozoruhodného sídla přitom začal už v 19. století. Právě tehdy se totiž po smrti jeho majitele Vojtěcha, hraběte Černína z Chudenic a nejvyššího lovčího Království českého, stali novými vlastníky hrabata z Valdštejna-Vartemberka.

Ti se rozhodli využívat Nebílovy pouze k hospodářským účelům a budovy při zámku se začaly doslova rozpadat. Už na počátku 20. století pak spadla i obě spojovací křídla. Statkem sídlo zůstalo i za první republiky, a ohrožení tak nadále čelil skvost, který skrývá reprezentační sál. 

Právě tady zdobí stěnu rozsáhlá fantaskní výmalba stylově na rozhraní klasicismu a rokoka. Malíř Antonín Tuvora tu působivě zobrazil subtropickou krajinu se zvířaty i památky antické éry. Unikátní stěny přečkaly celá desetiletí, ovšem nikoliv bez úhony. Snaha o jejich záchranu sice začala už koncem 60. let, kdy odstartovala i celková rekonstrukce zámku, nakonec se ale zařizování a realizace drahého restaurování táhly přes 40 let.

V současnosti je na zámku prohlídková trasa provázející návštěvníky nejen překrásným sálem, ale i dalšími historickými komnatami. K zámku navíc patří galerie. A jako nášup se pak v okolí nabízí třeba procházka po naučné stezce Nebílovy nebo výlet na zříceninu hradu Vlčtejn. 

Nevídaná stavba 

Impozantní proměnou prošel i unikátní zámek v Červené Řečici. Sídlo, které bylo ještě před pár lety v příšerném stavu, je totiž ojedinělým renesančním zámkem pevnostního typu. A na mimořádnosti mu dodává i to, že ve své době nebývale moderní opevnění přežilo do dnešních dnů. 

Iniciátora renesanční přestavby a tehdejšího majitele Šebestiána z Leskovce, vzdělaného a zcestovalého muže, k této úpravě patrně inspirovaly stavby v Itálii a na Maltě. V českých zemích prý totiž v 16. století neměla obdoby.

V 17. století se Červená Řečice stala majetkem pražského arcibiskupství, což trvalo do 50. let století dvacátého, kdy správu převzal národní výbor a započala tak doba temna - historický skvost byl téměř zlikvidován. Barokní sály se proměnily v sýpky na obilí. Zámek sloužil jako lesní závod či okresní archiv a také se tu bydlelo, oddávalo a scházeli se zde svazáci. 

Situace se nezlepšila ani po roce 1989, kdy zámek získal soukromý vlastník s plánem vybudovat zde luxusní sanatorium, na což nikdy nedošlo. Teprve na přelomu tisíciletí se do věci vložil Spolek na záchranu památek červenořečických a později i památkový ústav. Při táhlých jednání zámek postupně čistili a následně s pomocí dotací opravovali, až byl roku 2014 konečně otevřen veřejnosti. 

Proměna z totálně zanedbaného sídla po současný stav byla tak působivá, že ji Národní památkový ústav ocenil zvláštní cenou v rámci  Patrimonium pro futuro.