Poutní místo, které 'dobyli' až komunisté při Akci K

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Hejnice, český Mariazell. Tak bývalo přezdíváno jednomu z našich nejmalebnějších poutních míst v severočeském Frýdlantském výběžku na samém úpatí Jizerských hor. K jeho vzniku se pojí působivá mariánská legenda.

Hejnice jsou poutním místem od konce 14. století

Hejnice jsou poutním místem od konce 14. století,zdroj: Helena Kalendová

Počátky zdejšího místa s nepřehlédnutelnou bazilikou Navštívení Panny Marie jsou spojeny se zázračným uzdravením. Ačkoliv první písemná zmínka o Hejnicích (něm. Haindorf) pochází z roku 1381, samotný zázrak, podmiňující vznik poutního místa, je situován již do století předešlého.

Chudý sítař z nedalekého Lužce měl těžce nemocnou ženu a dítě. Jednoho dne hledal v lese dříví a unaven usnul pod košatou lípou. Zdál se mu zvláštní sen – spatřil lípu ozářenou nebeským světlem s anděly sedícími na jejích větvích. "Jsi na zázračném místě, na kterém se zalíbilo Otci," pravil udivenému muži jeden z Božích poslů. "Jdi domů a vrať se s obrázkem Matky Boží, aby každý, kdo v budoucnu půjde kolem, se mohl zastavit a míst účast na milosti. Tobě se pak za odměnu uzdraví žena i dítě."

Sítař uposlechl, a vydal se na cestu do nedaleké Žitavy, kde chtěl za peníze utržené prodejem svého zboží zakoupit mariánskou sochu. Zklamán však zjistil, že jeho finance zdaleka nedostačují, a už se obával, že odejde s nepořízenou.

Naštěstí si řezbářova žena vzpomněla na starou odloženou madonku, kterou si spokojený sítař nakonec odnesl domů. Uložil ji do dutiny lípy, kde předtím spatřil anděly, a prosil Boha o uzdravení své rodiny. A byl vyslyšen - zdraví se navrátilo ženě i dítěti. Událost nezůstala utajena a za Sličnou Matkou Boží začali přicházet prosebníci ze širokého okolí. Hejnice se staly poutním místem.

Madonka přežila požár a vrátila se

Pro "český Mariazell" nestačila zakrátko kaplička ani dřevěný kostelík, vznikl tedy svatostánek kamenný, jehož pozůstatky jsou dodnes součástí barokního dómu. Bibersteinové, rod erbu jeleního parohu a od 13. století majitelé panství, měli zdejší poutní místo ve velké úctě.

Ne tak už rod protestantských Redernů, kteří Frýdlantsko získali o tři století později. V novém působišti se snažili o změnu náboženských poměrů, a poutní chrám uzavřeli. K otevření kostelní brány nepohnuly Melchiora z Redernu ani prosby pražského arcibiskupa a dalších významných osobností.

Jeho stejně neústupná žena dala dokonce mariánskou sošku i s hejnickým pokladem odvézt na liberecký zámek. Když ten v roce 1615 vyhořel a zázračná madonka zůstala nedotčena, navrátila ji Kateřina z Redernu urychleně na původní místo.

Bílá hora přivedla na Frýdlantsko nového pána Albrechta z Valdštejna, který hejnický chrám znovu zpřístupnil. Pozdně gotický skládací oltář, užívaný slavným vojevůdcem při polních taženích, při nichž si prý Valdštejn nechával posílat vodu z nedaleké Libverdy, věnovala později do Hejnic jeho manželka Isabela. Dnes je umístěn v místech původního zjevení.

Vrchol za vlády rodu Gallasů

Po násilné Valdštejnově smrti ruku 1634 přišel rod Gallasů původem z Tyrol. Pod jejich vládou věhlas hejnického kostela dosáhl vrcholu, a na tradiční mariánské svátky se scházelo až několik tisíc věřících. Hrabě František Ferdinand Gallas rovněž povolal do Hejnic řád bratří františkánů.

Čtyřkřídlá jednopatrová budova kláštera byla dokončena v roce 1696. Ve zbožném díle pokračovala hraběnka Gallasová i po náhlé smrti svého muže o rok později. Postarala se o vznik nového rozlehlého barokního chrámu, který byl vysvěcen roku 1725 v předvečer svátku Navštívení Panny Marie, a pojme okolo tisícovky příchozích. Však dle zdejší františkánské kroniky do Hejnic mezi lety 1699-1725 dorazilo neuvěřitelných 1 381 176 osob.

Josefínská doba už poutníkům tolik nepřála. Většina procesí byla zakázána, hejnický kostel přišel rovněž o své cennosti, které byly odevzdány do Vídně. Ani potřebné oprav se nekonaly, došlo na ně teprve počátkem 20. století. Světlým bodem je pak rok 1936, kdy byl hejnický svatostánek slavnostně povýšen na baziliku minor.

Další události už příznivé nejsou. Po krušných válečných časech odešla poslední majitelka frýdlantského zámku Clotilda Clam-Gallasová do Rakouska, kde posléze v roce 1982 zemřela. S odsunem německého obyvatelstva museli odejít rovněž někteří z bratří téže národnosti.

Akce K a nucený přesun františkánů

V roce 1950 byl klášter v rámci komunistické likvidační "Akce K", zaměřené proti řeholním řádům, přeměněn na tzv. centralizační, jichž bylo pro násilné soustředění mnichů a řádových sester vybráno v pohraničí několik. Oproti internačním, určeným pro řádové představené a "reakční řeholníky", vystupující otevřeně proti režimu, byly centralizační o něco mírnější. Každý z klášterů obdržel stálou jednotku SNB, oddíl StB a vedení, naplňující předem připravený plán SÚC (Státní úřad pro věci církevní). "Hejnice byly nejmírnější centralizační klášter, pokud jde o vnější řád, ale politický nátlak tam byl největší ze všech míst, kterými jsem prošel," vzpomíná P. Karel Říha.

Hejnice byly vybrány k centralizaci členů české provincie řádu františkánů OFM. V noci 14. dubna 1950 se do Hejnic začala sjíždět auta, a klášter byl postupně obsazen hlídkou SNB, StB a zástupci SÚC. První transport s františkány z jiných řádových domů přijel ve tři hodiny ráno, další následovaly.

Do budovy pro cca 20 lidí bylo vtěsnáno 105 osob, což zapříčinilo problémy nejen s ubytováním, ale i s jídlem (před Akcí K zde žili čtyři řeholníci a jeden terciář). Nakonec byli do Hejnic přesunuti františkáni celkem z devatenácti klášterů. Do poledne bylo hotovo a činnost centralizačního kláštera Hejnice mohla začít.

Nejprve byli v Hejnicích umístěni pouze františkáni, posléze i řeholníci z jiných řádů. Socialistická převýchova probíhala podle předem připraveného plánu, manuální prací i politickými "masážemi". Ve snaze o rozbití řádových struktur bývali mniši přesunováni po jednotlivých centralizačních klášterech, "reakčnější" pak do internační Želivi, odkud se odcházelo k vykonstruovaným politickým procesům.

Uzavření kláštera

Vedení SÚC a ministerstvo vnitra rozhodlo o zrušení hejnického centralizačního kláštera, který tehdy obývalo osmdesát osm řeholníků, 5. května 1952. Ukončení činnosti ovšem neznamenalo, že by snad byli propuštěni.

Většina byla převezena do centralizačního kláštera v Oseku, několik do Králík, další na stavbu přehrady na Klíčavu. Dva bratři zůstali v porcelánce v Libverdě, jeden byl navržen do výroby v těžkém průmyslu, dalšího zaměstnal pražský Památník národního písemnictví. Čtyři se vrátili do duchovní správy a devět propustili do civilního života. Čtyři nepřizpůsobiví skončili v internaci v Želivi.

Až na malé výjimky zůstala většina bratří vůči snahám o převýchovu v lidově demokratickém duchu imunní. Řeholníci s kladným přístupem k režimu byli spíše výjimkou – z několika desítek kádrových posudků bylo kladně hodnoceno pouze pět.

Dnes se v klášteře, který prošel v roce 2001 rozsáhlou rekonstrukcí, nachází Mezinárodní centrum duchovní obnovy. Prohlídky, koncerty, výstavy a jiné kulturní akce, strava i ubytování. Poutníci znovu mohou přijít.

Tagy: Česko domácí komunistická totalita tipy na výlet víra a náboženství dějiny a fakta české dějiny

Zdroje: vlastní