Řecký ostrov Ikaria v Egejském moři asi 48 kilometrů od tureckého pobřeží je znám jako „ostrov dlouhověkosti“. Získal proto status modré zóny. V modrých zónách se nacházejí regiony, v nichž se lidé častěji dožívají věku nad 90 let. V modrých zónách se kromě Ikarie vyskytuje i Sardinie, Okinawa, Nicoya a Loma Linda. Tento termín poprvé použil v roce 2005 spisovatel Dan Buettner, který publikoval několik knih na téma dlouhověkosti.

Stravovací návyky a životní styl na těchto místech inspirovaly zbytek světa. Skeptici ale „kouzelným“ modrým zónám nedůvěřují. Vysokou míru dlouhověkosti připisují byrokratickým omylům, špatně vedeným datům a podvodům, což potvrzují i některé průzkumy. Příbuzní již nežijících důchodců na těchto mýtech vydělávají, zvesela totiž pobírají jejich důchody.

Na Ikarii se dožívá devadesáti let přibližně jeden ze tří lidí. Je zde menší výskyt demence, rakoviny, srdečních chorob a deprese než v USA, upozornil přesto deník The Guardian. Lidé zde navíc zůstávají fyzicky aktivní i po devadesátce.

Na ostrově je zcela běžné žít sexuálním životem i v pokročilém věku. Celkem 80 procent zdejších mužů ve věku 65 až 100 let má pravidelně pohlavní styk, zjistil výzkum Athénské univerzity. Fakt je, že obyvatelé Ikarie mají zdravý životní styl.

Jak se žije v modré zóně

Základem je středomořská strava složená z ovoce, zeleniny, celozrnných potravin, oliv, olivového oleje, brambor a ryb. Ostatní maso však místní omezují, stejně tak jako zpracované potraviny a cukr, píše web Business Insider.

Součástí zdejšího života je i kozí mléko, které obsahuje látku zvanou tryptofan. Ta zmírňuje nespavost, stres, úzkost a depresi. Kozí mléko místní doplňují bylinkovými čaji s vysokým obsahem antioxidantů a nízkou koncentrací kalorií.

Jsou to tradiční čaje z oregana, šalvěje nebo rozmarýnu. V Řecku jsou běžně užívané při léčbě nemocí a řešení zažívacích obtíží nebo vysokého krevního tlaku, řekla pro list The New York Times expertka na přírodní produkty Ioanna Chinouová.

Ostrované tráví hodně času venkovním pohybem. Jejich každodenním chlebem je navštěvování sousedů a přátel a cvičení. Do kaváren a dalších podniků často chodí pěšky celé kilometry přes drsný, skalnatý terén.

Místní doktor Ilias Leriadis The New York Times prozradil, že zdejší lidé mají kolektivní smýšlení. Nad šálkem bylinkového čaje či sklenkou červeného vína tráví s přáteli mnoho času a na náboženské a kulturní svátky spolu sdílejí peníze na nákup jídla a pití. Jsou velmi vázáni na rodinný život, přičemž ve stáří žijí se svými dětmi a vnoučaty místo v domovech pro seniory. A jako bonus si dopřávají odpoledního šlofíka, který podle nedávné studie omlazuje mozek.