Za života Karla Hlaváčka končila jedna epocha. Ještě pár let a Evropa zcela změní svou tvář. Zatím se objevují první náznaky a v umění se dostává ke slovu symbolismus a dekadence. A právě předním představitelem těchto směrů je Karel Hlaváček.

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.  

Hrál dlouze na hoboj,
v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý pastevec, či vyděděný král?  

Narodil se v proletářské Libni roku 1874 jako nejstarší z šesti sourozenců. Rodina bydlela v dnešní ulici Podlipného, kde otec pracoval jako jirchář. Pokud mohl, utíkal malý Karel do přírody. Založil si sbírku motýlů a brouků a dokonce si vyrobil vlastní herbář. Dobře se učil, zvláště jazykům a kreslení.

Po obecné škole a karlínské reálce toužil budoucí básník po Akademii výtvarných umění či uměleckoprůmyslové škole. Bohužel marně, pokračoval tedy alespoň dva roky jako mimořádný posluchač Filosofické fakulty ve studiu moderních jazyků. Věnoval se francouzskému jazyku a literatuře a navštěvoval kurzy kreslení. Přesto byl v podstatě samoukem.

Ve dvaceti letech začíná jeho spolupráce s Moderní revue, nedávno založeným časopisem podle francouzského vzoru. Na jaře roku 1896 se Hlaváček seznamuje s redaktory Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic v kavárně Bellevue, místě jejich pravidelných schůzek.

Procházka byl literárním kritikem a překladatelem, Karásek ředitelem Poštovního muzea a přítelem malíře Jana Zrzavého. Některá jeho díla se řadí ke"gotickému románu" či dokonce science-fiction, přesto zemřel v Praze roku 1951 téměř zapomenutý.

Hlaváček se oběma zalíbil a byl přijat. Zasílá tedy do Revue své verše, kresby a grafiky, navrhuje obálky, píše výtvarné recenze, a zanedlouho vychází v Knihovně Moderní revue jeho druhá básnická sbírka Pozdě k ránu.

Moderní revue se stavěla do opozice proti oficiálním uměleckým názorům a dávala prostor mladší generaci, symbolismu a dekadenci. Původ tzv. dekadentního umění byl ve Francii a do řad umělců  patřila jména jako Rimbaud, Verlain, Rilke, bratři Mannové či Oscar Wilde. Odráželo konec století - "fin de siécle" i celé epochy, a navazovalo na romantismus, ovšem s pocity marnosti a úniku do vnitřního světa.

Koncem 19. století se dekadence stává mezi vzdělanými vrstvami velkou módou. Realistický časopis ČAS měl pro zastánce tohoto směru doporučení: "Ať se mladí páni denně postaví pod tuš studené vody, jezdí na kole a štípají pařezy, hlavně ať nechají té zbytečné poezie anemické, a do roka budou nadobro vyhojeni."

Kupodivu Hlaváčkovi-dekadentovi předchází Hlaváček-sokol. Jeho první sbírka veršů je věnovaná právě Sokolské organizaci, do jejíž řad vstupuje už v deseti letech. Zpočátku chodí denně cvičit na primitivní nářadí v libeňské truhlářské dílně, poté se stává členem cvičitelského odboru Československé obce sokolské a později dokonce zastává místo náčelníka. Přispívá do časopisu Sokol a píše sbírku Sokolské sonety.

Zárodky jeho budoucí poetické geniality probleskují i zde, vcelku jsou ale verše poněkud "budovatelské", psané sice s přesvědčením, avšak naivně. Je ovšem pravdou, že jejich tvůrci bylo pouhých dvacet let.

Sokolové nicméně projevili spokojenost, snad až na "zálibu básníkovu v cizích slovech". Ostatně jistá rozdvojenost se táhne celou Hlaváčkovou tvorbou i krátkým životem. Na jedné straně nadšení z kolektivu a snaha někam patřit, na straně druhé tíhnutí k osamělosti a uzavření do sebe.

V jednadvaceti letech je Karel Hlaváček odveden na vojnu. Nejprve kasárna v pražské Brusce, poté Tyroly, a nakonec severoitalský Trident. Ačkoliv z dělnické Libně byl připraven na leccos, vojenské prostředí je pro něj nesnesitelné. Také důstojníci, považující jej mylně za anarchistu, dávají mu co proto. Své přítelkyni píše:

"První moji dnové tady – plny dusného vzduchu kasárenské jednotvárnosti a nekonečné sprostoty a banálnosti, jež zajíká až k zhnusení; plny tíživého smutku, kdy každý počítá den ze dne, kdy bude vysvobozen z moderního otroctví…"  

Vnímavého mladíka však přesto Trident oslovuje svou historií, krásou i starobylým "kastelem", starým zámkem, ve kterém byla jeho kasárna umístěna.

"Nahoře na bohatě kazetovaném stropě jsou teplými filigránskými ornamenty stvořeny náplně nádherných fresek. Scény biblické, legendární, plné síly, svěžesti a prastaré poezie! To všecko nahoře, a zde dole sprostota moderní zpustlé soldatesky. Jaké to protivy!"  

Dalších vojenských zkušeností je nakonec Hlaváček ušetřen a ze zdravotních důvodů se už po třech měsících vrací domů. Tridentský pobyt přispívá ke změně jeho poetického výrazu. A pak také první láska, o osm let starší Marie Balounová, učitelka na karlínské reálce. Hlaváčkovy dopisy Marii se zachovaly a byly vydány ve dvacátých letech.

Jestliže Hlaváčkova první sbírka zůstala nepovšimnuta, druhá mu přinesla značnou proslulost. Pozdě k ránu vychází v létě 1896 v nákladu 200 výtisků a obsahuje některé z jeho nejznámějších básní. Hlaváčkovy verše jsou tajemné a melancholické, otevírají snový svět obrazů plných barev a vůní. "Stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel". Tma a měsíc. "Je pozdě již. Kouř po střechách se plazí, srp měsíce jak stříbrný je plech, vzduch prosycen je hořkou vůní sazí, již půlnoční déšť smyl se šikmých střech." Hudba a hudební nástroje.  

"Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu,
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji."

Třetí a poslední sbírka Mstivá kantiléna vychází o dva roky později pouze několik týdnů před jeho smrtí. "Však zvony mdlé jsou bez moci/ a spí po dlouhé nemoci/ a neprocitnou ani."

Básně situované do minulosti jsou inspirované revoltou - plátny německých selských bouří malíře Sattlera, protišpanělským bojem tzv. Gézů (podle francouzského "gueux", žebráci), nizozemských šlechtických revolucionářů 16. století.

Hlaváček byl už dlouho a vážně nemocen. Kromě srdeční vady trpěl rychle postupující tuberkulózou, a v roce 1898 se jeho zdravotní stav stává kritickým. Přes snahy přátel, kteří uspořádali finanční sbírku na úhradu léčení, Karel Hlaváček ve svých třiadvaceti letech umírá 15. června 1898. Pohřben je na libeňském hřbitově, kterému patří i jedna z jeho básní.

V pozůstalosti se našlo množství nezveřejněných veršů a nedokončené Žalmy. Sbírka dvanácti básní, v níž se umírající Hlaváček vyrovnává se svým utrpením i s Bohem, vyšla teprve čtyřicet let po jeho smrti.

"V mrákotách teskné samoty jsem bolesti své do modliteb vžil,
ve chvílích úzkostí ztišil se můj horečný tep žil,
ve chvílích posledních životů tajemství řešily žalmy,
v té chvíli Soumraku můj Věčný požehnal mi."

Od angažovanosti Sokolských sonetů a melancholického poetismu sbírky Pozdě k ránu až ke kontrastům Mstivé kantilény a smíření Žalmů. To vše během několika málo let.

Nebýt předčasné smrti, kdo ví, co by přinesla další léta? A tak "pro nás zůstane jeho duch fénixem, jenž vyletěl z nejčistšího ohně", jak napsal spisovatel Jaroslav Durych.