Když v květnu roku 1864 umíral ve švýcarském Solothurnu spisovatel a americký občan Charles Sealsfield, málokdo tušil, jaké překvapení jeho smrt přinese. Tehdejší "hrabě Monte Christo literárních dějin" odtajnil totiž ve své závěti svůj skutečný původ. Veškerý majetek překvapivě odkázal rodině Postlů z neznámé moravské vesnice.

Sealsfieldovi čtenáři neměli do té doby ani ponětí, že jejich oblíbenec nepochází ze Spojených států, nýbrž z Rakouska. Něco málo věděl pouze nakladatel, ten byl ovšem vázán mlčenlivostí.

"Největší americký autor," jak jej v polovině 19. století nazval Theodor Mundt, se narodil jako Karel Anton Postl 3. března roku 1793 v Popicích u Znojma do rodiny rychtáře a významného vinaře Antona Postla.

'Hašteřivý sedlák', který studoval u Bolzana

Budoucí spisovatel, nejstarší z jedenácti dětí, vychodil nejprve obecnou školu, poté přešel na jezuitské gymnázium ve Znojmě, kde mu prý hanlivě přezdívali "hašteřivý sedlák".

Zřejmě tam tak trochu "narazil", což se mu s jeho vyhraněnými názory stávalo později dosti často. V Praze podle přání rodičů vstoupil do českého rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, a na Karlově univerzitě absolvoval filosofii a teologii právě v době působení proslulého filosofa, matematika a obrozeneckého kněze Bernarda Bolzana, jehož reformní názory měly na další život mladého Postla velký vliv.

Po několika letech složil kněžský slib a stal se řádovým sekretářem. Jako duchovní byl zpočátku velmi oblíben, později však díky své kritičnosti k metternichovskému režimu narazil na nepřízeň státních orgánů.

Případnému zatčení uniká vcelku neobvyklým způsobem – roku 1823 odjíždí na "ozdravnou dovolenou" do Karlových Varů, odkud mizí neznámo kam.

Dnes už víme, že do Spojených států. Přes Stuttgart a Curych se vydává do francouzského Le Havru a odtud na americký kontinent. Do Louisiany připlouvá na podzim téhož roku a cestuje okolím řeky Mississippi, jihozápadem USA a v době občanské války také Mexikem.

Autor, který inspiroval Karla Maye

Zajímá jej život osadníků i indiánů. Dobrodružné zážitky později zúročuje ve svých knihách, kde se snaží předkládat čtenářům nezkreslený obraz tehdejšího amerického života. To vše pod jménem Charles Sealsfield, které si prý zvolil podle názvu viniční trati v rodných Popicích – Siegelfeld. Pod ním publikoval všechna svá díla kromě počátečních, v nichž užívá krátkodobě pseudonymu Carl Sidons.

Exceloval prý nejen poutavým dějem, ale také výstižnými popisy. V českém jazyce bychom si ovšem jeho původní knihy nepřečetli – Sealsfield zřejmě češtinu neovládal a svá díla psal pouze anglicky a německy.

"Indiáni mají kromě mnoha ušlechtilých a znamenitých rysů, které společně tvoří jejich národní charakter, a to takový národní charakter, jehož morální výšky a hloubky nebyly dosud ani zdaleka patřičně oceněny, ještě rys, který je jim méně ke cti, a který by pozorovatel mravů raději přešel. Je to nápadně drsná, sobecká lhostejnost, nebo spíše bezcitnost, s níž nakládají se svými ženami. Bezcitnost, která zná jen málo rozdílu mezi těmito nešťastnými tvory a domácím zvířetem.

Žena má být svému muži společnicí v dobrém i ve zlém, nejdůvěrnější přítelkyní jeho srdce, majákem jeho rozumu, který ho vede po životní stezce, ochraňujícím duchem příštích generací. Národ, u něhož žena nestojí na stupni přiměřeném jejímu původnímu postavení, zůstane vždy méně nebo více barbarským. Jen ten národ, kde žena toho dosáhla, dozrál k svobodě“, píše téměř feministicky moravský rodák.

Sealsfieldovo nejlepší dílo Tokeah aneb Bílá růže je jakýmsi prvním indiánským románem. Šlechetný náčelník kmene Oconů jménem Tokeah zachrání a vychová dceru bělocha, Bílou růži. Kniha vyšla současně s Cooperovým Posledním Mohykánem, a spolu s jeho autorem je také Sealsfield řazen k představitelům tzv. etnografického románu.

Na rozdíl J. F. Coopera si ovšem tvůrce Tokeaha indiány příliš neidealizuje. To konečně nečiní ani s postavami amerických kolonistů. Nicméně jistá podobnost s "mayovkami" je nesporná. Karel May prý totiž vycházel ve svých "indiánkách" i ze Sealsfieldových zápisků – ovšem o padesát let později! To samé činil režisér Sergio Leone v šedesátých letech ve svých "spaghetti westernech".

"Slunce právě dosáhlo zenitu, když náčelníci vyšli z poradního wigwamu a zasedli k velkému shromáždění pod širým nebem. Se zkříženýma nohama, skalpovací nože a tomahawky za pasem, tu seděli ve dvou půlkruzích mladí bojovníci a uvnitř nich Tokeah, král Okonů, a El Sol, mladý náčelník Komančů. Jeden z nejstarších bojovníků přistoupil k oběma náčelníkům s dýmkou míru. Obřadně vyfoukl první obláček dýmu vzhůru k Velkému Duchu, druhý dolů k Matce Zemi a třetí před sebe ke shromáždění, ke svým druhům; nato podal dýmku El Solovi, ten Tokeahovi, a když obešla třikrát kolem na počest sjednocení obou kmenů, Tokeah povstal, aby promluvil.  

»Bojovníci kmene Komančů a kmene Okonů, nadešla doba znovu uzavřít kruh, který roztrhla lstivost bílých a zaslepenost i nesvornost rudých kmenů. Paže Tokeahovy chtějí kruh znovu spojit tak, aby ho už nikdy nikdo nerozlomil. Ale s přicházejícími léty ubývá Tokeahovi sil a starý strom musí nahradit nový. El Sol bude dobrým nástupcem náčelníka Okonů, až Tokeah odejde ke svým otcům, jejichž kosti odpočívají v zemi. V té zemi, kterou nám vzali bílí. El Sol upevní kruh bojovníků, kteří nade vše milují volnost, vykopou válečnou sekeru a společně vyjdeme na stezku boje za rodnou zemi.« Tokeah sňal korunu z per a posadil ji jako čelenku na hlavu El Solovi, čímž ho stanovil svým nástupcem. Bojovníci obou kmenů povstali a pozdravili se jako bratři. Bojový kruh se uzavřel."

Novinář i poradce Napoleonova bratra

Postl pobýval převážně ve Spojených státech, čas od času se však vracel na evropský kontinent.  Pracoval jako zahraniční korespondent pro Paříž i Londýn, jakož i pro newyorský The Morning Courier. Po určitou dobu dělal dokonce poradce Josefu Bonapartovi, bratrovi slavného Napoleona.

Někdejší král neapolský a španělský si totiž po porážce u Waterloo zvolil americký exil, v němž prožil na farmě poblíž New Yorku celých sedmnáct let.

V roce 1858 opouští nakonec Sealsfield definitivně Ameriku, aby si zakoupil statek ve švýcarském Solothurnu. Tam se stěhuje již natrvalo a tam také 26. května 1864 umírá.

Moravsko-americkému autorovi vyšly u nás všehovšudy tři knihy – kromě Tokeaha je to sbírka povídek Kniha o kajutě neboli Charakteristiky národů, realistický román z doby před připojením Texasu k USA, a Rakousko, jaké je, kritika metternichovského systému z roku 1828.

Od roku 2013 je možno prohlédnout si expozici o Postlově alias Sealsfieldově dobrodružném životě ve zrekonstruovaném popickém rodném domku. Dvě jeho busty se nacházejí na nádvoří znojemského hradu a ve zdejších Husových sadech.

A konečně zážitky z prohlídky či četby knihy vhodně korunuje ochutnávka speciálního vína, nazvaného znojemským Znovínem na počest slavného rodáka – Charles Sealsfield sekt.