Nová ČSSD, nebo jen zabředlá v polovičatých změnách?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Kromě nových stanov a stranického vedení má sociální demokracie po víkendovém sjezdu i svůj manifest. Představitelé ČSSD hovoří o novém začátku. Přitom předseda Jan Hamáček a statutární místopředseda Roman Onderka jako symbol nové éry neobstojí. Ani Manifest ČSSD nepřináší mnoho nového a těžko vzbudí větší pozornost.

Roman Onderka a Jan Hamáček

Roman Onderka a Jan Hamáček,zdroj: Petr Hloušek / Právo / Profimedia

Sociální demokraté si na svém sjezdu minulou sobotu schválili dokument s názvem Manifest ČSSD. Nově zvolená místopředsedkyně strany Jana Maláčová, která ho na stranickém plénu představovala, k němu uvedla, že si klade za cíl zahájit na půdě sociální demokracie novou programovou debatu.

Strana potřebuje ukázat, že má stále co nabídnout, že nejen hýří spoustou nápadů a smělých plánů, ale také disponuje ucelenou vizí, kam by českou společnost chtěla posunout. A hlavně ví, jak toho chce dosáhnout a jak krok za krokem postupovat, aby svoji představu realizovala.

Úkol je to o to naléhavější, že ačkoli ČSSD od března 2017, kdy se konal poslední řádný sjezd sociální demokracie, prošla viditelnou personální obměnou (z tehdejšího týmu předsedy, místopředsedů a místopředsedkyně zbyl jediný Jan Hamáček), nově zvolený tandem předsedy Hamáčka a statutárního místopředsedy Romana Onderky stále působí spíš jako sázka na kontinuitu než snaha skutečně stranu posunout do nové éry.

Onderka byl místopředsedou strany již před deseti lety a členem ČSSD je od roku 1997. Hamáček je pro změnu už čtvrté funkční období poslancem a navzdory tomu, že mu teprve loni v listopadu bylo 40 let, patří mezi staré páky sociálnědemokratické politiky.

Burcující manifest se silným sdělením?

Přesto sociální demokraté dávají najevo, že nejhorší už mají za sebou a stojí na novém začátku. Symbolem toho jsou kromě neokoukaných tváří řadové místopředsedkyně a místopředsedů stranické stanovy, které sjezd odsouhlasil a které mají umožnit efektivnější a pružnější fungování ČSSD. Neméně důležité je však to, co strana ve zbytku volebního období do Poslanecké sněmovny nabídne v programové oblasti. Pokud si chce udržet své místo na české politické scéně, musí dokázat, že nový začátek, o kterém vedení ČSSD hovoří, se týká i jejího stranického programu.

Manifest, s nímž sociální demokraté přišli, sice nemá být vyčerpávajícím programovým dokumentem. Píše se v něm, že je "výzvou k diskuzi, jakou taktiku a strategii zvolit". Ovšem když už někdo svůj text nazve manifestem, mělo by jít o silné, jednoznačné a možná dokonce burcující sdělení. V Manifestu ČSSD by zkrátka mělo být to hlavní, s čím chce strana oslovit veřejnost, o co usiluje a jaké má plány do budoucna s touto zemí.

Byť by to byl jen výkop k přípravě podrobnějšího a rozsáhlejšího programového materiálu, manifest musí mít schopnost strhnout na svou stranu, aby se k němu lidé spontánně přidávali, měli potřebu se k němu hlásit, projevovat mu sympatie a odhodlali se vydat cestou, kterou vytyčí. V situaci, ve které se sociální demokracie nachází, by takový manifest potřebovala jako živou vodu.

Musel by však být natolik konkrétní a přesvědčivý, aby jeho čtenář uvěřil tomu, že nejde o pouhá slova a prázdné fráze. Muselo by z něj být zřejmé, že sociální demokracie má plán a schopnosti uskutečnit to, co deklaruje. Protože jestli za poslední roky došlo k nějaké změně, co se týče vnímání sociálnědemokratické politiky, lze ji shrnout tak, že pouhé sliby a ideologické formulky už k volebnímu úspěchu ČSSD nestačí. A stejně tak si nemůže vystačit ani s dílčími levicovými opatřeními nebo s oponováním či rušením těch pravicových.

Sociálnědemokratické hodnoty a společenská vize

Potíž Manifestu ČSSD spočívá v tom, že kromě přihlášení k sociálnědemokratickým hodnotám a obecně formulovaným záměrům a představám už mnoho dalšího neobsahuje. Strana se tak hlásí k podpoře stability, prosperity a svobody a usiluje o "celospolečenskou spravedlnost a sociální i ekonomickou jistotu občanů". Nic z toho nepřekvapí.

Podobně samozřejmě lze brát i to, když sociální demokraté odmítají "opatření, která vedou k rozdělování společnosti na ty nejchudší a nejbohatší, na všemocné a bezmocné". To všechno k nim patří, a kdyby říkali něco jiného, popřeli by sami sebe. Dá se sice namítnout, že ne vždy to třeba u ČSSD tak samozřejmé bylo a že ne pokaždé to formulovala natolik zřetelně a důrazně, ale takové polehčující okolnosti na voliče pravděpodobně nezapůsobí.

Pokud se tedy v Manifestu ČSSD objevuje věta: "Sociální demokracie se zasazuje o silnou střední třídu, stabilní rodinu a dobré podmínky práce a života celé společnosti", je to sice pěkné východisko sociálnědemokratické politiky. Ale mnohem důležitější by bylo, kdyby v dokumentu bylo napsáno, jak se něco takového promítne v praxi, jaké to má předpoklady, jak toho dosáhnout v kombinaci s výše zmíněnou prosperitou a jak to zapadá do celkové konzistentní vize vývoje České republiky podle ČSSD v následujících letech. Jestli ji sociální demokracie vůbec má.

To je nakonec největší problém celého Manifestu ČSSD. Sociální demokraté v něm prezentují své sociálnědemokratické hodnoty, kýžený stav, kterého chtějí docílit, a některá jednotlivá opatření, která by k němu měla vést (změna pracovního práva, aby lépe reagovalo na nové fenomény nádenictví a neustálé dosažitelnosti; zásadní změna daňového systému, aby daňové břemeno nebylo jako doposud z 85 procent neseno zdaněním práce a spotřeby; zkrácení pracovní doby při zachování stávající mzdy).

Zdevastovaná země a nový začátek

V Manifestu ČSSD se však už nedočteme, jak by to všechno mělo fungovat v rámci jednoho společenského celku. Sama sociální demokracie vnímá, že se ocitla na křižovatce. V tom se nemýlí. Popisuje ji ovšem takto: "Do budoucna nás čeká další zápas, příjmové nůžky se rozevírají a byznysu i politice začíná dominovat skupina těch nejbohatších. Demokracii začíná vytlačovat oligarchie. Tomu musíme zabránit, to je úkol pro sociální demokraty." Ať už má v tom, před čím varuje, ČSSD pravdu, či nikoli, měla by zvážit, jestli to, jak svoji roli prezentuje, na voliče zabírá.

Ve svém manifestu se sice chlubí, že když po Nečasově a Kalouskově vládě "zdědila zemi zdevastovanou drastickými škrty a s rozvráceným sociálním státem", pozvedla Česko z recese, její preference ale naopak klesly z 20,45 procenta ve volbách v roce 2013 na 7,27 procenta v roce 2017. Ukazuje se tak, že tudy cesta nevede.

Nestačí bojovat s pravicí, ani s rozevíráním příjmových nůžek, ani strašit novodobým nevolnictvím nebo obecně mluvit o stabilní společnosti, dostupných veřejných službách zahrnujících kvalitní vzdělávání, zdravotnictví, důchodový a sociální systém či významnou podporu v oblasti dopravy a bydlení.

Rozcestí, na kterém ČSSD stojí, totiž spočívá v tom, že její dosavadní recepty selhaly, a buď se nové situaci přizpůsobí, nebo se bude nadále zmenšovat a ztrácet další a další pozice (kdoví, zda po květnových evropských volbách bude mít ještě své europoslance). Šance přesvědčit veřejnost o novém začátku v čele s Hamáčkem a Onderkou jsou omezené. Snad kdyby představili manifest, který by vedl k masovému podávání přihlášek do strany. To se však prozatím odkládá.

Tagy: ČSSD Česko domácí Parlamentní volby ekonomická krize umělá inteligence sociální politika česká politika Poslanecká sněmovna ČR česká ekonomika česká levice pravice a levice práce a odbory evropské volby

Zdroje: Vlastní