Sociální demokracie se rozhodla jít cestou zeštíhlování a větší efektivity. Na nadcházejícím březnovém sjezdu chce výrazně proškrtat své stanovy, zrušit například ústřední výkonný výbor strany (respektive jeho roli by mělo přebrat rozšířené předsednictvo), zbavit se kvót pro ženy a mladé do třiceti let ve stranických orgánech a vyhodit ustanovení o tom, že na kandidátních listinách pro krajské a sněmovní volby musí být minimálně čtyřicetiprocentní zastoupení opačného pohlaví.

V situaci, ve které se ČSSD po volbách v roce 2017 nacházela, měli sociální demokraté v principu dvě cesty, z nichž si mohli vybrat. Nešlo jen o to, zda půjdou do vlády, nebo zamíří do opozice. Stejně tak důležité bylo rozhodnout se, co udělají se svou stranickou strukturou a jak s ní budou nakládat ve snaze působit na voliče, získávat nové nebo si alespoň udržet ty stávající.

Kdyby si sociální demokracie bývala zvolila možnost jít do opozice, mohla se pokusit kolem sebe vytvořit co nejširší hnutí, nabalit na sebe co nejvíce spojenců a sympatizantů, zkrátka oživit a aktivizovat všechny své kapacity a přidružené organizace, a tím přilákat další podporovatele a voliče. Bez ohledu na to, jaká vláda by vznikla, mohla ji kritizovat zleva, poukazovat na neřešené problémy a předkládat alternativní návrhy řešení. V první řadě by musela svou aktivitou k sobě poutat pozornost.

Třeba by mohla navázat i bližší spolupráci s Piráty a společně s nimi vytvořit zajímavý opoziční tandem, který by nakonec mohl být předstupněm ke společné vládní koalici po příštích sněmovních volbách. Čas v opozici by se tak dal mimo jiné využít k hledání styčných bodů mezi oběma stranami, které by se při troše snahy určitě našly.

Pružnější a akceschopnější sociální demokracie

Už jen to, že Piráti jsou terčem útoků, že jsou uvnitř "stejní socanští páprdové jako dinosauři z ČSSD" nebo že jsou dědici klasické levice a Karla Marxe, by mezi nimi a sociálními demokraty mělo vytvářet jistou spřízněnost. Navíc sociální demokraté by se od Pirátů mohli inspirovat v tom, jak být v opozici, a zároveň neklimbat. Mohli by se nakazit jejich aktivitou a energií a pokusit se dostát laťce, kterou v tomto ohledu strana vedená Ivanem Bartošem nastavuje. V opozičních lavicích by tak sociální demokraté zdaleka nemuseli zapadnout a nebyl by důvod, aby se na ně zapomnělo.

Samozřejmě, nic z toho by nebylo snadné. Vyžadovalo by to značné úsilí. ČSSD by se musela nejen sjednotit a probudit se z letargie, ale rovněž si zvolit takové vedení, které by si jednak troufalo touto odvážnou cestou vydat, a jednak na to mělo i dostatečné schopnosti. Bohužel tím, že si strana jako svého předsedu vybrala Jana Hamáčka a jako prvního místopředsedu Jiřího Zimolu, a následně vstoupila do vlády s hnutím ANO, se ukázalo, že sociální demokraté o nic takového nestojí.

Směr, kterým se nyní ČSSD ubírá, je logický a odvíjí se od rozhodnutí vstoupit do vládní koalice s Andrejem Babišem. Výše zmíněnou alternativu by bylo možné realizovat pouze v opozici už jen z toho důvodu, že ve vládě na nic takového nezbývají síly. Tam je namístě jiná strategie.

V současných podmínkách proto sociální demokracie nemá moc na výběr, než se snažit učinit svoji strukturu a orgány akceschopnější a pružnější, osekat přebytečné a zvýšit výkon a kvalitu toho, co jí zbyde. Jinak řečeno klást důraz na politický marketing a způsob komunikace svých reprezentantů a jejich větší profesionalitu. Zdá se, že právě touto cestou se ČSSD aktuálně vydává.

K zefektivnění chodu partaje sociální demokraty také tlačí pokles členů a volebních preferencí (tedy mandátů, za které dostává státní příspěvek na své fungování). Takže peněz a lidí ubývá a strana na to reaguje způsobem, který má po ruce a který je v souladu s jejím vládním působením.

Kromě návrhu nových stanov stojí za pozornost i to, jak se na sociálních sítích prezentuje ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Oproti tomu, co bývalo u ČSSD zvykem v minulosti, je to velký posun. To samé, i když v menší míře, platí o ministrovi zahraničních věcí Tomáši Petříčkovi, a dokonce o samotném Hamáčkovi.

Setrvačnost a nikam nevedoucí opatrnictví

Maláčové a Petříčkovi se v poslední době dostává chvály od celé řady komentátorů a novinářů. Maláčové je všude plno a Petříček pro změnu zaujal tím, že si drží prozápadní postoje a nebojí se zaujímat stanoviska odlišná od prezidenta Miloše Zemana. Oba jsou ve výsledku aktivní a viditelní.

Není proto překvapivé, že mají nejvíce nominací z krajských konferencí na řadové místopředsedy na blížícím se stranickém sjezdu. Maláčová jich obdržela osm, Petříček pět. Všichni ostatní za nimi daleko zaostávají. Současný místopředseda Martin Netolický, který ovšem do vedení strany znovu kandidovat nechce, má jen dvě. Poslanec a bývalý primátor Brna Roman Onderka obdržel deset nominací na 1. místopředsedu a Hamáček jedenáct na předsedu. Je tak pravděpodobné, že stranu dál povede Hamáček, prvním místopředsedou bude Onderka a mezi místopředsedy nebude chybět Maláčová a Petříček.

Pokud se ČSSD opravdu podaří zlepšit fungování toho, co ze strany zbývá, respektive co z ní zbyde, pokud v březnu projde změna stranických stanov, může to partaj zachránit od toho, aby se dále propadala a po příštích sněmovních volbách už nebyla ve sněmovně. Ovšem z dlouhodobého hlediska je to sázka na dosti nejistou kartu.

Potíž je v tom, že se v sociální demokracii stále všechno odehrává z velké části samospádem. Od vstupu ČSSD do vlády, kdy se sociálním demokratům zdálo, že je to nejjednodušší způsob, jak přežít, přes nástup Maláčové a Petříčka na ministerské posty, kam se dostali jako náhradníci (Maláčová za Petra Krčála, Petříček za Miroslava Pocheho), až po změnu stranických stanov.

Pokud v čele strany skutečně bude pokračovat Hamáček, kterému jako první místopředseda bude sekundovat Roman Onderka, nic se na tomhle přístupu nezmění. Sociální demokracie by měla vykročit z nikam nevedoucího opatrnictví, kdy jen zřídka přesáhne hranici setrvačnosti, se kterou se jí to či ono děje, a přijímá pouze takové změny, které jsou jí vnějšími okolnostmi vnucené. Potřebovala by mnohem větší politickou odvahu, po které zatím v ČSSD není ani vidu, ani slechu.

Meze politického marketingu a mnohem hlubší změny

Srovnatelně ničivé jako setrvačnost je pro ČSSD to, že se ve všem plácá. Typickým příkladem je celá anabáze s prvním místopředsedou strany Jiřím Zimolou, který rezignoval poté, co se mu nepodařilo prosadit svou pomocí platformy Zachraňme ČSSD. A nejnovějším příkladem byl návrh změnit název strany jen na Sociální demokracii.

Ten sklidil silnou vnitrostranickou kritiku ještě předtím, než o něm mohl jednat sjezd. Nakonec tak ústřední výkonný výbor rozhodl, že se nový název na stranickém sjezdu vůbec projednávat nebude. I tak se ale mohou ještě nějaké další komplikace, zmatky a spory, které naruší hladký průběh sjezdu, vyskytnout.

To nejlepší, co se ČSSD může stát, je, že za cenu heroického výkonu některých svých představitelů dosáhne toho, že se udrží někde nad pěti procenty a bude i nadále působit v Poslanecké sněmovně. Pokud se však něco zásadního nezmění, bude její přítomnost ve sněmovně záviset spíše na náhodě navzdory tomu, kolik sociálnědemokratických programových bodů se jí podaří prosadit.

Sociální demokraté v čele s Hamáčkem mají pocit, že stačí, když budou schopni své úspěchy ve vládě prodat a zdůrazňovat, jak ČSSD reálně mění k lepšímu životy občanů. Co když se ale strana dostala do mrtvého bodu, kdy si může prosazovat a prezentovat, co chce, a stejně jí to k ničemu nebude, protože doba se zkrátka změnila?

Jednotlivá opatření, jako třeba zrušení karenční doby, plošné obědy zdarma pro školáky, zvyšování rodičovské či minimální mzdy, jsou totiž příliš dílčí a není z nich patrná celková vize společnosti, kterou sociální demokracie nabízí. A pak při vší úctě k předsedovi Hamáčkovi, ani v nejmenším nepůsobí jako člověk, který by dovedl přivést Česko k prosperitě a postarat se o české občany. A třebaže takovou osobou zřejmě není ani Andrej Babiš, minimálně u části voličů umí tento dojem vzbudit.

Sociální demokraté zde narážejí na meze politického marketingu, a dokonce ani ta nejvíce profesionální komunikace a stoprocentní nasazení Maláčové a Petříčka a dokonalé umění prodat své úspěchy tenhle hendikep nevyrovnají. To si žádá mnohem hlubší změny. Mnohem hlubší, než je úprava stanov nebo i změna názvu.