Při pohledu na to, co vše se zatím ČSSD ve vládě Andreje Babiše podařilo prosadit, mohou být sociální demokraté více než spokojeni. Na sedmiprocentní stranu, která je ve vládní koalici se skoro třicetiprocentním obrem, to není vůbec špatný výkon. Sociální demokracie se tím také chlubí, co může. Nejnověji si přičítá k dobru, že prosadila zvýšení rodičovského příspěvku o 80 tisíc korun na 300 tisíc od roku 2020. V programovém prohlášení první Babišovy vlády nic takového nebylo, protlačila to do něj až ČSSD.

Předtím to bylo zrušení takzvané karenční doby a obnovení výplaty náhrady mzdy v prvních třech dnech nemoci ve výši 60 procent denního vyměřovacího základu. Premiér Babiš původně nic takového nechtěl. Později hnutí ANO navrhovalo nižší náhradu mzdy než 60 procent. Sociální demokraté si prosadili svou a považují to za svůj velký úspěch.

Když 4. října uběhlo sto dnů od vstupu ČSSD do vlády, strana jako své největší úspěchy prezentovala zvýšení platů ve veřejném sektoru a historicky největší růst důchodů. Navýšení penzí ale navrhla už první Babišova vláda, která ho rovněž měla ve svém programovém prohlášení. Takže v této otázce sociální demokracie premiéra Babiše už přesvědčovat nemusela (na rozdíl od situace ve vládě Bohuslava Sobotky, kde předseda hnutí ANO svého času zvýšení důchodů odmítal).

Co se týče růstu platů zaměstnanců ve veřejném sektoru, šlo v průměru o osm procent. Sociální demokracie sice spolu s odbory prosazovala desetiprocentní plošné navýšení, ale zároveň upozornila na to, že ve srovnání s původním plánem hnutí ANO dosáhla toho, že na platy půjde o tři miliardy korun více.

Sociální demokraté dále prosadili zvýšení minimální mzdy o 1 150 korun od příštího roku, přičemž usilovali o 1 200 korun. I tak jde o druhý nejvyšší růst minimální mzdy v historii České republiky. "ČSSD se podařilo prosadit zvýšení minimální mzdy sedmý rok po sobě, od roku 2013 totiž vzrostl nejnižší výdělek za práci na základě iniciativy ČSSD v souhrnu o 5 350 korun," uvádí se na webových stránkách sociální demokracie.

Usilovné opisování a přebírání programu

Skoro to vypadá, že vláda Andreje Babiše je ve vleku sociálních demokratů, kteří prosadí, co si zamanou, a Babišův kabinet tak ve výsledku schvaluje a předkládá jednu levicovou normu za druhou. Jak si to vysvětlit? Je předseda hnutí ANO oproti sociálním demokratům v defenzivě a nechá si od nich diktovat opatření za opatřením? Nebo skutečně převzal jejich program a jeho uskupení se stalo levicovou stranou?

Dokonce se zdá, že premiér couvl i ve snaze prosazovat důchodovou reformu, čímž dal za pravdu sociálním demokratům, kteří ji odmítají dlouhodobě. Tento týden tak Babiš podle ČTK prohlásil: "Důchodová reforma je velké slovo, které tu máme 25 let. Musíme nejdřív udělat revizi (nynějších penzí)." Přitom v programovém prohlášení vlády hnutí ANO a ČSSD ve výčtu strategických směrů hned jako první bod najdeme: "Chceme důchodovou reformu."

Následuje text, ve kterém vládní strany zdůrazňují, že chtějí konkrétní kroky bez zdlouhavých a neplodných diskusí a že podstatou reformy bude oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a stanovení jasných finančních vztahů mezi tímto účtem a státním rozpočtem, případně dalšími zdroji příjmů pro tento účet. Veřejnost by tak věděla, kam její sociální odvody směřují a jak jsou využity. Nyní to vypadá, že to s důchodovou reformou tak žhavé nebude a že i v této oblasti dosáhla sociální demokracie vítězství a předseda hnutí ANO převzal její postoj.

Politika prosazovaná hnutím ANO a sociální demokracií tak stále více splývá. A už moc nezáleží na tom, zda za to může skutečnost, že Babiš od ČSSD usilovně opisuje a přebírá její program, nebo to, že sociální demokraté jsou natolik krotcí, že nenavrhují nic, s čím by hnutí ANO nesouhlasilo, a přitom by to mělo výraznou společenskou podporu a strana by na tom mohla uhrát politické body.

Vítané přilepšení v rodinném rozpočtu

Zrušení karenční doby, zvyšování minimální mzdy či navýšení rodičovského příspěvku zřejmě sociálním demokratům mnoho nových voličů nepřinese a těžko říct, zda jim podaří udržet si ty stávající. Občané, kterým tyto kroky přinesou významnější užitek, dost možná ani nezaregistrují, že mají něco společného s ČSSD. A pokud si je se stranou spojí, není moc velká pravděpodobnost, že podle nich budou v příštích sněmovních volbách hlasovat.

Pro mnoho lidí totiž budou jen laciným populismem. Pro jiné se sice stanou vítaným přilepšením, to však i tak zůstane ve stínu složitějších problémů, které ČSSD zoufale neřeší, protože jsou zkrátka na vyřešení náročnější, než prostá účetní operace.

Klíčové je, že většina z toho, co sociální demokracie považuje za své stěžejní úspěchy, které se jí podařilo na Babišovi vyvzdorovat, jsou nakonec jen svého druhu drobnosti, jež premiéra tolik nepálí a které nestačí na to, aby se ČSSD od Babišova uskupení zásadněji odlišila a u veřejnosti výrazněji zabodovala.

Podstatnější přerozdělení prostředků, jako je například zvýšení důchodů, si předseda hnutí ANO uzurpoval pro sebe, a zbytek se zdá být tak nějak jedno. Byť pro nemalou skupinu lidí může jít o podstatné položky v rodinném rozpočtu. Nejde ale o žádné systémové změny, které by u občanů zanechaly hlubší dojem a dokázaly sociálním demokratům zajistit voličskou podporu. A pokud premiér tam či onde ČSSD ustoupí, nic tím neztratí, protože ani sociální demokracie tím mnoho nezíská.

Dosti podmíněná solidarita

Je užitečné se zpětně podívat na to, co se o sociální politice píše v Babišově knížce O čem sním, když náhodou spím. Z té je pozice šéfa hnutí ANO jasná. Najdeme v ní kapitolu s názvem Sen o solidaritě, ve které se uvádí: "Normální je pracovat a postarat se o sebe. Normální je přivést na svět děti a postarat se o ně. Normální je postarat se o své rodiče. Normální je postarat se o slabší, když to sami nedovedou. To je u mě civilizace a solidarita. Nenormální je, když skoro polovina důchodců přežívá na hranici chudoby, většinu penze utratí za bydlení a léky. Nenormální je, když tisíce dětí nemají na školní obědy."

Na druhou stranu je podle Babiše nenormální, když se lidem nevyplatí pracovat, "leda by dostali plat třicet tisíc". Říká, že tohle už není solidarita, a připomíná, že solidarita má vždycky dvě stránky a její součástí je odpovědnost. Takže solidarita ano, ale ne bez odpovědnosti. To se vine celou kapitolou.

Co je podle Babiše základní podmínkou solidarity? Ve své knížce zdůrazňuje: "Jediná cesta, jak si zachovat solidární zemi, je pracovat, mít vyspělý průmysl, vysoce kvalifikované lidi a platit daně i sociální odvody. Ale pracovat musí fakt všichni, kdo mohou. Musí se to vyplatit." Předseda hnutí ANO se drží hesla, že přísnost na lidi musí být. Zároveň se snaží působit solidárně a nezapomíná ani na prosperitu společnosti jako takovou a soustředí se na řadu otázek, které život občanů zlepší i bez toho, že se jim někde přidají finanční prostředky.

Vytváří tak celistvou vizi a spolu s ní i dojem, že chce dělat mnohem víc než jen přehazovat peníze z jedné kapsy do druhé. A byť je to v jeho případě zřejmě z velké části iluze, zatím to vypadá, že voliči tento postoj, i když v sobě obsahuje solidaritu dosti podmíněnou, oceňují více než ten, který zaujímá sociální demokracie.