Běžný politický boj, hodnotí situaci v ČSSD Špidlův zástupce

ROZHOVOR - Magazín autor: Jaroslav Bican

Cílem politické strany je uspět ve volebním boji. A pokud je pro úspěch v něm užitečnější nemít žádné členy, je legitimní rozhodnutí je nemít, zdůrazňuje v rozhovoru pro Tiscali.cz Patrik Eichler, který působí jako zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie Vladimíra Špidly. (První část rozhovoru ZDE.)

Patrik Eichler

Patrik Eichler,zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

  • Politické strany dnes obecně čelí úbytku svých členů, respektive tomu, že mají problém vůbec přitáhnout nové členy, a tím pádem nejsou masové a nemá se v nich moc kdo sdružovat. Jak by strany měly tuhle krizi překonat, aby se tak jako v minulosti znovu staly platformou pro setkávání, aby tam lidé přicházeli a vrátil se čas masového stranictví?

Já si myslím, že čas masového stranictví se nevrátí. A to, co by měly politické strany řešit, je otázka, jestli chtějí budovat členské strany s velkým počtem členů, což ale, řekněme, v dnešní České republice je třeba třicet tisíc, víc podle mě není realistické očekávat. Anebo jestli nechtějí budovat členské strany, zda chtějí budovat něco, čemu se říká strany volební, a tím pádem nepotřebují členy, protože potřebují voliče, což je něco jiného.

Například TOP 09 je dobrým příkladem volební strany, protože v zásadě nemá členskou základnu, ale má nebo měla minimálně v některých oblastech značné volební úspěchy. A teď je otázka, jak chci postupovat, protože ve chvíli, kdy buduji volební stranu, mám relativně malý kádr členů, které ale musím dobře trénovat. Musejí umět vystupovat na veřejnosti, musejí se umět organizovat atd.

Pokud buduji členskou stranu, potřebuji pracovat s členy, musím je motivovat, musím jim poskytovat možnost společenského vyžití mimo volební boj, jak jsem o tom hovořil. A potřebuji uzpůsobit stranickou strukturu tak, aby bylo relativně snadné pro řadového člena i z odlehlého regionu, ať je to Aš, Jablunkov či Břeclav, být v kontaktu s vedoucími politickými funkcionáři politické strany, získávat od nich informace a minimálně mít pocit, že moje podněty, které jim dávám, jsou nějakým způsobem reflektovány.

  • A z historie a tradice sociální demokracie plyne, že by měla mít ambici být členskou stranou?

Historicky sociální demokracie existovala jako členská strana, jako masová strana se stovkami tisíc členů. Ale otázka pro dnešní situaci je po mém soudu spíš, jestli se členy pracovat, jakým způsobem tomu přizpůsobit strukturu strany, stranické vzdělávání a další věci, které k tomu patří, anebo jestli se vydat směrem k volební straně.

To znamená vzít na vědomí, že členové tak či onak ubývají z nějakého důvodu. Ten důvod se dá posléze analyzovat, a budovat efektivní strukturu manažersky řízeného malého těla, které vede volební kampaně, účastní se volebních kampaní, ale už nebuduje členskou stranu jako místo, kde se lidé sdružují, nebuduje členskou stranu jako místo, které funguje efektivně jako zdroj informací z terénu pro stranickou práci v centru. To je doba, která si myslím, že beztak je rozhodně na nejbližších pár let a možná pár desítek let minulostí.

  • Ale legitimní pro sociální demokracii jsou obě cesty?

Pro každou politickou stranu jsou legitimní obě dvě cesty, protože cílem politické strany je uspět ve volebním boji. A pokud je pro úspěch ve volebním boji momentálně užitečnější nemít žádné členy, tak je legitimní rozhodnutí členy nemít, protože cílem je uspět v politickém boji.

Jiná věc je, že pokud mám členy a pokud se pohybuji ve veřejném prostoru, tak je samozřejmě mohu používat jako multiplikátory, jak se říká. Mohu je používat pro předávání svých argumentů, svých postojů a svého vyprávění nějakého velkého společenského příběhu v jejich okolí. To znamená, mám-li dvě stě členů v okresním městě, měl bych pracovat tak, aby dvě stě členů vyprávělo příběh o životě ve společnosti takový, jaký ho chci vyprávět já a jaký ho vyprávím v Otázkách Václava Moravce nebo v celostránkových rozhovorech v celostátním tisku.

  • A není součástí hodnot sociální demokracie něco jako vnitrostranická demokracie, ke které určité množství členů potřebuji?

Já si myslím, že jsem na to odpověděl. Sociální demokracie v roce 1878 vypadala úplně jinak než v roce 1905. Vypadala úplně jinak než v roce 1938, než v roce 1948, 1968, 1988, 1998. Podoby sociální demokracie jsou velmi odlišné. Ostatně sociální demokracie byla velkou část své existence také vystavena velmi tvrdé represi, fungovala v ilegalitě, v té či oné podobě působila v exilu, byla zakázána a bylo jí zabráněno v činnosti na českém nebo na československém území, a to je také součást dějin sociální demokracie.

Nikde není napsáno, že příští rok sociální demokracie nebude mít tisíc členů, ale bude efektivním volebním tělesem. A nikde není psáno, že po určitém politickém vývoji za dvacet let se znovu neocitneme v situaci, kdy doba z nějakého důvodu zase přivede lidi k větší ochotě se kolektivně organizovat a počet členů nabude o čtyřicet tisíc během dvou let, protože, třeba z důvodu politické krize, tu potřebu budeme vyjadřovat.

Důvěra v člověka i jistá rezervovanost vůči státní struktuře

  • Často se mluví o tom, že součástí sociální demokracie bylo sociálnědemokratické hnutí. Dá se říct, že se někam vytratilo, nebo je stále možné pozorovat jeho pozůstatky? Jak by se dalo povzbuzovat podhoubí kolem sociální demokracie, aby sociálnědemokratické hnutí bylo viditelnější a živější, než je dnes?

Sociálnědemokratická strana se obnovila po roce 1989 s celou šíří svých dřívějších satelitních organizací, neobnovila se ale její odborová organizace a neobnovilo se její hospodářské zázemí. To znamená, od té doby dodnes pod různými názvy existuje Svaz dělnických tělovýchovných jednot, existují Sociálně demokratické ženy, existuje mládežnická organizace, seniorská organizace sociální demokracie. Existují další organizace, které tak či onak mají k sociální demokracii blízko. Problém je, že ty struktury jsou relativně málopočetné. Tam je dobře mířená otázka, jakým způsobem lidi oslovovat.

Myslím si, že je možné je oslovovat pouze setrvalou prací na tom, aby bylo zjevné, že individuum nezvládne prosazovat svoje oprávněné zájmy v celku společnosti a že existuje potřeba kolektivního sdružování a spolupráce na prosazování legitimních zájmů.

RV1_9634

Patrik Eichler,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Ať jsou to zájmy na vyšší mzdě, na bezpečném pracovním prostředí, ať je to právo na nezastižitelnost v dnešní době, kdy jsme všichni přikováni k mobilním telefonům, ať je to nárok na kratší pracovní dobu, je možné je prosazovat pouze kolektivní cestou a s pomocí politických stran. Protože politické strany jsou nakonec strukturami, které máme pro to, abychom se skrze ně domlouvali na tom, jak bude naše společnost v budoucnu vypadat.

A teď některým stranám se to daří v této chvíli lépe, například Pirátské straně, některým se to daří dlouhodobě relativně dobře, třeba lidové straně. Některým stranám se to daří, řekněme, průměrně jako sociálnědemokratické straně.

  • Měla by být zvláštní snaha o oslovení mladých lidí, případně jak by měla vypadat? Je třeba mladým lidem vycházet speciálně vstříc a přitáhnout je?

Myslím si, že pokud jde o mladé lidi a ostatně pokud jde o kteroukoli cílovou skupinu, je potřeba se pohybovat v prostředí, ve kterém se pohybuje, a hovořit jazykem, který jí je srozumitelný. Čas od času říkám, že o schůzi místní organizace politické strany je psáno, že se z ní pořizuje zápis, ale nikde není napsáno, kde se koná.

To znamená, pokud chci oslovovat studenty, jistě mohu konat schůzi místní organizace, když je na to příhodné počasí, na dvoře univerzity nebo na náměstí či v parku vedle univerzity. Protože chci oslovovat studenty, mám tam stánek, publikace a třeba někoho z pedagogů té univerzity, aby bylo jasné, že nejsem nějaké strašidlo z televize, ale že jsem stejný člověk, jaký se pohybuje například na univerzitě. A to je asi základní věc. Nemyslím si, že je potřeba se orientovat speciálně na mladé lidi, i když je to žádoucí, ale není třeba to dělat speciálně.

Mnohem spíše bych se pohyboval v prostředí, které je ohroženo z hlediska zaměstnaneckých práv a kvality pracovního života, v prostředí lidí, kteří pracují na prekérní úvazky, lidí, kteří jsou v té či oné podobě nuceni pracovat ve švarcsystému, lidí, kteří nemají pevně danou pracovní dobu. A jsou jistě zaměstnavatelé, kteří neexistenci pevné pracovní doby, tedy ohraničené píchačkami a sirénou u pracovního pásu, kde pás v určité chvíli můžete opustit, protože daná pracovní doba uplynula, mohou zneužívat.

Je to třeba právo na nezastižitelnost nebo otázka pravidel pro homeoffice, což je také rozšířená věc. Spousta startupových firem pracuje už tzv. bez kanceláří, ať již v kolektivních pracovních prostorech, nebo jejich zaměstnanci jsou zcela doma. Ale i zaměstnanec, který pracuje z jakéhokoli důvodu ze svého bydliště, má mít právo na přestávku v práci. Má mít právo po konci pracovní doby, která je sjednaná v pracovní smlouvě, počítač zaklapnout a nebýt k zastižení, být s rodinou, s přáteli, dívat se na televizi, jít hrát fotbal, dělat cokoliv jiného.

Mnohem spíše bych se pohyboval v prostředí lidí, kteří nemusí být dnes přímo poškozeni, ale mohou být ohroženi do budoucna změnami na pracovním trhu - ať už právě prekérními úvazky, anebo například prací na digitálních platformách, která je široce diskutovaná.

  • Často se hovoří o tom, že by se sociální demokracie měla vrátit k tradičním principům a ke kořenům. Dá se říct z hlediska sociálnědemokratické tradice a historie, co těmi kořeny a principy je?

Tradicí sociální demokracie byla velká míra sebeorganizovanosti a důvěry v člověka. I v prvních programech sociální demokracie najdete mnoho důvěry v člověka a také nedůvěry ke státní struktuře nebo jisté rezervovanosti vůči státní struktuře.

Abych to vysvětlil: Třeba v prvních programech sociální demokracie kromě běžných věcí, jako požadavku na kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, zrušení dětské práce, zavedení inspektorů práce, tedy vůbec celé agendy bezpečnosti, ochrany zdraví při práci, najdete například požadavek na miliční systém armády. Protože když se armáda bude scházet jen v případě války, nebude moci sama sloužit jako hrozba nebo přímo nástroj represe.

V kořenech sociální demokracie bychom tak našli velkou důvěru v člověka a celou řadu pracovně právních požadavků, které se v určité podobě přenášejí dodneška. Jenom si myslím, že je nutné je nějak aktualizovat, protože dětská práce není problém, který dnes řešíme, ale jistě může být problém s tím, že pracuji ve firmě, která nemá kancelář, takže pracuji z domova, z kavárny. Nikdo nesleduje moji pracovní dobu, ale předpokládá se, že když mi ředitel, ředitelka mé firmy zavolá v deset večer, během dvaceti minut odpovím na pracovní e-mail, zjistím potřebné údaje a pošlu je.

To jsou věci, které je potřeba nějakým způsobem regulovat, upravovat, protože lidé si zaslouží i volný čas i ochranu v rámci pracovního práva. A teď je jenom na relativně složitou debatu, jak to udělat. Protože stejně jako zástupce sociální demokracie bude říkat, že dělníci u počítače někde ve svém bytě mají právo na dodržování pracovní doby a její nepřekračování, tak na druhé straně zaměstnavatel bude říkat: ale jak poznám, že se čtyři hodiny mezitím nedívá na film a pracuje pro mě? Když ve skutečnosti by to mohl udělat, protože výsledek, který mi odevzdal, nestál za čtyři hodiny práce. Dal se pořídit za dvacet minut.

Široká medializace jakéhokoli, i drobného střetu

  • Masarykova demokratická akademie se původně jmenovala dělnická a jejím cílem bylo vzdělávání dělnictva, kdy vzdělávání, jak to máte uvedeno na svém webu, bylo nástrojem emancipace dělníků. Jde říct, pokud Dělnická akademie měla za cíl emancipovat dělnictvo, koho má za cíl emancipovat Masarykova demokratická akademie dnes?

Masarykova demokratická akademie se dnes věnuje vzdělávací činnosti v širokém spektru témat. Aktuálně běží dva víceméně dvousemestrální kurzy. Jeden o školství a vzdělávacím systému, který vede bývalý ministr Stanislav Štech, druhý o teorii sociální demokracie, kdy kolegové z univerzity nebo tady z akademie vedou semináře nad různými texty teoretiků sociální demokracie. Máme semináře, které se věnují urbanismu a územnímu plánování, mediálnímu a veřejnému vystupování, semináře, které se zabývají třeba kampaněmi neziskových organizací, a celou řadou dalších témat.

Dneska neumím odpovědět na otázku, koho by Masarykova demokratická akademie chtěla emancipovat. Snažíme se rekonstruovat politické tradice sociálnědemokratického hnutí. To považuji za významnou část našich aktivit, a pak nabízíme široké spektrum vzdělávání v tématech, která jsou sociální demokracii blízká. Ať už proto, že by se jich mohli účastnit lidé, kteří třeba uvažují o tom, že by se mohli k sociální demokracii nějakým způsobem přihlásit, což může být teorie sociální demokracie. Anebo jsou to programy, které jsou zase mířené na lidi, kteří se pohybují v prostředí sociálnědemokratické strany, odborů, neziskových organizací, které se věnují například sociální práci atd.

Máme například kurz, jenž se jmenuje Akademie sociální demokracie, který pro české a slovenské aktéry sociálnědemokratického hnutí právě v tom spektru od neziskových organizací, přes odbory, po členy politických stran nabízí ucelený výklad o základních politikách sociální demokracie a teoretických a historických kořenech sociálnědemokratických stran. O emancipaci jako takové bych se teď zdráhal hovořit. To by mi přišlo, že na síly Masarykovy akademie by byl cíl příliš ambiciózní.

  • A v době, kdy Dělnická akademie vznikla, tak cíl emancipovat dělnictvo byl adekvátní?

Byl velmi adekvátní. Ve všeobecné linii vyprávění měl být dělník vzdělaný proto, aby nepodléhal absolutnímu nároku, ať už monarchie, mocnáře, tedy panovníka, ať už církve, církevních představitelů. Ve chvíli, kdy bude dělník emancipovaný, půjde volit sociálnědemokratickou stranu. Ve chvíli, kdy bude všeobecné volební právo a dělníci půjdou volit sociálnědemokratickou stranu, tak, protože dělníků je ve státě většina, zvolí sociálnědemokratickou stranu a budou si vládnout ke svému prospěchu. A k tomu budou mít třeba zmíněnou miliční armádu a inspektory bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

RV1_9608

Patrik Eichler,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Samozřejmě je to velmi zjednodušený až karikovaný výklad, ale je to základ výkladu, pokud jde o cíle vzdělávání v prvním období existence sociální demokracie. Jinak Dělnická akademie byla, ať za první republiky i v předcházejícím období, svého druhu lidovou univerzitou.

Poskytovala kurzy i v oborech, které by se dnes studovaly třeba na průmyslové škole nebo na obchodní akademii, na vysoké škole. Bylo to velmi široké spektrum oborů a témat včetně vedení volnočasových čtenářských kurzů, kam lidé mohli přijít a číst si knihy z knihovny Dělnické akademie, a nemuseli je tím pádem kupovat za peníze, které by pro ně byly třeba velké.

  • Často se vedle sebe staví na jedné straně hodnoty sociální demokracie a na druhé národně socialistické hodnoty. Dalo by se popsat, jak by se na první, na druhý, na třetí pohled od sebe poznala vzdělávací instituce, která se zabývá sociálnědemokratickými hodnotami, a pak ta, která se snaží šířit a propagovat ty národně socialistické?

Ale ona by se poznala těmi hodnotami. Poznala by se texty, které si bere k ruce. Poznala by se na lektorech, které si zve na akce, a poznala by se publikem. Ale základní metody vzdělávací organizace, ať jde o vzdělávací organizaci sociálnědemokratického hnutí, občanskodemokratické strany, KDU-ČSL, komunistické strany nebo jiné politické strany, jsou v zásadě stejné. Jde o přednášky, kurzy atd.

A samozřejmě, když budu orientován národně socialisticky, budu klást důraz například na tradice národně socialistické strany z první republiky. A když sociálnědemokraticky, budu třeba větším internacionalistou, ale dnešní konflikt uvnitř sociální demokracie, jak je popisován jako střet mezi liberálními a národněji orientovanými politiky, podle mě nekopíruje historickou tradici. Byla by k tomu potřeba mnohem subtilnější debata i pro historický výklad i pro výklad dnešního konfliktu, jak je zvnějšku médii popisován.

  • Takže se dnes v sociální demokracii neodehrává konflikt sociálních demokratů a národních socialistů?

V sociální demokracii probíhá běžný politický boj, akorát historicky je na sociální demokracii koncentrovaná velká pozornost, což si myslím, že je dáno tradicí, ze které se zrodila a se kterou je spojená. Zkrátka je zajímavé popisovat dění v sociální demokracii a sociální demokraté i dlouhodobou, řekněme, otevřeností a blízkou komunikací s médii jsou snadnějším terčem popisů vnitřního dění, než je třeba politické hnutí ANO, kde když se například debatovalo o složení vlády Andreje Babiše, v podstatě do poslední chvíle nikdo nevěděl, kdo bude ministrem.

Ve chvíli, kdy by sociální demokracie sestavovala ve stejnou dobu vládu, v zásadě všichni novináři z velkých médií mají telefon na všechny vedoucí představitele sociální demokracie a sestavování vlády můžeme sledovat on-line.

Když Jan Hamáček říká, že by se mu líbilo vést tvrdé diskuze, ale vést je na vnitrostranických fórech a ve stranické struktuře, samozřejmě si uvědomuje i to, že nejenom konflikt, který v té či oné podobě se odehrává v každé politické straně, ale široká medializace jakéhokoli, i drobného střetu, který se v mocenské struktuře odehrává, sociální demokracii škodí.

Tagy: ČSSD vzdělávání Česko domácí hnutí Ano česká vláda česká politika česká levice pracovní podmínky práce a odbory

Zdroje: Vlastní