Poměřováno čísly, vypadá Evropská unie jako eldorádo. Žije v ní jen 7,2 procenta světové populace, na globální ekonomice se však podílí 24 procenty (měřeno hrubým domácím produktem – HDP). A co je na statistice Organizace pro Hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD - zde) patrně nejzajímavější: Na sociální zabezpečení dává evropská osmadvacítka 58 procent světových výdajů, tedy podstatně víc než zbývajících 92,8 procenta světa.

Ještě se divíte, že se k nám hrne Afrika i Asie?

Recyklují dluhy

Téměř celá Evropa přijala model sociálního státu (včetně zemí, které se k němu nehlásí). Není divu, když máte, co rozdávat. Je to humánní a tuze příjemná věc.

Z často užívané definice, která pochází ze Spojeného království konce třicátých let minulého století, vyplývá, že "sociální stát" usiluje o:

1. Ekonomické a sociální zabezpečení občanů,
2. omezení příjmových nerovností,
3. udržitelný ekonomický růst a rozvoj.

Body 1 a 2 evropské státy vcelku plní. V bodu 3 až na výjimky propadají, včetně Česka. Rozdávají peníze kdekomu, jsou přitom zadluženy až po uši a dluhy neplatí, pouze je recyklují – vyměňují staré dluhy (dluhopisy) za nové. Také proto, že sociální stát něco stojí.

Stahují ovce z kůže

Průměrný stát Evropské unie má dluh ve výši téměř 80 procent HDP, průměrný stát eurozóny dokonce přes 90 procent.

Česko dluží "pouhých" 39,9 procenta svého produktu. Dá se tedy říct – žádná katastrofa. Jenže náš dluh roste.

Na konci letošního prvního čtvrtletí byl vůči HDP o tři procenta vyšší než počátkem roku. Převedeno na koruny, povyrostl o 175 miliard – na 1,789 bilionu korun. Na každého Čecha tak v průměru připadá dluh 169 tisíc. A nedělejte si iluze, že je vláda (nebo Babiš) za vás zaplatí.

Jistě, nabízí se jednoduché řešení, jak dluh seříznout: Zvýšit daně. Jenže to je nepopulární a stará moudrost říká, že "dobrý pastýř ovce nestahuje z kůže, ale stříhá".

Berňák leckde v Evropě přitom "ovčany" už z kůže stahuje. Příkladem může být daňové zatížení pracovníků, které v zemích Evropské unie dosahuje v průměru 44,9 procenta. Takové číslo vám může připadat strašně vysoké. Ale jen do chvíle, než zjistíte (pokud to ještě nevíte), že v Česku z toho, co firma zaplatí za práci zaměstnance, schramstne stát (vláda) kolem 46,6 procenta.

Vysoké odvody přirozeně vedou zaměstnavatele k tomu, aby zaměstnávali na "švarcsystém". (Falešní živnostníci je vyjdou levněji, protože si sami platí odvody – a jsou menší než u zaměstnanců.) Stát tak ve výsledku prodělá.

Takže zdanit jen zisky korporací? Dobrá myšlenka, ale jen na první pohled. Akcionáři si to líbit nenechají a své korporace přemístí jinam, anebo budou tlačit na úspory, což zaměstnanci pocítí na příjmech.

Tučný stát

Pokud nechce vláda vršit dluhy, anebo stahovat ovce z kůže, může ještě zlevnit tučný stát. K tomu se ale evropské vlády nemají.

Česko je v tomto bodě zvlášť odpuzujícím příkladem, kráčí opačným směrem – k zatraceně drahému státu. Vláda triumvirátu Sobotka-Babiš-Bělobrádek náklady na erár zvyšovala a stát vykrmovala k prasknutí.

Rok co rok rozmnožovala počet zaměstnanců státu o osm tisíc. Zatímco před čtyřmi lety český stát zaměstnával 413 600 lidí, nyní už 445 000 (z toho je více než 70 000 úředníků). Na desetimilionovou zemičku povážlivé číslo.

Potřebujeme přitom tak vypasený stát? Jistě, někdy pomáhá, leckdy ale život spíš komplikuje záplavou regulací, anebo přímo šikanou. Skoro na vše potřebujete stohy povolení.

Ráj byrokratů

Češi si často stěžují na Brusel a na záplavu norem, která se z evropské metropole valí. V průměru to je ročně 80 nařízení a směrnic a 1200 regulací. Výsledek pracovní zásady, kterou se řídí elita byrokratů: Čím víc předpisů, tím víc Evropy.

Jsou na tom ale Češi s byrokracií líp? Ročně na ně dopadne na 150 "domácích" zákonů, které nepřímo mění další s nimi provázané zákony, i stovky nařízení a vyhlášek. Kdo to má sledovat? Myslíte si snad, že bylo nutné od roku 1991 víc téměř stotřicetkrát novelizovat živnostenský zákon?

Některé normy jsou prospěšné, jiné ale zbytečné. Jsou mezi nimi i takové, které obyvatele šikanují a dusí podnikání a byznys. Ty, které patří do poslední kategorie, nejsou v Evropě a v Česku nijak vzácné. Naznačuje to třeba žebříček ekonomické svobody, který sestavuje Heritage Foundation. První z unijních států se v něm umístil až na devátém místě. Je to Estonsko. (Česko je v tomto hodnocení na 28. příčce.)

Zkušenosti z Evropské unie ukazují, že unijní legislativa v minulosti bobtnala úměrně tomu, jak se aparát úředníků rozšiřoval. Neplatí tato úměra také v Česku?

Mezi úřednictvem se traduje bonmot nazvaný podle románu Josepha Hellera Hlava XXII: "Byrokracie roste, aby zvládla potřeby rostoucí byrokracie." Zhusta platí zejména v sociálních státech, které potřebují zástupy úředníků na správu složitých (ale sociálních) daňových systémů, hromady sociální dávek i na sociální prebendy (třeba otcovskou dovolenou).

Chcete být svým vnukem?

Zbývá klíčová otázka z titulku: Je sociální stát, který zavedla většina evropských zemi včetně Česka, v nynější podobě udržitelný? Odpovězte si na ni sami.

Upozorňuji však, že mnozí ekonomové v jeho udržitelnost nevěří a říkají "nechtěl bych být svým vnukem/vnučkou". Ti skeptičtější se vám svěří, že by nechtěli být "svým synem/dcerou". A ještě větší (a dříve narozený) skeptik rezolutně prohlásí: "Nechtěl bych být mladý".