Odboráři chtějí nárůst o 11 procent z 11 000 Kč na 12 500. Vláda vidí limit na 12 200 korun. Chce ukotvit minimální mzdu na 40 procentech průměrné mzdy.

Zaměstnavatelům se nelíbí skokový růst, který neodpovídá růstu produktivity práce ani růstu hrubého domácího produktu, ale ani mezd obecně. Tripartita – společná platforma vlády, odborů a zaměstnavatelů – se tedy zatím nedohodla. Dohodne se příště.

Ti zlí a ti hodní

Jak vypadá přetahovaná o zákonem garantovanou výši minimální mzdy? Někdo si myslí, že jde o ten proslulý dechberoucí příběh boje za rovnost a bratrství. Velký dějinný narativ. Lidská práva, právo na práci, důstojný život. A happy end v (ne)dohlednu. Spíš víra v lepší příště než racionální analýza.

Jiný obezřetně podezřívá, že jde o populistickou socialistickou masírku bez opory v logice lidského hospodaření a organizování světa. Ještě k tomu před volbami. Vždyť se spekuluje, že by odborový předák Josef Středula mohl být kandidátem levice na post prezidenta. 

Třetí definitivně přisuzuje zaměstnavatelům-kapitalistům roli vykořisťovatelů a odíračů nejchudších. Trh vidí odvozený od imperativu: Trhej, co to jde! Zapomínajíc někdy, že největším zaměstnavatelem je stát sám. Tedy zjednodušeně my, žijeme-li v demokracii.

Je to evergreen: Kdo jsou ti hodní (tedy sociálně cítící) a kdo ti jsou ti zlí? Pátrá se po tom, kdo víc pomáhá duševnímu i materiálnímu zdraví společnosti, prosperitě státu, a kdo společenské soudržnosti - ti, kteří chtějí vysokou minimální mzdu nebo naopak žádnou?

Z 28 zemí EU celkem 22 států institut minimální mzdy zavedlo zákonem. Šest nikoli: Rakousko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Itálie a Kypr. A Německo příkladně až v roce 2014. A nelze říct, že by třeba Dánsko nebo Švédsko šidilo proletariát na mzdách.

Zákonem vynucené přikázání "Nesmíš platit zaměstnanci méně než je zákonem stanoveno" není to civilizačním automatismem a strojem na spravedlnost Stát si ohlídá, jestli jste se vy dva svobodní občané – zaměstnanec a zaměstnavatel – nedohodli na něčem jiném.

Stát, jeho spíše levicová garnitura, se hájí, že pozice zaměstnance není nikdy až tak "svobodná" vůči zaměstnavateli. Jenže v životě můžeme být jednou zaměstnavatelem, jindy zaměstnancem. Je složité standardizovat vše lidské a těžké je tesat hodnotové soudy do každodenního provozu. Škarohlídi euro-skeptického ražení tvrdí, že je epidemie  smrtící pro Evropskou unii, tohle příliš socializující reglementování všeho.

Buzerace, kam se podíváš

Příběh boje za sociální spravedlnost se zbraní jménem minimální mzda má teď i druhý břeh, nyní už nejen metaforický, ale i geografický.Ve Velké Británii žije muž, který požaduje limit pro maximální mzdu (šéf labouristů Jeremy Corbyn). A nejde o lacinou řečnickou figuru, která velí převracet vše naruby. 

"Zcela upřímně říkám, že bych rád viděl nějakou formu příjmového stropu," řekl Corbyn BBC. Není to přitom hlas volající na poušti. Třeba Stefan Stern z think-tanku High Pay Centre uvádí, že někteří vrcholoví manažeři mají i tisíc liber za hodinu. Přičemž národní minimální mzda je něco přes sedm liber za hodinu. 

"Je to důležitá připomínka problému nespravedlivých rozdílů ve Velké Británii. Doufáme, že vláda přijde s reformou, pokud chceme tyto rozdíly odstranit," upozorňuje. To stojí za zamyšlení. Odpůrci přespříliš "socializujících změn" mají jasno: Samá reforma. Reforma reformy reformy: trochu ideologická kvantová mechanika. Samá restrikce a regulace. Cit pro svobodu vyčichá.

Přidávají i emoce: buzeraci eráru je třeba zastavit. Příkladně Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu a dopravy, soudí, že průmysl minimální mzdu stanovenou zákonem nepotřebuje. Respektuje sice, že Česko si stanovilo minimální mzdu zákonem, nelíbí se mu však, že její nastavení je výsledkem "přetahování v rámci tripartity a je součástí populistických prohlášení".

Americký pravicově laděný ekonom George Reisman dokonce napsal v dopise americkému ministrovi práce: "Čím víc je minimální mzda zvyšována, tím horší je efekt na chudé lidi". Z trhu jsou tak podle něj vytlačováni právě ti nejméně kvalifikovaní a nejchudší. Kopáči. (Nahradí je levnější bagry). Pokladní. (Nahradí je pokladny). A také studenti bez praxe. Sezónní pracovníci.

Pravice se rázem jeví jako sociálně angažovaná. A levice svým sociálním inženýrstvím a regulací "všeho" ve jménu dobra se pak zase ve výsledku jeví jako slon v "sociálním porcelánu".

Má pravdu předsedo

Připomíná to scénu z filmu vesničko má středisková. Hrabětová se obrací od agronoma: "Má pravdu, předsedo!" Po jednověté argumentaci předsedy se obrací zpět k agronomovi: "Má pravdu předseda!"

Chvilku to vypadá na "starodávný" klasický pravolevý svár. Nepřekonatelné hradby. Karty jsou rozdány dávno. Ryzí pravice proti ryzí levici. Chvilku to zas vypadá "naruby". Tak trochu diskursní mišmaš udělá ze socialistů mimoděk asociály, kteří chudé postrčí ještě dál na okraj společnosti a z politických ekonomických liberálů dobrosrdečné rovnostářské socialisty. 

A třeba komunisté volají "haló" ve svých Haló novinách po zvýšení minimální mzdy na 14 tisíc. Předákovi Českomoravské konfederace odborových svazů Středulovi prý nejvíc leží v žaludku to, že minimální mzda je dokonce pod hranicí příjmové chudoby. A i po případném zvýšení minimální mzdy o 1 200 korun, tedy na 12 500 korun, by pracovníkovi s minimální mzdou zbylo v kapse příští rok nějakých 11 500 korun čistého, tedy méně než je hranice příjmové chudoby. Uvádí i jiná data: produktivita práce v ČR je kolem 60 procent unijního průměru, hrubý domácí produkt (HDP) cca 80 procent. A mzdy? Pouhých 30 procent.

Proti staví zaměstnavatelé data jiná: HDP roste o něco více než dvě procenta ročně, mzdy o čtyři až pět procent. Proč by tedy měla minimální mzda skočit o 11 procent?

Protože za pravicových vlád osm let nerostla vůbec, namítne první účastník sporu. Načeš jeho oponent odpoví: příliš a navíc skokově rostoucí minimální mzda spustí "mzdovou" nákazu a mzdy začnou lavinovitě růst i v neproduktivních branžích, ve státních službách. Stoupne nezaměstnanost.

Nestoupne, zní hypotetická odpověď: růst bude tlačit na firmy, aby inovovaly a zvyšovaly produktivitu, konkurenceschopnost. Díky tomu jim stoupne výroba a budou potřebovat více pracovníků. A nabídnou jim i kvalifikaci. Všichni si polepšíme.

Minimální cena rohlíku

A jsme zpátky na začátku. Řadový pravicový volič namítá: Co bys jako spotřebitel řekl třeba na minimální cenu rohlíku a na její pravidelné zvyšování? Cena práce je taky cena.

Jak ale naznačila jednání na tripartitě, pin pong se bude hrát dál, jen možná zase na jiném stole. Zaměstnavatelé a víceméně i vláda jsou blízko názoru, že stanovení minimální mzdy by se mělo od příště odvíjet od reálných ekonomických čísel.

"Mělo by jít o standardní proces, který by zhodnotil aktuální ekonomické podmínky," upozorňuje Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu a dopravy. Vláda takovou standardizovanou "kotvu" neodmítá. Chce ukotvit minimální mzdu na 40 procentech průměrné mzdy. Dokonce i odbory jsou pro určitý neutrální valorizační mechanismus, ale nejdřív chtějí dostat minimální mzdu na oněch 40 procent průměrné mzdy. Zatím jsme cca na 38 procentech.

Politici tak možná brzy přijdou o jednu ze svých hraček a fanglí. Bude tou další hračkou idea maximální mzdy? Další tripartita ukáže.