Není to jen o sexu, říká o polyamorii aktivistka Magdaléna Šipka

ROZHOVOR - Magazín autor: Jaroslav Bican

Hlavní problém na monogamii je ten, že často neodpovídá teorie praxi, poukazuje v rozhovoru pro Tiscali.cz teoložka a aktivistka Magdaléna Šipka. Jaké jsou podle ní výhody polyamorních vztahů a proč považuje polyamorii za etický koncept?

Magdaléna Šipka

Magdaléna Šipka,zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

  • Jak definujete pojem polyamorie? Jak si ho sama pro sebe vysvětlujete?

Je z řeckého slova "poly" mnoho a z latinského "amor" láska a strašně důležité je tam vědomé prožívání více lásek naráz se svolením všech zúčastněných a se vzájemným vědomím. Je to jiný způsob, jak se dívat na etiku milostných vztahů. Ne jenom nutně sexuálních, ale i romantických či psychicky hlubokých, která je založena na otevřenosti a přesvědčení, že je důležitější, abychom vztahy utvářeli tak, aby v nich všichni byli šťastní, než aby vypadaly podle tradiční struktury.

Pro mě to je posun z častého důrazu na strukturu, aby ti lidé byli hlavně dva, aby se veškerý sexuální kontakt odehrával v rámci jejich vztahu. Jde spíš o důraz na přínos v rámci vztahu a vzájemný souhlas.

  • Rozdíl oproti klasickým vztahům tedy nespočívá jen v počtu, že jde o vztahy více lidí, ale je to určitý etický koncept?

Vnímám to tak, protože polyamorik může být i single. Může být rozhodnutý, že nebude navazovat žádné hodně blízké vztahy, že nebude mít stabilního partnera v tradičním slova smyslu, ale je třeba otevřený hlubokým vztahům na pomezí přátelství a partnerství, které se v jeho životě mohou střídat.

Pak je samozřejmě velmi časté to, že pár po delší době spolu, když se dostane do situace, kdy cítí, že už mu to dál takhle nevyhovuje, svůj vztah otevře. Může to být tedy otevřený vztah, který někteří lidé berou jako něco trochu jiného než polyamorii, a asi to tak opravdu je, ale může to pak přecházet až do polyamorie.

Ten rozdíl je pro mě samotnou těžko definovatelný, ale myslím si, že otevřené vztahy jsou dost často založené na prolomení sexuální výhradnosti, že teď můžu spát i s někým jiným. Polyamorie podle mě není o sexu tak moc, jak se to tvrdí, ale může to být navazování třeba i zásadních vztahů s někým mimo původní vztah, ovšem nemusí to tak být. Mám tendenci do toho pokaždé hodně vkládat emoční rovinu vztahu, protože je pro mě velmi důležitá, ale určitě to tak nemusí být vždy. Někomu může jít především o tu sexuální.

  • Otevřenost v polyamorním vztahu podle vás není jen otevřenost, co se týče kdykoli, s kýmkoli, cokoli, ale také otevřenost spojená s důvěrou a komunikací?

Strašně důležitá je tam informovanost a vzájemný souhlas ostatních, i třeba primárního partnera. Někdy se předpokládá, že nejdřív existuje nevěra, a z ní se pak dá přejít do polyamorie. Ale to moc nejde, nebo to jde hodně špatně, protože polyamorie většinou musí nebo měla by začínat tím, že se na tom dotyční domluví a chtějí to oba. Když někdo něco druhotně obhajuje, moc to nefunguje.

Když se díváme na polyamorii z pohledu toho, že jsme zvyklí mít vždycky jednoho partnera a automaticky se předpokládá, že jsme mu věrní, což se většinou projevuje na sexuální úrovni, potom polyamorie vypadá, že je hlavně o prolomení sexuálního tabu, což je asi ze začátku nebo na první pohled.

Když je potom v polyamorním vztahu člověk delší dobu, zjišťuje, že jde daleko víc o to, že jinak přemýšlí o vztazích. Třeba to rozdělení na kamaráda a partnera, které v tradiční monogamní morálce je hodně evidentní, v polyamorii může trochu splývat. A myslím si, že to vede k vnímání blízkých lidí jako hodně blízkých bez ohledu na to, jestli s nimi mám sexuální vztah, nebo ne.

  • Důraz na vědomost, etiku je podle vás v komunitě lidí s polyamorními vztahy obecně sdílený?

Vědomost a informovanost určitě, to se udává jako základní předpoklad. Když se o polyamorii teď bavíme, samozřejmě říkáme, jaká by měla být, podobně jako kdybychom se bavili o ideji monogamního, heterosexuálního manželství, o věrnosti a o tom, jak by to mělo být ideálně.

To, co tady říkám, nemusí platit vždycky a je asi těžké se k tomu přiblížit, stejně jako je těžké se přiblížit k jiným ideálům etických sexuálních konceptů. Takže neříkám, že to tak je vždy v praxi, ale polyamorický ideál, který je jiný než ideál monogamní, by určitě měl být o vědomosti, otevřenosti. Ideálem je i radostný souhlas s tím, co může můj partner zažívat v ostatních vztazích, což někomu může připadat jako těžko dosažitelné nebo až neuvěřitelné, ale je to něco, s čím se setkávám.

Romantický večer s někým jiným

  • Nejsou takové vztahy strašně náročné, zvlášť když jde o větší počty lidí? Nezabije je to, že si dotyční musí neustále něco vyjasňovat, řešit vzájemné žárlivosti a pnutí? Pokud mají problémy i vztahy dvou lidí, není tohle jen jejich multiplikace?

Pro některé lidi by to tak určitě mohlo být, ale z mé zkušenosti to tak úplně není.

  • Jak je vůbec náročná každodennost, denní obsluha takových vztahů? Stačí je ze začátku nastavit a pak už fungují samy?

Myslím si, že hodně náročný může být ten přechod. Přestat odvozovat například i svoji vlastní hodnotu z toho, že druhý nás nějak zrcadlí a ukazuje nám, že jsme v něčem jedineční tím, že je jenom s námi, a důvěřovat tomu, že tak můžeme žít. I když takové obvyklé kontrolky toho, jestli vztah je, nebo není v pořádku, strašně blikají: Aaaaa, zase má romantický večer s někým jiným, z toho se zblázním. To pro mě bylo těžké. Pro někoho to třeba těžké není.

Ohledně každodenní obsluhy vztahů je z mé zkušenosti u monogamních vztahů také dost složitá a je v něčem velmi zacyklená. Mně na polyamorii a na denní komunikaci s partnery přijde dobré i to, že to je takové otevřenější, že na to člověk většinou není nikdy sám, když ten druhý nebo třetí je nějaký smutný a má problém. Člověk se někdy dostane do situace, že ví, že on s tím nic neudělá, a než by se pořád cyklil v trápení a starosti o druhého, když je tam ještě někdo třetí nebo další, dokáže mu třeba lépe s něčím pomoci.

Magdaléna Šipka

Magdaléna Šipka,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Hodně lidí se často ptá, jestli se nesetkávám s přílišným tlakem například v hádkách, když najednou proti mně jsou opravdu dva lidé. A teď se dostanu do situace třetího, což samozřejmě může být komplikované. Na druhou stranu to má v sobě možnost dalšího člověka, který může sloužit jako moderátor, nebo když už vznikne opravdu velký problém, člověk to pozná, protože to najednou všichni partneři vyhodnotí jako něco skutečně blbého, nebo se navzájem korigují.

Co se týče toho, jestli je potřeba si stále něco vyjasňovat, asi je pravda v tom, že jde hodně o to prvotní nastavení. Ještě je možná dobré říct, že polyamorní struktury mohou být i uzavřené. Tomu se potom říká polyfidelity. Několik lidí dohromady si řekne, že budou mít uzavřený vztah a že si budou věrní ve větším počtu lidí než jenom ve dvou.

  • A je to pořád polyamorie? Asi tam funguje větší závaznost nebo určitý slib.

Ano, určitě to mohou být sliby i v menších strukturách ve smyslu větší uzavřenosti vztahu, kdy polyamorici nejsou dva, ale tři nebo čtyři, a řeknou si: tohle je naše skupina, které se říká polycula, a teď už nebudeme navazovat další vztahy s nikým mimo ni. Budeme si v rámci ní věrní sexuálně a třeba i fyzicky a emočně, někdy mají i představu emoční věrnosti, a postavíme si takhle hranice.

  • Koncept věrnosti vám přijde problematický jenom u monogamního vztahu? Obecně ho nepovažujete za něco, co v určité etapě vztahu může dávat smysl a být svobodně přijaté?

Polyamorii vnímám jako možný způsob vztahů rovnocenný i monogamii. Asi bych nechtěla říkat, že je lepší, takže nemám problém s věrností pojímanou v rámci monogamie. Kdybych měla říct, co mi přijde lepší, možná mi přijde lepší být v polyamorii než třeba někoho podvádět. Polyamorie mi přijde jako dobrý způsob řešení situací, které se trochu vymykají monogamii. Když už nejsem reálně monogamní, přijde mi potom lepší dát do toho víc vědomosti, otevřenosti a komunikace, což si myslím, že polyamorie nabízí, i když asi nejenom polyamorie.

Přijde mi strašně vtipné, že věrnost se velmi často vykládá jako sexuální, je to takový úzus. Pro mě je polyamorie způsob, jak být dlouhodobě někomu věrná, protože jsem schopná v rámci ní vytvářet dlouhodobé vztahy, které jsou založené na důvěře a které mně samotné přijdou ještě hlubší než monogamní vztahy, jež jsem měla před tím, protože si v nich můžu dovolit být taková, jaká jsem.

Můžu sdílet i svoji zamilovanost do jiných lidí. A je to tam přijaté s pochopením. Mám pocit, že takový vztah je založený ne na smlouvě, na postavení hranic a dodržování přesně daných pravidel, když teď monogamii trochu karikuji.

  • Napadá mě, jestli hlavní rozdíl není v tom, že monogamie, respektive manželství je zažitý model, který pak vede k tomu, že spousta lidí má pocit, že takový vztah bude fungovat jaksi sám od sebe, tím pádem podcení komunikaci, to, že by si sami nastavili určitá pravidla a vůbec mluvili o svém vztahu. Kdežto lidé v netradičních polyamorních vztazích jsou nuceni spolu mnohem více komunikovat a zároveň do nich vstupují lidé, kteří o vztazích víc přemýšlejí.

Naprosto s tím souhlasím. Polyamorický vztah vyžaduje komunikaci. Není to něco, do čeho by člověk jen tak sklouznul a bezvadně to fungovalo. V něčem to může být i pomoc a výhoda, protože když jsme nuceni o vztahu mluvit a pořád si věci vyjasňovat, můžeme se vyhnout vztahovému regresu nebo vyhasnutí vzájemného pochopení. Polyamorie nás pořád energetizuje a nutí víc komunikovat.

  • V různých vašich článcích se mi zdálo, že přisuzujete monogamnímu vztahu mnohem větší majetnickost než polyamorním. Myslíte, že monogamním vztahům je kvůli jejich výlučnosti důraz na majetnickost vlastní?

Nemajetnickost mi přišla jako charakteristický rys polyamorie, který je většinou nutný. To však neznamená, že se nevyskytuje i u vztahů dvou lidí. To určitě může, ale spíš si myslím, že monogamní struktura může být strašně jednoduše použitá jako mocenská pozice a historicky v ní opravdu ženy byly v hodně jiné situaci než muži.

Magdaléna Šipka

Magdaléna Šipka,zdroj:René Volfík/Tiscali.cz

Dalo by se říct, že se o některých věcech mohly daleko méně rozhodnout. Předpokládalo se, že na společenské rovině budou odvozené od mužů, i když se to pak vyrovnávalo tím, že třeba když byly bohatší, jejich doménou byl dům nebo hospodářství, kde rozhodovala žena.

  • Tohle se podle vás s manželstvím a monogamními vztahy dál vleče? Neproměňuje se to spolu s tím, jak se mění společnost?

Určitě nechci říkat, že všechny monogamní vztahy nebo všechna manželství to v sobě musí mít. V současné době může docházet k velké proměně a mohou být vztahy, které jsou od toho úplně oproštěné a jsou to vztahy dvou lidí.

Zároveň nevýhoda nemusí být jen v tom, že žena byla většinou víc v pozadí a v soukromém sektoru a muž byl na veřejnosti, ale i v tom, že jsou to jasné role, do kterých lidé zapadnou, a předpokládá se, že to všechno zvládnou a budou je plnit. To může být paradoxně i daleko složitější pro muže, protože se toho od nich najednou očekává daleko víc - například uživit rodinu. V poslední době třeba jenom ve chvíli, kdy je žena na mateřské a potom kdy je většinou také žena na rodičovské.

Hlavní problém, který ale vidím na monogamii, je ten, že velmi často neodpovídá teorie praxi. V docela velkém počtu případů se pak může stát, že monogamie není naplňovaná a vznikají milenecké vztahy. Vztahy se strašně bolestivě rozbijí, kdy je to pociťované jako obrovská křivda, založená na přítomnosti někoho třetího ve vztahu.

I to, že zamilovanost se někdy chápe jako něco, co má moc úplně ten model rozseknout, což je podle mě živené strachem o věrnost a představou, že je jenom jeden ideální člověk. A když jsem se tedy zamiloval, znamená to, že už teď mám nového ideálního člověka a musím to celé změnit. Ve chvíli, kdy praxe tradiční rodiny neodpovídá ideálům, které se mají naplňovat, kdy se shora dávají ideály, které ale neodpovídají tomu, co je dole, může být etika tradiční rodiny vůči tomu, co se děje, strašně krutá.

  • Nemůže to být ovlivněné také tím, že dnes je společnost liberálnější a mnohem více se klade důraz na to, aby člověk šel za svým štěstím? To znamená, že když se zamiluje, má tomu vše podřídit a někdy to má podobu nevěry či rozvodu. Jestli to paradoxně není ne důsledkem manželství a monogamního vztahu, ale toho, že se tradiční hodnoty rozvolnily?

Určitě se do jisté míry mění úloha rodiny, například už není tak ekonomicky konstitutivní. Ženy mohou pracovat, mohou si samy na sebe vydělat. Jsou na muži trochu nezávislé a já bych neřekla, že je jednoznačně špatně a úpadkem to, že lidé v rámci života změní svého celoživotního partnera. Těžko hledám argumenty, proč by to mělo být špatně.

Myslím si, že je špatně, když se lidé dostávají třeba do situací, jako je domácí násilí, nebo když jsou nešťastní či psychicky deprimovaní ve vztazích. Což může být i tím, že jsou dlouho ve vztazích, které jim nevyhovují, nebo i nedůslednou péčí o vztah, ale může to být i tím, že se změnili a dál spolu nechtějí být. Přijde mi, že když je to vzájemné rozhodnutí dvou lidí, což asi ve chvíli, kdy je tam velký problém, to nejspíš budou pociťovat oba a oba dva se pak rozhodnou navázat jiný základní vztah. Nevím, proč by na tom mělo být něco špatného.

Ve chvíli, kdy vztahy nejsou o právních a ekonomických vazbách, ale daleko více o psychické rovině, že jsme s tím, s kým jsme rádi a kdo nám třeba nabízí určitou podporu a s kým sdílíme domov, je jasné, že už nemyslíme tolik na to, abychom pořád byli s tím jedním, ale že od toho chceme víc po stránce, abychom si s dotyčným rozuměli. Tento nárok se pak může proměnit v to, že partnera nebo partnerku v rámci života změníme, to už však není polyamorie.

Druhá část rozhovoru s aktivistkou a teoložkou Magdou Šipkou vyjde v pondělí 23.dubna.

Tagy: nevěra manželství sex Česko domácí rozvody feminismus česká politika děti a rodina pracující ženy

Zdroje: Vlastní