Trans* lidé nejsou muži s prsy a ženy s vousy, říká aktivistka Feryna

ROZHOVOR - Magazín autor: Jaroslav Bican

Aktivistka a básnířka Marie Feryna v rozhovoru pro Tiscali.cz vysvětluje, co znanemá být trans. Popisuje svůj "coming out" a začátky své přeměny. V čem jí pomáhá členství ve spolku Trans*parent a psaní poezie? A o co se snaží jako aktivistka?

Marie Feryna

Marie Feryna,zdroj: Štěpán Rožek

  • Jsi členkou spolku Trans*parent, který sdružuje aktivisty a aktivistky a usiluje o dosažení sociální spravedlnosti, prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch trans osob. Co pro tebe znamená být trans* aktivistkou? Ztotožňuješ se vůbec s tím termínem?

Pojem trans* aktivistka je možná trochu zjednodušující, nazvala bych se spíš aktivistkou obecně, protože trans* aktivismus není moje jediné téma. Je to třeba environmentalismus, sociální nerovnosti. Trans* aktivismus je "jenom" jedna část. Když jsem se před rokem "vyoutovala", začala jsem najednou hledat společnost, která by to přijímala, neměla s tím problém, a naopak by to ještě víc chápala díky tomu, že oni jsou také trans.

Pak jsem objevila Trans*parent, zašla jsem na pár podpůrných skupin a zhruba po půl roce jsem tam vstoupila s tím, že chci začít něco aktivně dělat.

Lidé na mě jakožto na ženu reagovali divně, zažila jsem nadávky na ulici, výsměch. Zažila jsem transfobii a jakožto osoba, která se snadno naštve a nenechá si nic líbit, jsem pocítila povinnost podílet se na změně.

Vstoupila jsem do Trans*parentu a začala se zabývat spoustou dalších věcí. Jde o mediální výstupy, které se snažím hodně řešit; legislativní záležitosti, ale na ty se specializují jiní. Spíš se snažím o to, aby když už se někdo ptá, co trans lidé podstupují, věděl, jak to v tomto státě chodí nebo jaká je situace jinde.

  • Je to hodně základní věc, ale co podle tebe znamená být trans*? Jak bys to někomu vysvětlila? I v rámci lidí, kteří se za trans považují, se lze setkat s různými náhledy na to, se se tím myslí.

Velmi se mi líbí definice, jakou máme na svých stránkách, a to že trans* nebo nebinární osoba je osoba, jejíž rod není shodný s tím, který jí byl přiřazen při narození na základě fyziognomických znaků.

  • Takže to může být muž, který chce být ženou, žena, která chce být mužem, ale zároveň to může být všechno mezi tím na škále muž-žena?

Rozhodně ne. Většinová společnost může sice trans* tematiku vnímat tak, že muž chce být ženou, žena chce být mužem atd., ale nejde o to, že trans* žena je muž, poněvadž trans identita není věc volby. To si nevybereš. Muž nechce být ženou, žena chce být konečně vnímaná jako žena. Ale to, jak danou osobu bude vnímat majorita, se do stability vlastní identity může také velmi promítat.

  • Zmínila jsi, že na tebe lidé reagovali divně a nadávali ti. Můžeš jejich reakce víc popsat. Jak si je prožívala a v jakých chvílí tě zasahují?

Třeba když si chci na sebe obléct šaty, ale okolí, které mě nezná, mě na základě fyzických znaků vyhodnotí jako muže a obvykle má nějaké poznámky nebo alespoň divné pohledy. Nedávno jsem šla po ulici a najednou se objevila trojice zjevně opilých lidí a někdo z nich prohlásil: "Jééé, šéfiku, to se teďka nosí, ty musíš bejt solidní teplouš." A je to konstantní. Liší se ovšem způsob, buď je dotyčný explicitní transfob, nebo se "jenom" divně dívá.

  • To je věc, na kterou si člověk zvykne, nebo co se s tím dá dělat?

Ono mu nic jiného úplně nezbyde. Často není možné dostát genderově stereotypním představám. Například já už mám kouty, dohladka se oholím těžko, budu muset na laser. Můžu se třeba líčit, můžu dělat všechno možné, ale pořád, když promluvím, okolí, které mě nezná, mě vyhodnotí jako muže. Tím samozřejmě přejímám ony stereotypy a přizpůsobuji se jim. Někdy ovšem na jejich dekonstrukci moje energie nestačí a já zkrátka podlehnu.

  • Není to tak, že díky tomu, že žijeme ve společnosti, která má něco spojené s mužem a něco se ženou, i lidé, kteří by neměli potřebu podnikat kroky vedoucí k biologické změně, tranzici, se kterou je spojené například braní hormonů atd., jsou pod tlakem, aby se přimkli k jedné z těch dvou škatulek?

To je rozhodně pravda, pořád zde existuje obrovský tlak společnosti na udržování genderových stereotypů. Bohužel v České republice genderová svoboda v širším měřítku neexistuje.

  • Jak je to u tebe? Nakolik se společností cítíš tlačená k dalším krokům?

Od "coming outu" vím, že bych chtěla brát hormony a svoje tělo změnit, ale… Mám podvědomou nedůvěru v doktory a doktorky, takže mně velmi dlouho trvalo, než jsem k někomu vůbec dokázala chodit.

"Vyoutovala" jsem se před rokem, okolo Vánoc jsem se chtěla objednat k jedné doktorce a dostalo se mi odpovědi, že přestává ordinovat v Praze. Výborně. Uběhly další čtyři měsíce, objednala jsem se jinam. Hrozně negativní zkušenost – "misgendering" (označování lidí nesprávným rodem, pozn. red.), na lůžku za mnou pletysmograf, přesměrování na psychologii. Takže pak opět nic.

Nakonec jsem napsala měsíc zpátky doktorce Haně Fifkové, která mi odepsala, že můžu přijít de facto hned. A tak se stalo, že teď mám doporučení na všechna vyšetření, která potřebuji, a můžu s fyzickou tranzicí začít skoro hned – když pominu čekací lhůty.

Jeden velký queer aktivismus 

  • Nedůvěru k doktorům a doktorkám jsi měla odjakživa nebo je to ovlivněné i tím, že zkušenosti trans lidí, kteří tranzicí prochází, jsou často negativní a tím pádem už jenom poslouchat jejich historky vzbuzuje nedůvěru?

Za to mohou nejspíš mé osobní negativní zkušenosti, rozhodně ne ale v oblasti sexuologie, spíš v oblasti psychiatrie a psychologie. Trpěla jsem depresemi, úzkostmi a můj psychiatr byl spíš ranař, který situaci řešil drsně a nepáral se se mnou, takže o terapii se mluvit nedalo. Zkrátka antidepresiva a přijďte za čtrnáct dní. Nebo – když jsem šla v prvním ročníku vysoké školy k fakultní psycholožce, místo věcí, které jsem s ní chtěla řešit, se snažila bádat v tom, jestli náhodou nejsem homosexuální.

Mezi sezením u psycholožky a u psychiatra je tříletý odstup – až tak se to na mně podepsalo. Takřka vždycky jsem si všechno řešila sama. Až na jedinou výjimku – a tou je psycholog Jiří Procházka a několik sezení právě u něj – bez jeho péče bych s tranzicí nejspíš vůbec nezačala.

Zároveň to, co jsi zmiňoval ohledně negativních zkušeností s různými doktory a doktorkami ze strany ostatních, roli hraje, ale spíš v tom smyslu, že si přísně selektuji, ke komu chci chodit, a už nepřijmu nějaký kompromis.

V Praze existuje řada možností, ke komu chodit a kde jsou krátké čekací lhůty, ale pokud člověk chce být respektovaný a nechce být vystavený tomu, že má nějakou poruchu, že je nemocný, zkrátka nechce být neustále stigmatizován, existuje pro mě v zásadě jedna jediná doktorka, a to je doktorka Fifková.

Zároveň ten rok od mého "coming outu" a ty dva neúspěšné pokusy o objednání na mě velmi zapůsobily a pomohly mi, protože jsem se naučila svoje ženství prožívat naprosto bez "odborného dohledu". Naučila jsem se pracovat se vzhledem a také trochu s hlasem. A myslím si, že se to na mně rozhodně fyzicky projevilo.

  • Dá se říct, jakou roli v tom a v tvém procesu sebepřijetí sehrál Trans*parent? Zmínila jsi podpůrné skupiny, na které jsi v Trans*parentu chodila.

"Vyoutovala" jsem se přesně před rokem a bylo to přímo na pikniku Trans*parentu. Jedna velmi blízká osoba mě tam vytáhla a najednou kolem mě byli lidé, kteří jsou na tom jako já. To byl moment, kdy jsem cítila, že jsem přijímaná, že je úplně jedno, jak se prezentuji a že tady jsem v bezpečí a nic se mi nestane. Šla jsem pak na podpůrnou skupinu, tam jsem spíš mlčela. I teď spíš na podpůrných skupinách, když už na nějakou jdu, spíš poslouchám, než si povídám.

Podpůrné skupiny jsou pro mě významné i z faktického a informačního hlediska. Jednak si vyměňujeme zkušenosti, zároveň pro mě ale Trans*parent hraje důležitou roli v tom, že jde opravdu o uskupení lidí, kteří se velmi dobře sešli a chtějí se potkávat a trávit spolu čas.

Pro mě i to, že jdeme s přáteli Damiánem, Viktorem nebo Filipem na pivo nebo na koncert a tam si zkrátka užíváme a jsme šťastní, znamená neskutečně moc, protože se nevystavuji pocitu nepatřičnosti, ale že jsem tu s těmi svými a rázem si dokážu svůj život v daném okamžiku plnohodnotně užít.

  • Zmínila jsi, čemu se v Trans*parentu věnuješ. Můžeš ještě víc vysvětlit, o co se v něm snažíš? Jaké jsou z tvého pohledu cíle trans* aktivismu? Zatím jsme o tom hovořili jen velmi obecně.

Když to vezmeme komplexně, jde nám o svobodu každého člověka, aby se mohl prezentovat tak, jak chce, a aby vůči němu panoval respekt, co se týče identity. Aby byl respektován, a ne pouze tolerován.

  • Teď jsi vlastně zmínila letošní téma festivalu Prague Pride, že nestačí tolerance, ale je třeba respekt. Je Prague Pride akce, která trans lidem pomáhá naplňovat cíle, o kterých si mluvila?

Rozhodně. Trans*parent se Prague Pride účastní pravidelně. Letos tam měl velmi nabitý program celý týden, který čítal jednak podpůrnou skupinu, výstavu o komiksech o trans* lidech/pro trans* lidi nebo třeba queer tango, což je skvělé, protože, ač se český LGBT aktivismus prezentuje jako LGBT, donedávna platilo, že jde pouze o LG, možná s obtížemi B a rozhodně ne T.

Šlo opravdu o marginální téma a možná i samotnou LGBT komunitou vědomě marginalizované. Minimálně v posledních dvou letech se ale situace výrazně mění – podle mě díky aktivitě Trans*parentu. Když si statisticky vezmu mediální nebo jakékoli jiné výstupy od Trans*parentu, je jich celá řada.

Najednou mluví o trans* lidech už i český masmediální diskurz a začíná slyšet na to, co trans* lidé chtějí, na Prague Pride se konečně objevuje program o trans* lidech/pro trans* lidi, což je důležité a asi bych si to před pár lety vůbec nepředstavila.

  • Je něco, co bys Prague Pride z pohledu trans* témat vyčetla, co ti tam chybí nebo kam dál to posouvat?

Kam to dál posouvat, to si teď úplně nedovedu představit, protože to, co udělal Trans*parent na Prague Pride, je pro mě úžasné a hodnotit to můžu až s odstupem. Zároveň Trans*parent působil i na Alt*Pride (alternativní akce k festivalu Prague Pride, která se konala v žižkovském Autonomním sociálním centru Klinika pozn. red.), také každý den. Rovněž tam zorganizoval podpůrnou skupinu, promítání a workshopy. Myslím si, že Trans*parentu se letošní rok velmi podařil.

Co bych možná Prague Pride vyčetla, je dost necitlivý jazyk, kterým se o trans lidech mluví, když se hovoří o tom, že se v rámci festivalu trans aspekt reflektuje.

Pamatuji si, že loni mluvila výkonná ředitelka festivalu Kateřina Saparová ve Dvaceti minutách Radiožurnálu právě o tom, co se bude během Prague Pride dít a že se začíná řešit i trans* tématika. Prohlásila že mužům se zvětšují prsa a ženám rostou vousy. Zkrátka přejala cisnormativní diskurs většinové společnosti, která to bere opravdu tak, že z muže se stává žena, což ale, jak jsme si už řekli více méně v úvodu, tak vůbec není.

Možná bych právě od své vlastní komunity, pokud přijmu LGBT komunitu za vlastní, očekávala, že bude inkluzivnější a vůbec navzájem citlivá, ne že tady existuje lesbický aktivismus, gay aktivismus, bisexuální aktivismus a trans aktivismus, ale že to všechno je jeden velký queer aktivismus. Pořád tam však vidím určitou izolovanost mezi jednotlivými složkami, proto zkratku LGBT nerada používám a říkám raději queer.

Křehká hegemonní maskulinita

  • Z čeho podle tebe ta izolovanost pramení? Přeci jen, co je víc než festival, kde se mohou potkat a na kterém spolupracují gayové, lesby, trans lidé a další menšiny. Proč jsou ty jednotlivé složky pořád oddělené?

Nemyslím, že to je oddělené úplně, ale jde stále o velmi LG festival, což si interpretuji z několika pohledů. Tím prvním může být přenášení stereotypů většinové společnosti na queer komunitu ve smyslu, že nejdřív budeme řešit práva gayů a leseb a teprve potom se dostaneme k bisexualitě nebo pansexualitě a až pak k trans* lidem, protože ne každé téma je stejně politicky průchodné.

Zároveň to přičítám i poměrnému zastoupení v populaci, kde, zatímco neheterosexuálních lidí je opravdu celá řada v procentech, naopak trans* nebo nebinárních lidí je řádově méně. Což zase svědčí o tom, že pokud nezačnou trans* lidé věci řešit sami, LG komunita to za ně neudělá.

  • Proč je třeba, když tady existuje festival, který trvá týden a dává velký prostor Trans*parentu a trans tématům, aby se vedle toho konal ještě Alt*Pride, na kterém ses také podílela?

Zmínil jsi velmi dobré slovo, a to slovo vedle. Loňský ročník Alt*Pride, do kterého jsem vstoupila více méně pasivně dvěma malými akcemi, byl podle mě silně zaměřený proti Prague Pride. Z důvodů ekonomických a sponzorských. To se děje i letos.

Prague Pride otevřeně spolupracuje s Airbnb, což je platforma, která původně měla fungovat jako velmi levné krátkodobé bydlení, ale tím, jak její vedení je alibistické, podílí se na gentrifikaci a na tom, že se vybydlují čtvrti, zvyšují se ceny nájmů. Prague Pride to nijak neřeší. Letos se opět více méně tou společností nechává podporovat a odmítá to reflektovat.

Plus loni tam bylo obchodní symposium, které cílilo na gay turistiku a trans turistiku jednak z hlediska zajištění bezpečného prostoru, ale zároveň z hlediska toho, že v případě LGBT turistiky jde o tzv. niche ekonomiku, o rychle se rozvíjející segment, který je potřeba vytěžit. Vůči tomu se silně vymezuji, protože není možné vytěžovat jakoukoli ať už sexuální nebo genderovou identitu jenom kvůli tomu, že je nonkonformní.

Letos je to podle mě lepší, protože se spíš řešilo LGBT friendly prostředí uvnitř velkých firem, což už je lepší. Mám pocit, že se Prague Pride nekomercionalizuje víc, ale zůstává na své úrovni, což je alespoň částečný úspěch. Takže to je jeden důvod pro konání Alt*Pride coby nepokrytě levicového, antikapitalistického, zdarma a DIY festivalu.

Zároveň díky tomu, že Prague Pride je tak velký festival, má jistou mocenskou i diplomatickou pozici. Nechci říkat, že musí, ale de facto je nucen některá témata komunikovat tak, aby prošla a aby festival o vydobytou pozici nepřišel. To je důvod, proč odmítá v průvodu nebo na akcích řešit témata jako třeba pedofilie a její destigmatizace. Zároveň si už ale může dovolit destigmatizovat HIV pozitivní osoby.

Pedofilii se však může věnovat Alt*Pride. Loni jsme téma reflektovali, letos ne, příští rok pravděpodobně opět bude. Už nám přišla nabídka, kdo by o něm mohl hovořit z vědeckého hlediska. Právě v tomhle je Alt*Pride důležitý minimálně pro nás, co ho děláme nebo co pak kolem sebe sdružujeme komunitu, která na Alt*Pride půjde.

  • Když se vrátím k Trans*parentu, trans* témata je relativně těžké srozumitelně komunikovat. Jakou s tím máš zkušenost i vzhledem k tomu, že Trans*parent věnuje hodně energie a pozornosti tomu, aby se některá slova typu transsexuál nepoužívala? Nakolik se daří vysvětlovat, že to není přehnaná přecitlivělost či slovíčkaření?

Paradoxně se to docela daří a daří se to v médiích, ve kterých by to člověk ani nečekal. Jedno z prvních, které na nás velice dobře reagovalo, byl Blesk. Jak ho vnímáme jako bulvární médium, nikoho by to nenapadlo. Oni naopak přijali diskurz, že mluvíme takto a takto – a celkem to funguje. Stejné to je v řadě dalších periodik, kam píšeme a kde se dává prostor tomu, jak chceme o sobě mluvit my, a ne tomu, jak o nás mluví společnost.

Samozřejmě pak máme spoustu negativních zkušeností typu National Geographic, kterému jsme psali otevřený dopis. V české mutaci vydal velmi nenávistné číslo, na rozdíl od jiných mutací. Obsahovalo velice nenávistný "slovníček", ve kterém bylo uvedeno, že "straight female" je normální žena a queer je buzík atd. Dali prostor sexuologovi Jaroslavu Zvěřinovi, který pravidelně podniká kroky vůči jakékoli trans* emancipaci. Zároveň tam byl ještě editorial, který usouvztažňoval tzv. genderovou revoluci se zánikem civilizace.

  • Jak si zmínila zánik civilizace, když jsem si četl blog Filipa z Trans*parentu, kde psal, že trans znamená, že když chci, můžu v pátek působit jako muž a ve čtvrtek jako žena a opravdu to znamená identity míchat a proměňovat podle toho, jak to člověk cítí, říkal jsem si, že mnoho lidí z toho může mít pocit zmatení a chaosu, že to rozvrací svět, jak ho znají. Dá se jim to vysvětlit?

Rozhodně, ale záleží na prostředku, který použiješ, může to být rozhovor v masovém médiu, který bude diplomatický a bude celou věc vysvětlovat velice srozumitelně a na bazální úrovni. Nebo to může být rozhovor třeba s doktorkou Fifkovou – sice mluví cis člověk o trans* lidech, respektive doktorka o trans* lidech, takže trans lidé opět nemají svůj hlas, ale i doktorka Fifková pomáhá destigmatizovat trans* lidi.

Pak jsou to workshopy, pravidelná účast na Prague Pride, podíl na Mezipatrech a teď v programu nově otevřeného queer klubu Patra v Krymské. Je to taková neustálá mravenčí práce, která je velice diplomatická a srozumitelná, ale stejně jako u politiky a aktivismu, vidíme zřetelně lišící se prostředky, jakými se téma komunikuje.

Když to vezmu ze svého osobního hlediska, mě ty rodové stereotypy baví nabourávat a být taková ta matoucí a působit na lidi, abych jim znejistila třeba jejich "křehkou hegemonní maskulinitu", zároveň ale silně toxickou, aby věděli, že to, jak identitu vnímají oni, není základ světa. Základem světa je diverzita, proto je důležité mít konsenzuální, diplomatickou, srozumitelnou sféru aktivismu. Pro mě je ale zároveň vyhovující a dost důležité mít radikální sféru, která na rodové stereotypy kašle a kašle na ně vědomě.

  • Kromě toho, že jsi aktivistka, jsi také básnířka. Jakou roli pro tebe umění a umělecké vyjádření hraje při zpracování toho, co prožíváš?

Umění obecně je velmi specifický výrazový prostředek, ať už mluvíme o jakémkoli. A zatímco třeba vizuální nebo audiovizuální umění, když ho vezmeme v kontextu queer umění, je neustále aktuální a udržuje se, psaní o queer věcech je pro mě asi obecně jako většina literatury dost upozaděné.

Queer témata nejsou tolik reflektovaná, případně literatura není čtená tzv. queer čtením. Pro má témata je zásadní poezie. Jde o témata víceméně osobní, pokud nezabřednu do nějakých obecně sociálních.

Díky poezii nalézám nový jazyk, současný český mi nestačí, ale tím, že píšu básně a můžu si tam dovolit syntaktické hry a vůbec porušovat valenci a tak podobně, používám vyjádření, která bych v běžném kontextu nepoužila, ale najednou vše naprosto "sedne", v tom je pro mě poezie velice osvobozující.

  • Osvobozující tím, že se ti podaří nazvat něco, co by jsi jinak nazvat nedokázala?

Přesně tak. Moje poezie je velmi autonomní výrazový prostředek výlučně mé osoby. Samozřejmě se vztahuje k většinovému vnímání, ale znejišťuje, rozbourává a reflektuje úplně jinak.

  • Mluvíš velmi otevřeně i o relativně osobních věcech. Také poezie, kterou píšeš, je o prožívání tvého těla. V rámci svého aktivismu se rovněž hodně otvíráš. Daří se ti uchovat svoji soukromou, intimní zónu? Nemáš pocit, že si lidi pouštíš až moc daleko?

Někdy čelím nařčením z exhibicionismu, ale to, že mluvím o nějakých tématech, neznamená, že neexistuje moje ryze intimní prožívání. Naopak o svých opravdu velice intimních věcech na veřejnosti nemluvím, ale mám určitou identitu, která je nonkonformní, která je marginalizovaná či stigmatizovaná.

Jsem trans a žiju úplně běžně jako všichni ostatní. Ale zároveň jsem queer a vědomě se tak stylizuji. A také mám ráda BDSM, tak o tom rovněž povídám, když mě někdo požádá. Nemám problém hovořit o intimních věcech, ale pořád mám intimní život a odděluji ho.

Tagy: Česko domácí Prague Pride transgender česká politika aktivismus LGBT sexuální menšiny

Zdroje: Vlastní