Jiskří to především, když se do věci zapojí pohoršený konzervativní rodič, který se automaticky díky tomu, že má děti, považuje za odborníka, a začne na svých zkušenostech stavět světonázor, kterým by se měli řídit všichni ostatní.

Někdy to skoro vypadá, jako by se podle této části společnosti schylovalo k holokaustu batolat, nebo minimálně k jejich převýchově zlým státem na poslušné roboty bez citů. Přitom se žádná apokalypsa nekoná, zákon rodinám jen garantuje stejné možnosti, co se školek týče.

Úpravu zákona, která od roku 2020 pro školky zavádí povinnost přijímat dvouleté děti, prosadila v roce 2016 bývalá ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD). Je třeba zmínit, že již v této době bylo obvyklé, že za jeden rok školkami prošlo na 40 tisíc dětí mladších tří let. Řada školek totiž bere tuhle drobotinu dobrovolně. Tím ale vzniká poněkud nespravedlivá situace, kdy se někde dítě do státní instituce dostane a jinde ne. Úprava Valachové byla pokusem o zrovnoprávnění této věci pro všechny děti a rodiče.

Elitář Klaus

V lednu tohoto roku ale předseda sněmovního výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Václav Klaus ml. (ODS) předložil poslancům úpravu, která by kromě povinného jednoho roku v mateřské škole pro předškolní děti rušila právě i povinnost školek přijímat dvouleté ratolesti. Odůvodnil to především tím, že předškolní vzdělávání by takovou zátěž z náhlého návalu dětí neuneslo, ač na přípravy, kdy zákon vejde v platnost, stále zbývají téměř dva roky.

Navíc o nějakou výraznou vlnu jít nemusí, už nyní je v českých školkách přibližně čtyřicet pět tisíc dvouletých dětí a jeden populační ročník tvoří v současné době zhruba 100 tisíc dětí. Skoro polovinu tak už předškolní systém zvládá a rok od roku se toto číslo zvyšuje. Kromě toho je představa, že by se v roce 2020 ihned nahrnuly všechny dvouleté děti do školek, je poněkud nesmyslná. Podceňovat však přípravy na změnu současného stavu ale samozřejmě není na místě podceňovat. Pokud tedy zákon nebude zrušen.

Je také trochu s podivem, že právě Václav Klaus ml., který se tak rád vymezuje proti jakýmsi elitám nerozumějícím problémům obyčejných lidí, se sám nepokrytě nachází v pozici tak trochu zaslepeného elitáře, který neřeší například matky samoživitelky, které jsou životní situací nuceny vrátit se brzy po narození dítěte do práce a nemohou si dovolit dát potomka do soukromé instituce. Státní školky jsou pro ně leckdy jedinou možností, pokud samozřejmě dvouleté děti přijímají.

Je tohle skutečně 21. století? 

Návrh Václava Klause ml. podpořil i senátor a místopředseda senátního výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Jiří Růžička (za TOP09 a STAN). Především se ale k celému "hnutí" se společným cílem zrušit úpravu o povinném přijímání dětí do školek přimklo množství až fanaticky znějících lidí ostře argumentujících tím, že dvouleté děti nepatří do školek, ale do matčiny náruče.

Z tohoto ukřičeného tábora, který mimo jiné vybombardoval facebookový profil bývalé ministryně Valachové (částečně na popud Václava Klause ml.), znějí opravdu pekelné a stereotypní prohlášení - výkřiky o krkavčích matkách, které jdou po kariéře a na dětech jim vůbec nezáleží a raději si je neměli ani pořizovat, nebo o tom, jak dávat děti mladší tří let do školek poškodí do konce života jejich mozek a stanou se z nich nebezpeční deprivanti a tak dále a tak dále. Pokud máte sklony k masochismu, pak stojí za to si takové diskuze pročíst. A zahrát si k tomu třeba tohle povedené bingo!

Často je také slyšet, že jde o státem nucenou výchovu a o nebezpečné sociální inženýrství. To je samozřejmě úplně nesmyslné. Dávat dvouleté děti do školek povinné není a nebude a strašení zákeřným státem, který nám chce převychovávat děti, v tomto případě opravdu nedává smysl.

Rodiče prostě jen mají možnost volby, nikdo jim neříká, co je a co není lepší. Za snahy o sociální inženýrství by naopak šlo považovat aktivity této konzervativní části společnosti, která chce možnost volby rodičům odepřít a vnutit jim to, co sama považuje za správné, tedy aby matka seděla s dítětem doma a ideálně nedělala nic jiného.

Ano, je rovněž zvláštní, že z toho tábora většinou zaznívají řeči pouze o matce (často z úst nějakého muže), ale nikdo nemluví o úloze otce a pokud ano, tak se dozvíme, že otec má být ten přísný, kdo dává řád a ne city a něhu. Při vstřebávání podobných myšlenek, kterými diskuse o dvouletých dětech ve školkách jen kypí, se někdy musí člověk pro jistotu podívat z okna, jestli tam náhodou nejezdí koňské povozy a nějakou záhadnou časovou anomálií neopustil 21. století.

Marnost a fanatismus na půdě Senátu

Podobných perel bylo rovněž plné zasedání senátního výboru, které se konalo 6. února pod názvem Dvouleté děti nepatří do školky, ale do náruče mámy, pojmenované částečně podle petice pánů pedagogů Marka Hermana a Jiřího Haldy. Průběh zasedání byl podobně jednostranný, jako jeho název. Opakovaně si můžeme poslechnout, že je zmiňovaný zákon hnus a zločin, jak je to nenormální, jak být matkou je ta nejdůležitější kariéra v životě (pronesl muž!) a tak dále.

Ve výsledku tak celé zasedání až na pár světlých chvil působí jako estráda naprosté marnosti, kde se zastánci tradičních rodin a konzervativních hodnot navzájem plácají po zádech, pohoršují se nad kariérními matkami a smějí se lidem, kteří připravili tento "hloupý" zákon. V tom se utvrzují klasickými hláškami typu "všichni rozumní lidé ví, že dvouleté děti do školky nepatří", "je obecně známo" a podobnými fauly.

Ano, v takto uzavřeném prostředí, kde se sejdou prakticky pouze zastánci jedné strany, je asi lehké uvěřit, že většina společnosti s tím souhlasí. Průzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění AV ČR ale říkají něco jiného. Podle nich je 66 procent dotazovaných pro povinné přijímání dvouletých dětí.

Nezpochybnitelná pravda? 

S tím, že dvouleté děti prostě mají být doma s milující matkou, se dost často pracuje jako s nezpochybnitelnou pravdou, kterou jednoduše nepobírá jen hlupák. A dost nepříjemné je, že s tím tak zachází i autoři oné petice Marek Herman a Jiří Halda, vystudovaní pedagogové, a že se k nim krom části veřejnosti připojují i někteří politici, například senátor Jaroslav Kubera (ODS), který rovněž svérázně vystoupil na zasedání senátního výboru.

Přitom neexistují žádné seriózní studie, které by toto tvrzení jakkoliv podporovaly a to ani v evropských státech, kde školky pro dvouleté děti fungují již delší dobu a jsou hojně využívány. Určitě stojí za zmínku, že i ve státech jako Polsko a Maďarsko, které jsou obecně vnímány jako konzervativnější než Česká republika, je více dvouletých dětí součástí předškolního vzdělávání, jak upozornila například Česká ženská lobby.

Zajímavý je rovněž pohled evolučního biologa Jana Zrzavého, který konzervativní přístup, podle kterého děti patří do rodiny do náruče matky, zpochybňuje na základě toho, že tradiční rodiny, jejichž součástí byli i vzdálenější příbuzní, dnes už prakticky neexistují. Dnešní představa tradiční rodiny, kterou se tolik lidí často ohání, je podle Zrzavého vlastně úplně mimo to, co taková rodina skutečně v minulosti byla.

Velmi pochopitelné je pak pobouření a frustrace zaměstnanců mateřských škol, které se po zkušenostech v českém školství oprávněně obávají toho, že je stát nechá ve štychu a nestihnout se tak do roku 2020 na přijímání dvouletých dětí připravit. Neměli by se proto ale uchylovat k jednoduchým řešením a společně se například s iniciátory výše zmíněné petice snažit celý problém vyřešit přes laciné útoky na city.

Energii by stálo za to investovat spíše do přípravy a do spolupráce s politiky a úřady, než do křiku o krkavčích matkách, jehož účelem je celou úpravu zákona bez seriózní diskuse zrušit.