Prahou v sobotu prošel Národní pochod pro život a rodinu. Akce, která se pravidelně zastává tradiční rodiny a brojí proti potratům, jde ovšem s dobou. Částečně tak možná reaguje na kritiku, které se jí v minulosti dostalo, a zčásti zřejmě mění taktiku. Hnutí Pro život ČR, které pochod organizuje, tak sice obligátně zdůrazňuje, že usiluje o "obnovu společenského respektu k životu nenarozených dětí", ale zároveň mnohem větší pozornost věnuje ženám, které interrupce vyhledávají.

Místopředsedkyně hnutí Zdeňka Rybová se zaštiťuje tím, že se snaží předcházet zbytečným umělým potratům a pomáhat zvláště ženám, které se k nim cítí být nuceny, a také těm, které po nich mají psychické potíže. Hlavní zprávou pochodu tak není 'zakažme umělé potraty, je to zlo; matky, máte na rukou krev svých dětí, zachraňme nenarozená miminka'. Ale 'když pomůžeme ženám, poskytneme jim patřičnou péči a zabráníme důvodům, které vedou k tomu, že si nechtějí dítě ponechat, bude interrupcí méně'.

Hnutí tak prosazuje konkrétní změny v oblasti zdravotnictví a sociálních věcí, které by pomohly řešit obtížné situace žen a rodin vyplývající z nečekaného těhotenství. Rybová například poukazuje na to, že je nepřijatelné, aby u nás "přišlo o život skoro pět tisíc počatých dětí ročně jenom proto, že stát neumí podpořit rodiny, které čekají třetí dítě a k potratu je nutí ekonomické důvody".

Právo nakládat se svým tělem 

Takový přístup je mnohem přijatelnější a rozumnější než plošné zákazy interrupcí a omezování svobodného rozhodování žen. Hnutí Pro život se naproti tomu tváří, že ho chce umožnit. Vychází přitom z toho, že když se ženy nebudou rozhodovat pod ekonomickým tlakem či tlakem svého partnera nebo v situaci celkové nejistoty, kdy se nemají na koho obrátit, ale naopak budou mít naprostou podporu a partner je v tom nenechá, spíše se rozhodnou umělý potrat nepodstoupit a ponechat si i neplánované dítě.

Na tom je kus pravdy a lze jen přivítat, že se hnutí touto cestou ubírá. Na druhou stranu za tím může být i jistá vypočítavost. Ve chvíli, kdy organizátoři pochodu říkají, že chtějí, aby se ženy mohly svobodně rozhodnout a nemusely zakusit trauma umělého potratu, padá jeden velký argument proti jejich pochodu: Chtějí vzít ženám právo nakládat s vlastním tělem.

Proto také, když se o víkendu skupina aktivistů a aktivistek pokusila pochod blokovat a zabránit tomu, aby prošel Prahou, v reportáži České televize působili jako zuřiví či v lepším případě zmatení radikálové, kteří brání pokojnému průvodu těch, kteří chtějí pomáhat ženám a zlepšit podmínky, v nichž se o umělém přerušení těhotenství rozhodují.

Realita je složitější. Už zmíněná Zdeňka Rybová se třeba netají tím, že se jí zamlouvá velmi striktní polský přístup k interrupcím, a kdyby to šlo, chtěla by i u nás jejich úplný zákaz s výjimkou případů, kdy je v ohrožení život matky. Organizátoři pochodu si ale zřejmě uvědomují, že taková změna v liberálním českém prostředí není reálná a že podobný zákon, který se připravuje v Polsku, by u nás neprošel. Proto svůj pochod hlavním městem spojují s jiným poselstvím. 

To nic nemění na tom, že kdyby si místopředsedkyně hnutí a další mohli vybrat, byli by pro plošný zákaz interrupcí, protože je považují za špatné řešení. Mají za to, že i v případech, kdy je poškozený plod či žena otěhotněla po znásilnění, má dítě právo na život. A dokonce i hrozný život nese naději, že se zlepší, a ženám se dá vždycky nějak pomoci. Zákaz potratů tak vnímají jako demonstraci toho, co je dobré a špatné, a jako opatření, které přispěje k tomu, že se lidé budou chovat zodpovědněji.

Prevence lepší než zákazy 

Východiskem Pochodu pro život a rodinu není nic jiného než konzervativní ideologie, jejíž součástí je posvátnost života dítěte za každých okolností. A zákaz potratů je jejím uzákoněním a vynucením. Je to podobné, jako když Hnutí pro život protestovalo proti Koncepci rodinné politiky navržené ministerstvem práce a sociálních věcí, protože v ní nebyla ta správná definice rodiny složené z muže, ženy a dětí. 

Zároveň je však hnutí natolik chytré, aby se za svým cílem ubíralo oklikou. Za kratší konec provazu pak tahají ti, kteří se jeho taktice nepřizpůsobí a jeho pochod blokují. Pokud chcete protestovat proti někomu, koho považujete za ošklivé konzervativce, musí být na první pohled jasné, že jde o ošklivé konzervativce.

Ne že by o konzervativce nešlo, ale důležitější je, jak se pochod prezentuje navenek, a ne co je v jeho pozadí, protože to už veřejnost nevidí. Navíc pokud se konzervativci z Hnutí pro život umírňují nebo alespoň zmírňují svou rétoriku, je třeba to brát pozitivně. Prevence je vždy lepší než zákazy. A pokud právě to Hnutí pro život chce, není důvod ho v tom nepodpořit.

Zápas o veřejnost

Na druhou stranu je dobré si všímat, kde se členové hnutí dopouštějí demagogie, například když hrají na emoce a stále dokola opakují, že umělé ukončení těhotenství je zabití dítěte. Případně být na pozoru, kdyby se rozhodli prosazovat cestu represe po vzoru Polska. Problematický je také jejich přístup k hormonální antikoncepci, kterou nechtějí příliš podporovat, a také jejich vlažný vztah ke kondomům.

Přitom právě v této oblasti je potenciál k dalšímu snižování interrupcí. Jejich počet i tak stále klesá. Od 107 131 v roce 1990, přes 34 623 za rok 2000 až k 19 400 za loňský rok. Je sice pravda, že se tento pokles zpomalil, přesto se však množství umělých potratů každý rok snižuje o několik procent.  

Celá věc nakonec stojí tak, že Prahou může pochodovat leckdo, svoboda shromažďování to umožňuje. Pokud někdo usoudí, ačkoli jde o akci povolenou, a dokonce se záštitou prezidenta a magistrátu, že za ní stojí nenávistné a nebezpečné myšlenky, má právo ji blokovat, musí ale počítat s reakcí policie.

V takovém případě je rozhodující veřejnost, pokud dotyčný přesvědčí občany, že byl v právu a bránil průchodu zlounů, kteří chtějí diktovat ženám, potlačit menšiny a zavést u nás klerofašistickou diktaturu. Zásah policie mu naopak může přinést další sympatie. Pokud však veřejnost o svých postojí nepřesvědčí, pak má zkrátka smůlu a taková akce je kontraproduktivní.