Josef Mánes, "národní malíř", řádně doceněný teprve po své smrti, spatřil světlo světa 12. května 1820 na pražském Starém Městě. Původně mlynářská rodina Mánesů se postupem času proměnila v rodinu všestranně výtvarnickou.

První rodinný příslušník, který se koncem 18. století do metropole přistěhoval, se ještě věnoval původnímu řemeslu, avšak už v další generaci se objevují skvělí malíři Antonín a Václav Mánesovi. Právě významný krajinář Antonín (1784 až 1843) byl otcem sourozeneckého trojlístku Josefa, Quida a Amálie. Malířství se věnoval každý z nich. Také díky tomu nejeden z nás dodnes tápe, kterému z Mánesů jaké dílo připsat.

Pepi, jak Josefovi říkali doma, se s výtvarným uměním setkával prakticky všude. Za kmotra mu šel rytec Josef Berger, první ředitel pražské malířské Akademie, kde strýc Václav Mánes vyučoval figurální malbu a otec Antonín byl profesorem krajinomalby. I Pepi započal své studium právě zde.

S nástupem nového, nepříliš progresivního ředitele, ovšem nastávají vzájemné spory, kvůli nimž nakonec vznětlivý Josef Akademii opouští, a na další tři roky odchází do Mnichova. Finančně je ovšem na tom nevalně, ostatně jako celá jeho rodina, která se úmrtím otce roku 1843 dostává do nemalých potíží.

Okouzlení venkovem

Problémy bohužel přetrvávají. Bratři nevydělávají, Quido je mladý a Josef na studiích. Velkou měrou se tedy musí na chodu rodiny podílet nejstarší Amálie. Ač rovněž výrazně výtvarně nadaná, rezignuje na uměleckou dráhu i osobní život, sama obstarává domácnost a na výdělek vyučuje dívky ze zámožných rodin, mezi něž patří i Zdeňka Braunerová či Marie Palacká-Riegrová.

Situace rodiny se nezlepší ani s návratem Josefa, kterému se zakázky právě nehrnou. Rád proto přijme pozvání hraběte Bedřicha Silva-Taroucy, kněze a přítele z raného mládí, k návštěvě rodinného zámku v Čechách pod Kosířem na moravské Hané.

Pravidelně se sem bude vracet po dvacet let. Zamiluje si nejen zdejší společnost, ale objeví tu svou celoživotní uměleckou lásku – lidové motivy. Tady vznikne Ukolébavka a Líbánky na Hané, v nedalekých Bílovicích zase krojovaný portrét Verunky Čudové, dnes v Národní galerii.

Mánes obdivuje nejen Hanou, ale také Moravské Slovácko, zavítá na Těšínsko a Slovensko. Jako zdatný chodec většinou po svých. Učarují mu slovenské horalky: "Ach, tak nějak přece musely vypadat ženy praslovanských předků! Bože, toto je přece téma!"

Okouzlení venkovem jej už neopustí. Lidové postavy, samozřejmě ženské především, mají pro něj zvláštní přitažlivost: "Pro Čechy, Moravany a Slováky je zvláště u žen charakteristická ztepilá postava, spanilost spojená s jakousi líbeznou plností. Zejména roztomilé Moravanky jsou v tomto směru krasochutné."

Pod vlivem rozjitřené doby

Vysoký, světlovlasý a modrooký Pepi, "oplývající duchem, vzdělaností, vtipem a zejména dvorností k ženám, odsuzující muže neschopné připustit, že je žena vyšším tvorem", byl opačnému pohlaví vřele nakloněn.

Platilo to však i opačně. "Pohyby jeho byly nápadné a zvláštní, i způsob mluvení. Pro aristokratické vystupování i vyjadřování mu přátelé přezdívali Baron", vzpomíná Růžena Pokorná, dcera malířova přítele Karla Purkyně. "Ano, i v oblékání jevil jakousi neobvyklost, někdy až výstřednost. Přesto, že zevnějšek jeho nebyl hezký, byl přece mužem i co do podoby zajímavým."

V revolučním "osmačtyřicátém" nemůže Mánes chybět na demonstracích a barikádách. Tehdy navíc nastává důležitá etapa jeho života. Snad i pod vlivem rozjitřené doby se Pepi sbližuje se služebnou Fany. Františka Šťovíčková (1825 až 1909), o pět let mladší dcerka truhláře z Kňovic u Sedlčan, se k Mánesům do Prahy dopravila - pro nás kuriózně, tehdy nikoliv neobvykle - na voru po Vltavě.

Dívka byla nejen pracovitá, ale také jemná a půvabná. A navíc "slovansky lepotvárná", oblíbená to kvalita něžného pohlaví, kterou Josef dlouhodobě obdivoval třeba u Jindřišky Slavínské (1843 až 1908), herečky Národního divadla, později nešťastně ušlapané při davové panice vyvolané splašenými koňmi ve Stromovce.

"Pošpiněný umělec"

Poměr však nezůstane bez následků. Rozčilená Amálie, která se o bratry léta stará, je rezolutně proti - proti poměru s Fany i uznání nelegitimního potomka. Copak by Pepi uživil ženu s dítětem? A zadal by někdo zakázku takto "pošpiněnému" umělci? Kdo ví, je-li dítě vůbec jeho! Před těhotnou Fany zůstanou dveře u Mánesů zavřeny. Neprůbojný Josef se bohužel podvolí.

Dcerka, narozená v březnu roku 1850, dostane jméno Josefína. Fany se o ní s pomocí své rodiny a přátel musí postarat sama. Po letech se vdá, a svou první lásku nakonec přežije o více než třicet roků. Mánesova vnučka Olga, dcerka Josefíny a spisovatele J. M. Hovorky, se později stane akademickou malířkou.

Josef Mánes se posléze vrací na Hanou. Ale nejen sem, také do Moravského krasu, kde je pravidelně vítán v rodině přítele a blanenského lékaře Jindřicha Wankela, amatérského archeologa a objevitele slavného halštatského pohřbu v jeskyni Býčí skála.

Růže z Máchova hrobu

Na výpravy krasovým okolím brává Mánes i čtyři Wankelovy dcerky, vzpomínající v dospělém věku na nezapomenutelná vyprávění o hradech a rytířích, zakletých princeznách a spanilých vílách, bydlících u říčky Punkvy pod velkými zelenými listy. "Dívala jsem se tam, ale žel, neviděla jsem nic, jen šplouchající čistou vodu, tekoucí přes kameny," vzpomíná Vlasta Wankelová.

Karlička, matka archeologa a objevitele Věstonické venuše Karla Absolona, zase Mánesovy příběhy o zeleném králi a tajemné podzemní říši vtělí do sbírky moravských pověstí Z Ječmínkovy říše pod názvem "Mánesova pohádka".

Koncem šedesátých let se u Josefa postupně začnou projevovat příznaky duševní choroby. Trudnomyslnost, zmatenost, podivné chování. A zvláštní posedlost vlčí růží. Žlutě zbarvenou, silně vonící divokou květinu původem z Gruzie, kterou kdysi nalezl na Máchově hrobě, potřeboval prý Mánes "na bolavou duši".

Josefína, nazývaná také "českou Monou Lisou" | zdroj: Repro ČT Hledal ji i v Římě, kam se vypravil díky štědré finanční podpoře Vojtěcha Lanny, průmyslníka a mecenáše, který doufal, že vytoužená cesta churavému umělci pomůže. Účinek byl bohužel zcela opačný - hluk, přeplněné římské ulice, neznalost jazyka a navíc okradení v hotelu vykonaly své. Josef se zhroutil.

Amálie musela neprodleně vyrazit na cestu. Bratra nalezla na schodech slavné Fontány di Trevi mezi houfem posměváčků. "Řím nemá své žluté růže“, pošeptal prý zděšené sestře. Zlepšení nenastalo ani v domácím prostředí a Mánesův stav se postupně zhoršil natolik, že jej přistihli vlastními obrazy vytírat podlahu či s rozžatou svící obcházet Staroměstský orloj.

Malíř-romantik umírá 9. prosince 1871 ve věku pouhých jedenapadesáti let. A diagnóza? Zřejmě progresivní paralýza či tuberkulóza mozkových blan. K poslednímu rozloučení přišla také nemanželská Josefína.

Josefína je i jméno slavného Mánesova obrazu, nazývaného občas "českou Monou Lisou". Dodnes není jisté, koho zpodobňuje. Dceru Josefínu jistě ne, jedna z teorií však praví, že z plátna se na diváka mírně usmívá Fany, její kdysi tak milovaná matka.